ČERNOGORSKÝ ZVLÁŠTNÍ NÁPRAVNĚPRACOVNÍ TÁBOR

ČERNOGORSKÝ ZVLÁŠTNÍ NÁPRAVNĚPRACOVNÍ TÁBOR (rus. Černogorskij specialnyj ispravitělno-trudovoj lager [ITL]).

Zřízen: 7. 1. 1944 z Černogorské kolonie Správy Lidového komisariátu vnitra SSSR v Krasnojarském kraji pro těžbu uhlí (rus. Černogorskaja kolonija Upravlenija Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR po Krasnojarskomu kraju po dobyče uglja nebo zkr. Černogorskaja kolonija UNKVD po Krasnojarskomu kr. po dobyče uglja) a byl určen především pro „zrádce a pomocníky německo-fašistických okupantů z řad (tzv.) ukrajinských Volksdeutsche“ neboli příslušníků na Ukrajině usídlené německé menšiny 1.

Zrušen: patrně mezi 8. 6. 1945 a 31. 10. 1946 2.

Byl podřízen: Správě nápravněpracovních táborů a kolonií Správy Lidového komisariátu vnitra SSSR v Krasnojarském kraji (rus. Upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej i kolonij Upravlenija Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR po Krasnojarskomu kraju nebo zkr. UITLK UNKVD po Krasnojarskomu kr.).

Nacházel se: v jižní Sibiři na území Krasnojarského kraje a v Chakaské autonomní oblasti (dnes Respublika Hakasija v rámci Ruské federace).

Správa sídlila: v železniční stanici Černogorsk na Krasnojarské železnici (dnes město).

Oficiálně udávané počty vězňů: dosud ruskými historiky nenalezeny.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: těžba uhlí.

  1. Všichni byli odsouzeni Zvláštní poradou Lidového komisariátu vnitra SSSR (rus. Osoboje sověščanije Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR nebo zkr. OSO NKVD SSSR). ↩

    Tato zvláštní porada byla jedním z řady orgánů sovětské státní bezpečnosti s trestní pravomocí působících od dvacátých do padesátých let.

    Označovány byly v různých letech jako dvojky (rus. dvojka), zvláštní dvojky (rus. osobaja dvojka), trojky (rus. trojka), soudní trojky (rus. suděbnaja trojka), zvláštní trojky (rus. osobaja trojka), senáty (rus. senat) a zvláštní porady. Jejich jednání probíhalo většinou bez přítomnosti obžalovaného a odsouzenému byl rozsudek pouze doručen do vazební věznice nebo až do tábora. Rozsudek mu byl obvykle přečten ve formě výpisu z protokolu o jednání a pokud o to požádal, mohl si ho ještě sám přečíst. Na rubu se pak musel podepsat; jestliže odmítl, stačilo napsat, že byl „s usnesením zvláštní porady seznámen“ a podepsal se službu konající dozorce.

    Formulář „výpisu z protokolu“ nebyl o moc větší než korespondenční lístek ─ nahoře byla předtištěna hlavička „Zvláštní porada při lidovém komisaři vnitra“ nebo od roku 1946 „ministrovi vnitra“ a pod tím vlevo „Projednáváno“ a vpravo „Usneseno“. Pod „Projednáváno“ se na psacím stroji vpisovalo příjmení, patronymum a rodné jméno odsouzeného, rok jeho narození, národnost, stranická příslušnost, zaměstnavatel a povolání, a pod „Usneseno“ se pak uvádělo „za kontrarevoluční činnost“ a kódové označení druhu trestu.

    Výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR z 16. 1. 1989 o doplňujících opatřeních k rehabilitaci obětí represí v období 30.─40. a počátkem 50. let byli všichni občané, odsouzení trojkami, senáty, zvláštními poradami, rozsudky nad nimiž dosud nebyly zrušeny, rehabilitováni; a ještě o rok později dekret prezidenta SSSR z 13. 8. 1990 o rehabilitaci všech obětí politických represí 20. až 50. let označil zvláštní porady, senáty, trojky a dvojky za hlavní zdroj masových represí.

    (Podrobněji viz Jacques Rossi: Encyklopedie GULAGu, přel. Vladimír Bystrov a kol., Praha 1999, s. 168─169.)

  2. Podle krasnojarských historiků byl přeměněn na táboové oddělení Abakanského tábora Hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných Lidového komisariátu [od roku 1946 Ministerstva] vnitra SSSR č. 33 (viz). ↩