BUTUGYČAG

BUTUGYČAG (n. Butygyčag).

Proslulé kolymské tábory na ložiscích cínovce a uranové rudy v lokalitě stejnojmenné řeky a vyhaslé sopky (vysoké 1700 m) v severovýchodní Sibiři na Dálném východě v Magadanské oblasti v Těňkinském okrese asi dvacet kilometrů severozápadně od města Usť-Omčug a 200 km od Magadanu. Šlo nejprve o táborové oddělení SEVVOSTLAGU (viz) a později o 4. TÁBOROVÉ ODDĚLENÍ BĚRLAGU s pěti táborovými středisky: 1. táborovým střediskem CENTRALNYJ (podle pamětníků s kapacitou 25-30 vězňů) s vězni pracujícími v rudném dole č. 1, 2. táborovým střediskem SOPKA s vězni pracujícími v cínovém dole Gorňak, 3. táborovým střediskem DIZELNAJA, 4. táborovým střediskem KOCUGAN a s ženským táborem VAKCHANKA (všechny viz). Geologický průzkum prováděli zřejmě vězni TĚŇLAGU (viz). Obtížné klimatické podmínky a těžká práce v hlubinných dolech měly za následek vysokou úmrtnost; podle některých ruských historiků zemřelo ve čtyřicátých a padesátých letech ve zdejších táborech více než čtyřicet tisíc vězňů. V sedmdesátých letech byla těžba zastavena a dnes zůstaly zachovány pouze zbytky táborových baráků s troskami úzkorozchodné železnice a některých důlních zařízení a porůznu roztroušené hroby. Viz rovněž KOLYMALAG.

Ne náhodou se mezi vězni říkalo:

• Kdo na sopce nebyl, na Kolymě nebyl...

Na šachtě Gorňak se těžila cínová ruda. Cínovec je nerost hnědočerné barvy, někdy narudlý, s pronikavým leskem. Získával se z něj cín, který se pak používal, kromě jiného na plech, co z něj byly konzervy, jak jsme je měli jako ešusy, a také poskokovi, co nás honil, abychom pospíchali s jídlem, asi pocínovali chřtán...

Tábor byl rozmístěn co nejblíž k provozu, až na samém vrcholku sopky, která čněla šest set nebo možná osm set metrů nad Budugyčagem. Spočítali si, zřejmě, že vozit vězně do práce by bylo nákladnější, než dopravovat jenom to, co bylo potřeba k životu.

Nad obzorem se tyčí hory, jako hrdí obři, ale sopky, jako vzteklí trpaslíci, veškerý obzor zakrývají, úplně jako kdyby ho pohltily, a žádný svět za nimi už není. A svým nízkým chováním nevyvolávají pocit velikosti, ale naopak, ponížení...

Od úpatí k vrcholku vede lanovka: na laně po kolejnici jezdí otevřený vozík. Bezpečnostní předpisy nedovolují, aby se v něm vozili lidé, ale vězně nějaká bezpečnost nezajímá, navěsí se na vozík, drží se za tyče nebo jeden druhého a hurá dolů. Náčelníci dělají, že nic nevidí, tady nejsou odbory a tak je nikdo neotravuje... Ale většinou brigády chodí dolů a nahoru po kamenech úžlabinou, které vede podél lanovky. Až do tábora lanovka nevede, ještě se musí jít výš.

Úplně nahoře za plotem stojí dvě kamenné krabice, to jsou naše baráky, vedle ještě kamenná přístavba s jídelnou, a to je celý tábor.

Na Sopce není nic, kromě kamení, nic tady neroste, ani limbový porost, který občas bývá dost vysoko, ani dokonce lišejníky, všude samá holina. Nikde žádná cesta. Člověk neudělá ani deset kroků, aby nemusel nahoru nebo dolů. V celém táboře není kousíček rovného místa. Stejně, procházet se není vlastně kdy... Z práce na večeři, a pak už jen do kamenných krabic a ještě nás pak zamknou.

Táborem se toulá jenom psí vítr. Fouká bezustání, jediná změna je, když fouká z jiné strany, protože nahoře není nic, kde by se před ním dalo schovat...

Zvenčí jsou stěny baráku kamenné. Kameny jsou tmavé, těžké, nevlídné. Uvnitř je to stejné, žádná omítka, žádné vybílené stěny. V sekci jsou podél zdi dvojité pryčny, uprostřed železná kamínka. Dřevo nebylo skoro žádné. Dobře, tak se sežene stará guma, do rána je co cpát do kamen, jen ten smrad... ale na něj se dá zvyknout. Jenže ráno se člověk probudí a voda v hrnku je potažená modrým kolečkem, zmrzla. Komu se podaří dostat se do sekce nad ošetřovnou, tam je teplo, vede tudy komín. Jenom ten vzduch je hrozný, a štěnice z celého okolí jako kdyby si daly tady rande. Okna žádná, celý den svítily jenom žárovky. V průmyslových oblastech Kolymy bylo všude vedení vysokého napětí, takže elektřiny nebylo sice moc, ale stačila.

Barák byl rozdělen na dvě půlky, v každé byly čtyři obytné sekce, jako cely; uprostřed, kam vedly schody zvenčí, bylo cosi jako vestibul ve kterém byla zasklená budka pro dozorce, který měl službu, a místnost s latrínou, dva ohromné plechové sudy v díře, a na nich prkno s otvory.

Sudy se vyndávaly pomocí háků; na to, aby se sudy mohly vyzvednout a vynést, bylo potřeba nejméně osmi mužů. Ve vynášení se brigády střídaly. Někdy se sudy za noc tak naplnily (při stravě bez tuků běhal každý až několikrát za noc), že přetékaly a vynést je bez rozlití nebylo možné.

Tábor Sopka, dá se říci, neměl vlastně opravdovou zónu, všechno bylo dohromady na jednom místě... Pád kroků do jídelny, pár kroků na ošetřovnu, na nějaké velké chození to nebylo. Jenom cestičky mezi kamením.

Sudy z latríny se musely nosit do vzdáleného kouta a tam vylévat z prudkého srázu. Při cestě po nerovném terénu se klopýtalo, a stačilo aby se člověku jen na vteřinu dostalo rameno výš nad ostatní a veškerá ohromná tíha ležela na něm...

Dá se představit, jak se nosiči každou chvíli chytli, jakými kletbami zasypávali ty, kteří se jim zapletli do cesty.

Vynálezci těchto latrín se zřejmě řídili řádem pro nápravněpracovní zařízení, kde bylo řečeno: „cílem nesmí být způsobování fyzických útrap a ponižování lidské důstojnosti“.

Celé léto brigády kromě práce chodily ještě na dřevo. Noční směny po návratu a denní před odchodem do práce sestupovaly dolů, kde ležely přivezené klády; každý si vybral kmínek a na vlastním hřbetě ho vlekl nahoru přímo do tábora. Když se zdálo, že to dřevo je příliš nacucané a tedy nic moc, pak člověka vrátili, aby šel ještě jednou. Dřevo bylo vlastně takovou propustkou to tábora. Nebo jiná scéna: unavená brigáda se vrací do zóny, když najednou ji zastavuje šedovlasý, se šedivým strništěm na tváři táborový stařešina Kifarenko, jeden z těch vězňů, co jsou odsouzeni k těžkým nuceným pracím, a to znamená, že lanovka přivezla potraviny pro tábor: těžké pytle, bedny, sudy.

I když Kifarenko vypadá na šedesát, je to pořádné dubisko, a ruku má, to všichni vědí, pádnou. Má vždycky takový podmračený, sveřepý výraz, že ani jeden brigadýr neřekne slovo proti. Kifarenka se všichni bojí.

Brigáda se pokorně obrací a míří k lanovce.

Voda v táboře není, ani z vodovodu, ani ze studně. Dokonce tady nikdy nebývá ani bláto: když prší nebo taje sníh, všechno okamžitě stéká dolů. Hlavním zdrojem vody je roztátý sníh. Do kuchyně ho nosí brigáda nosičů vody. Je to malá brigáda, protože za ní nedávají čárku, takže natahá jenom to, co je nejnutněji potřeba. Po přechodném pobytu na ošetřovně mezi vězni neschopnými těžké fyzické práce jsem nějakou dobu strávil v této brigádě.

Ve dvojici, se sudy na ramenech, každý na šest až osm kýblů, jsme někam dlouho šli, sestupovali, stoupali, přelézali přes ohromné balvany, plazili se nízkými tunely, klouzali na úzkých, zledovatělých pěšinkách v průrvách mezi kamením... Šli jsme po okraji hrozivé propasti, která se náhle rozevřela před námi, člověk udělá krok a má po trápení... (Ale nikoho to zřejmě ani nenapadlo. Nikdy jsem neslyšel o žádné sebevraždě.) Nakonec jsme došli k prameni, vytékajícímu z otvoru malé jeskyně.

Sudy na vodu asi také dělal někdo, jako byl ten cikán, co kamarádil s medvědem a chtěl celý les oklamat a vyrval ho i s kořeny nebo celou studnu vykopat, jen aby se nemusel tahat ani s kapkou vody. Jenže, co dělat, když se nekamarádím s medvědem! To raději bych uvítal Smolíčka-pacholíčka...

Mohli jsme sudy nenaplňovat až po okraj, ale mému parťákovi se to nelíbilo:

• Vynadají nám! – bál se,

Ale hlavně měl starost, že za neplnou míru v sudu mu kuchař nepřidá.

Pod tíhou, která nás táhne k zemi, ramena hoří. Mám jediné přání, shodit už tu mrchu... Nohy se mi třesou, pletou se, brýle mám zpocené, zamrzají, a člověk jde jako slepý...

Z knihy G. N. Gorčakova Vospominanija (Vzpomínky), Jerusalim (Jeruzalém) 1995, s. 251-253., ukázku z ruštiny přeložila Kateřina Jánská..

G. N. Gorčakov (vl. jménem Genrich Natanovič Elštejn-Gorčakov) se narodil v roce 1919 v Bedrjansku. V roce 1944 byl zatčen a odsouzen k osmi letům pobytu v táboře. Od února 1945 byl vězněn v Siblagu nejprve v Leťažském samostatném táborovém středisku a od podzimu 1948 v Suslovském samostatném táborovém středisku. V létě 1949 byl převeden do Butygyčagu a v následujícím roce do Kocuganu. V roce 1951 byl propuštěn s příkazem trvalého pobytu v Usť-Omčugu. V roce 1960 se vrátil do Moskvy a v roce 1963 byl rehabilitován. Působil jako literární teoretik. Od roku 1994 žije v Izraeli.