DUDINKA

DUDINKA.

Pouze takto označují ukrajinští pamětníci tábor v lokalitě stejnojmenné osady (od roku 1951 město) u ústí řeky Dudinky do Jeniseje na krajním severu východní Sibiře za severním polárním kruhem v Krasnojarském kraji 2021 km severně od Krasnojarsku na severozápadě dnešního Tajmyrského (Dolgansko-něneckého) autonomního okruhu. Šlo o 4. táborové oddělení NORILLAGU (viz) ¹.

SHNILÁ RYBA

Píše se rok 1941, nacházíme se v Dudince, přístavu tábora nucených prací v Norilsku. Máme z ledu vytrhávat prkna, která sem byla splavena z pil, nacházejících se stovky kilometrů proti proudu řeky. Prkna zde leží už od léta. Jsou svázána do bloků čtyři metry dlouhých a stejně tak vysokých. Občas mají na výšku ještě o dva metry víc. Když sem bloky připluly, dostrkali je co nejblíž břehu, aby k nim byl přístup, až klesne voda. Zekové byli v létě přiděleni na důležitější práce, a tak zde ta prkna zůstala až do zimy. Mezitím se zabořila do bahna. Teď jsou obalena vrstvou ledu a pokryta silnou vrstvou sněhu. Nejdřív je třeba odstranit vrstvu ztuhlého sněhu. Potom je nutno pomocí železných tyčí sloužících jako páky vytrhat jedno prkno po druhém z ledového krunýře. Je to dřina. Prkna jsou široká přibližně čtyřicet centimetrů, silná dva centimetry a dlouhá čtyři metry, ne-li víc. Pracovali jsme už několik hodin. Z bloku zbývala jen polovina, když nás přes nos praštil příšerný puch. Nesnesitelný hnilobný zápach, ačkoli kolem je třicet pod nulou. V nepatrné škvíře mezi dvěma prkny byla loužička vody, která nezmrzla, neboť ji ze všech stran chránila silná vrstva dřeva. V ní plavala mrtvola rybičky – ne větší než čtyři centimetry. To ona byla zdrojem zápachu. Aljoša, který se mnou zápolí s prkny, se na rybu bez zaváhání vrhl jako krahujec, popadl ji a zakousl se do ní. Aljoša je venkovan z kolchozu. O hladu věděl svoje. Ještě dřív, než se ocitl v gulagu. Nebylo mu ani dvanáct, když jeho vesnici kolektivizovali.

Z knihy Jacques Rossiho Útržky životů (Jacques Rossi: Fragments de vies), z francouzštiny přeložil Lubomír Martínek, Praha 1999, s. 151.

Jacques Rossi se narodil v roce 1909 (podle některých ruských pramenů v roce 1912) ve Francii. Otec ještě před jeho narozením zemřel a když mu bylo pět let matka se provdala za polského velkostatkáře. Již během studia architektury vstoupil v roce 1916 do ilegální Komunistické strany Polska. V roce 1928 po školení v Moskvě se stal technickým zaměstnancem Kominterny a působil jako její agent v Evropě.. V roce 1937 byl vyslán do Španělska, aby během tamní občanské války zřídil a vedl ilegální rozhlasovou stanici, působící na území ovládaném nacionalisty. Po návratu do Moskvy byl zatčen a odsouzen za špionáž k osmi letům pobytu v nápravněpracovním táboře. Trest vykonával v Norillagu. Propuštěn byl až v roce 1947 a příkázán k trvalému pobytu na pět let do Norilska a potom Krasnojarska. V roce 1949 byl znovu zatčen a odsouzen opět za špionáž tentokrát ke ztrátě svobody na dvacet pět let. Trest vykonával v Alexandrovské ústřední věznici v Irkutsku a později ve věznici ve Vladimiru. V roce 1957 byl propuštěn a poslán do vyhnanství v Samarkandu; francouzští diplomaté v Moskvě odmítli zasáhnout v jeho prospěch. V roce 1961 mu byl povolen návrat do Polska. V roce 1980 odjel do Japonska a odtud do USA. V roce 1987 získal znovu francouzské občanství a vrátil se do Paříže. Téhož roku vyšla v Londýně rusky jeho Encyklopedie GULAGu. Zemřel v útulku spravovaném polskými řeholnicemi v Paříži v roce 2004.