ČKALOVSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 369

ČKALOVSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 369 (rus. Čkalovskij lager Glavnogo upravlenija po dělam vojennoplennych i internirovannych Narodnogo komissariata [Ministěrstva] vnutrennich děl SSSR № 369 nebo zkr. lager GUVPI NKVD [MVD] SSSR № 369).

Ve vzpomínkách některých pamětníků nazývaný: Čkalovlag.

V dosud zveřejněných dokumentech je poprvé zmíněn 10. 4. 1946. Byl dislokován 1478 km jihovýchodně od Moskvy na jižním Uralu v Čkalovské (dnes Orenburgská) oblasti v městě Čkalovu (dnes Orenburg) na řece Ural. Kontingent tvořili především japonští zajatci a zvláštní kontingent, sestávající z bývalých rudoarmejců, kteří se ocitli v obklíčení německými vojsky nebo dokonce byli zajati, ale později uprchli nebo byli osvobozeni, přesto však byli bolševiky považováni za nedůvěryhodné „zbabělce“, a příslušníků různých „nespolehlivých“ národů žijících v Sovětském svazu; podle místních pamětníků postupně převládli Povolžští Němci a další sovětští občané německé národnosti. Všichni pracovali na výstavbě nových městských částí. Podle polských pamětníků tábor tvořilo deset táborových oddělení rozmístěných především na jižním okraji města podél řeky Uralu; hřbitovy zajatců a internovaných byly později zastavěny budovou kina Iskra a odpočinkovým parčíkem Bělyje akaciji (čes. Bílé akáty). V  zveřejněných dokumentech je tábor zmíněn 1. 1. 1949; ale podle místních pamětníků poslední zajatci a internovaní opustili Čapajev až v roce 1953.