BĚRLAG

Osoblagy (zkr. z rus. osobyj lager neboli čes. zvláštní tábor) byly zvláštní tábory tvořící subsoustavu táborů nucené práce se zvlášť přísným režimem pouze pro politické vězně nebo k-r (zkr. z rus.kontrrevoljucioněr). ↩

Byly zřízeny usnesením rady ministrů SSSR z 21. února 1948 a měly v nich (a ve Zvláštních věznicích [rus. Osobyje ťurmy] ve Vladimíru, Alexandrovsku a Verchně-Uralsku) být soustředěni všichni odsouzení za špionáž, diverzi, terorismus, a zároveň i trockisté, pravičáci, menševici, eseři, anarchisté, nacionalisté, příslušníci bílé emigrace, příslušníci jiných protisovětských organizací a skupin, jakož i „osoby představujících nebezpečí svými protisovětskými styky a nepřátelskou činností“. Zvláštní tábory se zpravidla nalézaly na území řadových táborových komplexů, ale byly izilované, měly vlastní velitelství a měly vlastní zvláštní střežení, které zabezpečovali příslušníci vojsk Ministerstva státní bezpečnosti SSSR (rus. Ministěrstvo gosudarstvennoj bezopasnosti SSSR nebo zkr. MGB SSSR). Podle historika A. S. Smykalina kromě toho existovaly nejméně dvě speciální věznice (rus. specialnaja ťurma) ministerstva státní bezpečnosti SSSR.

A.S. Smykalin ve své knize Kolonie a věznice v sovětském Rusku cituje řadu dokumentů, obsahujících pozoruhodné údaje o věznění občanů jiných států v soustavě osoblagů.

Například uvádí, že jen v roce 1954 v těchto táborech „vykonávali trest agenti zahraničních rozvědek těchto zemí: USA ─ 2836, Anglie (včetně dominií) ─1164, Turecka ─ 87, Iránu ─ 182, Afganistanu ─ 92, Číny ─ 988, Japonska ─ 1171, Francie ─ 276, Itálie ─ 27, Finska ─ 326, Rumunska ─ 554, Německa ─10542, Řecka ─ 8, Španělska ─ 4, Holandska, Belgie a Lucemburska ─ 7, Bulharska a Jugoslávie ─ 36, Maďarska a Československa ─ 303, Polska ─ 202, Rakouska ─ 40, Dánska, Švédska a Norska ─ 18, Iránu, Sýrie, Egypta a Transjordánie ─ 5, Brazílie, Mexika, Chile, Argentiny a jiných latinskoamerických zemí ─ 3, Vatikánu ─ 6, bývalé Litvy a bývalého Lotyšska a Estonska ─ 49 a dalších zemí ─ 61“.

Podle téhož pramenu byli tehdy mezi vězni osoblagů „diverzanti (3714), teroristé (9595), trockisté (1505), pravicoví (45), menševici (153), eseři (197) a anarchisté (65)“.

Dále Smykalin cituje N. A. Morozova, který uvádí, že po skončení korejské války (1950-1953) jenom osoblagy Minlag a Rečlag lokalizované v Komijské autonomní sovětské socialistické republice (dnes Republika Komi v rámci Ruské federace) vykazovaly přes sedm tisíc vězněných cizinců (včetně zajatých Američanů).

Ve zvláštních táborech byl zaveden vězeňský režim: mříže v oknech baráků, zákaz opouštění baráků ve volném čase nebo zamykání baráků na noc. Norma ubytovacího prostoru byla 1 čtvereční metr na osobu a tedy poloviční než v řadovém nápravněpracovním táboře. Vězni zvláštních táborů byli obvykle zaměstnáváni nejtěžšími pracemi na speciálně určených pracovištích, kam s nimi směli pouze pečlivě prověření mistři. Pro zvláštní tábory byla stanoven mnohem vyšší limit využití pracovní síly než v obyčejných nápravněpracovních táborech; osvobození od práce pro nemoc bylo možné získat jen při horečce nad 38°C (v nápravněpracovních táborech to bylo 37,5°C). Vězni zpravidla neměli jméno a pouze číslo: toto číslo museli mít zřetelně vyznačené na vězeňském oděvu.

Osoblagy byly rozmístěny po celém SSSR a maskovány nevinnými názvy: Osoblag č. 1 jako Minlag, Osoblag č. 2 jako Gorlag, Osoblag č. 3 jako Dubravlag, Osoblag č. 4 jako Stěplag, Osoblag č. 5 jako Běrlag, Osoblag č. 6 jako Rečlag, Osoblag č. 7 jako Ozerlag, Osoblag č. 8 jako Pesčanlag, Osoblag č. 9 jako Luglag, Osoblag č. 10 jako Kamyšlag, Osoblag č. 11 jako Dallag a Osoblag č. č. 12 jako Vodorazdělný tábor (všechny viz).

Název Běrlag byl táboru přidělen administrativním rozhodnutím z 10. 5. 1948; ruští historici nevysvětlují jeho původ, byl však patrně inspirován umístěním správy tábora do Magadanu na pobřeží Ochotského moře (někteří bývalí vězni ironicky hovoří o „poetickém duchu“ autorů pojmenování).

Osoblagy původně měly být podřízeny pouze Hlavní správě táborů ministerstva vnitra SSSR. Konečné rozhodnutí jí však ponechalo správu pouze šesti táborů a ostatní byly svěřeny různým dalším odvětvovým správám ministerstva.

Zpočátku v roce 1949 bylo v soustavě osoblagů téměř 197 tisíc vězňů. V roce 1953 jich bylo již více než 234 tisíc.

Od roku 1954 byly osoblagy postupně likvidovány nebo rozpouštěny v řadových nápravněpracovních táborech.

O Dalstroji viz Sevvostlag pozn. 3. ↩

Rozkaz zřizující Běrlag předpokládal vznik patnácti táborových oddělení sestávajících z dvaceti táborových středisek a ústřední táborové nemocnice. ↩

„Budování“ komplexu probíhalo postupně a k 1. 1. 1949 tvořilo Běrlag již třináct táborových oddělení s jedním samostatným táborovým střediskem pro vězně přidělené na práci v Orotukanském závodu báňských zařízení a s ústřední táborovou nemocnicí v obci Chetě.

Komplex Běrlagu neustále vzrůstal a o půl roku později k 8. 7. 1949 ho tvořilo devatenáct táborových oddělení. Byla rozmístěna při pěti báňských správách (při Indigirské báňské správě bylo jedno táborové oddělení pro vězně pracující v báňském kombinátu Aljaskitovyj; při Severní báňské správě čtyři táborová oddělení; při Jihozápadní báňské správě pět; při Těňkinské báňské správě šest a při Západní báňské správě jedno táborové oddělení pro vězně pracující na nalezišti Čelbaňa ) a dvě táborová oddělení se nalézala přímo v městě Magadanu (jedním bylo rozřaďovací [tranzitní] středisko).

Nepřetržitý přísun nových vězeňských transportů řešila správa Běrlagu neustálou reorganizací a dnes již málo přehledným „operativním“ přeskupováním táborů.

Takže koncem roku 1949 sestával komplex Běrlagu naopak jen ze šestnácti táborových oddělení přičleněných k jednotlivým pracovištím: v povodí řeky Těňky k rudným dolům Chenikanža a Bělovově, k upravárenském závodu L. P. Beriji, ke kombinátu č. 1 (Butugyčag) a k Čapajevovu závodu, v Jihozápadní báňské správě k báňským kombinátům Laza a Kaňon a k nalezišti Dněprovskij, v povodí Indigirky k báňskému kombinátu Aljaskitovyj, v Severní báňské správě k Utinskému kombinátu na těžbu zlatonosné rudy, k Engelskému uhelnému revíru a Arkagalskému uhelnému revíru, k Orotukanskému závodu báňských zařízení a k nalezištím Gorkého a Spokojnyj a v Magadanu dál zůstávalo rozřaďovací (tranzitní) středisko.

V roce 1951 tvořilo Běrlag devatenáct táborových oddělení: ruští historici se zmiňují o táborovém oddělení č. 1 s 1471 vězni u báňského kombinátu Chenikandža, č. 2 se 787 vězni u Bělovova dolu, č. 3 s 1517 vězni u Matrosovova dolu, č. 4 s 5929 vězni u báňského kombinátu Butugyčag, č. 5 s 956 vězni u Lazova dolu, č. 6 s 956 vězni u báňského kombinátu Kaňon, č. 7 s 1634 vězni u báňského kombinátu Aljaskitovyj, č. 8 s 1552 vězni u Utinského kombinátu na těžbu zlatonosné rudy, č. 9 s 1671 vězni při Engelském uhelnému revíru, č. 10 s 1671 vězni při Arkagalském uhelnému revíru, č. 11 s 1258 vězni u rudného kombinátu Dněprovskij, č. 12 s 667 vězni u Orotukanského závodu báňských zařízení, č. 13 s 1450 vězni u Gorkého ložiska, dále pak o táborovém oddělení č. 17 s 1266 vězni při správě Energostroje, č. 18 s 1222 vězni při 1. správě Dalstroje a č. 19 s 3792 vězni v Magadanu (rozřaďovací [tranzitní] středisko).

Počátkem roku 1953 sestával Běrlag ze sedmnácti oddělení; z toho táborová oddělení č. 1, 14 a 16 byly ženské tábory a č. 18 a 19 smíšené (ženské i mužské).

V dubnu téhož roku se počet oddělení snížil na šestnáct; deset z nich bylo dál rozděleno na 26 táborových středisek.

Ve většině táborů žili vězni v barácích; některé tábory byly však stále pouze stanové. Část byla obehnána kolovými ploty a část ploty z ostnatého drátu.

Do konce první poloviny padesátých let byla některá táborová oddělení vyňata z Běrlagu a buď podřízena přímo Správě nápravněpracovních táborů Dalstroje Ministerstva vnitra SSSR nebo předána jiným táborům nově zřízeným Dalstrojem v povodí Kolymy.

Přístav v Ochotském moři a město Magadan byl vybudován v letech 1932─1933 vězni Sevvostlagu (viz) na místě stejnojmenné osady jako sídlo Státního trustu pro stavbu silnic a průmyslovou výstavbu v oblasti Horní Kolymy (rus. Gosudarstvennyj trest po dorožnomu i promyšlennomu stroitělstvu v rajoně Verchněj Kolymy). ↩

Kromě Sevvostlagu (existujícího až do roku 1952) a Běrlagu byl Magadan ve čtyřicátých a padesátých letech administrativním centrem několika dalších táborů. Byl to především v letech 1951─1952 Maglag (viz) a v letech 1952─1953 rozřaďovací (tranzitní) táborové oddělení Dalstroje (viz). V letech 1951─1954 byl v Magadanu zřízen samostatný Nápravněpracovní tábor Promžilstroj Dalstroje (viz).

Od druhé poloviny třicátých až do počátku padesátých let měly tábory v Magadanské oblasti neustále dva až tři milióny „obyvatel“. Vzhledem k vysoké úmrtnosti musel však být pracovní kontingent zejména pro kolymské zlaté a uranové doly každoročně doplňován o dalšího půl miliónu.

Podle jiných pramenů sídlila však správa Běrlagu v osadě Pjostraja Dresva ve stejnojmenné zátoce v zálivu Šelichova.

Z toho 2165 žen. ↩

4800 mužů a 1061 žen odsouzených za kontrarevoluční činnost.

Z toho 6375 žen. ↩

3020 mužů a 729 žen odsouzených za kontrarevoluční činnost.

Do 1. 5. 1951 se v Běrlagu narodilo 198 dětí; v táboře nebyly vybudovány kojenecké jesle a děti žily s matkami v barácích: v táborovém oddělení č. 1 jich bylo 48, v táborovém oddělení č. 4 bylo 36 dětí a dalších 114 v táborovém oddělení č. 19.

Podle jiných pramenů bylo počátkem roku 1953 v Běrlagu 22995 vězňů; z toho 4500 žen. Mezi vězni bylo 11077 Ukrajinců, 3385 Rusů, 2000 Litevců, 953 Lotyšů, 923 Bělorusů, 822 Poláků, 700 Estonců a 3135 příslušníků jiných národů. Z toho bylo 18053 odsouzených za vlastizradu, 2151 za vyzvědačství, 850 za terorismus, 392 za diverzní činnost, 353 za protisovětskou činnost, 60 za sabotáž a 1136 za jinou kontrarevoluční činnost. ↩

Zřejmě severozápadně od Magadanu na severním polárním kruhu na Janské náhorní plošině. ↩

Tato báňská správa zřejmě působila především v horách Kolymy na severu Magadanské oblasti (její název byl patrně odvozen od dnes již zmizelého místního jména). ↩

Bělovův důl se nalézá severovýchodně od Magadanu. Rovněž Butugyčag (viz) leží na severu na stejnojmenné náhorní plošině (1700 m. n. m.).

Součástí Butugyčagského kombinátu byly vedle prvotního ložiska a rýžoviska zlata také uranové doly.

Ve stejných místech se v letech 1949─1956 nalézal také Těňlag (viz).

Osada Dněprovskij se nalézala nedaleko řeky Nerige na severu oblasti.; dnes je již neobydlená. ↩

Pojmenování zřejmě podle horního řeky Indigirky. ↩

V Aljaskytovém byly proslulé wolframové doly. Koncem devadesátých let byla těžba zastavena a zůstaly zachovány pouze zbytky tábora a vězeňský hřbitov.

Osada (dnes město) Omsukčan uprostřed Omsukčanského pohoří v Kolymských horách na severu Magadanské oblasti byla střediskem těžby uhlí a kobaltu. ↩

V letech 1951─1956 byla rovněž sídlem Omsukčanlagu (viz).

V šedesátých letech byl důl zakonzervován. ↩

V Kolymské vrchovině. ↩

Hornická osada Kadykčan (viz) leží v povodí horního toku Kolymy na severu Magadanské oblasti. Dnes je polopuštěná.

O Arkagalské okresní elektrárně viz Arkagalinskaja.

V údolí řeky Elgen severně od Magadanu. ↩

Osada Orutukan (dříve Orotukansk) leží na stejnojmenné řece v horách Kolymy. ↩

Hned na prvních provinilcích předváděli rozradostnělí dozorci svou novou zbraň – želízka, kterých se v NPT nepoužívalo. Lesklá niklovaná želízka, jejichž masová výroba byla v Sovětském svazu zavedena ke třicátému výročí Říjnové revoluce (v nějaké továrně je vyráběli dělníci s prošedivělým vousem, vzorní proletáři z naší literatury – přece je nedělali Stalin a Berija sami?). Tato želízka vynikala tím, že se dala pořádně utáhnout: byl v nich kovovový plíšček se zářezy, takže už navlečená želízka se na kolenou strážného utahovala tak, aby se do zámku vešlo co nejvíc zářezů a aby to víc bolelo. Želízka se tak z ochranného a pohyb omezujícího zařízení měnila v mučící nástroj: svírala zápěstí ostrou vytrvalou bolestí, a to po celé hodiny, ruce vykloubené za zády. Ještě byl zvlášť vymyšlen způsob nasazení želízek na čtyři prsty, působilo to prudkou bolest v kloubech.

V Berlagu se želízek používalo náruživě: za každou maličkost, za to, že vězeň nesmekl před dozorcem. Navlékli mu želízka (ruce dozadu) a postavili u strážnice. Ruce trnuly, mrtvěly, a dospělí muži plakali: „Občane veliteli, už to víckrát neudělám! Sundejte mi želízka!“ (Tam byly pěkné způsoby, v tom Berlagu – na povel se šlo najednou do jídelny, na povel se přistupovalo ke stolu, na povel se usedalo, na povel se ponořily lžíce do šlichty, na povel se vstávalo a odcházelo.)

Pro někoho nebylo těžké načmárat: „Vytvořit zvláštní tábory! Předložit návrh režimu dne toho a toho!“ Ale nějací pracovití žalářníci (a znalci duší a táborového života) to museli promyslet bod po bodu: kde se to dá ještě utáhnout co nejcitelněji? Co se dá ještě naložit, aby se režim nedal vydržet? V čem je ještě možné zhoršit život tuzemce – mukla, beztoho nezáviděníhodný? Ten dobytek si musí uvědomit hned po příchodu z NTP do zvláštních záborů jejich přísnost a tvrdost – ale někdo to přece musel nejdřív bod za bodem vymyslet!

Z knihy Alexandra Solženicyna Souostroví GULAG (Aleksandr Isajevič Solženicyn: Archipelag GULAG), část V. Katorga, z ruštiny přeložil Kruh překladatelů Praha, vydalo OK CENTRUM Praha 1990, 3. díl, s. 36.

NTP je čes. překlad rus. zkr. ITL (z Ispravitělno-trudovoj lager neboli čes. Nápravněpracovní tábor). Ve zmínce o režimu je míněn vězeňský režim.

Aleksandr Isajevič Solženicyn se narodil v roce 1918 v Kislovodsku. V letech 1936-1941 studoval na matematicko fyzikální fakultě Rostovské univerzity a od roku 1939 dálkově na Moskevské vysoké škole filosofie, literatury a umění. Od října 1941 bojoval ve druhé světové válce. V únoru 1945 byl zatčen a v červnu téhož roku odsouzen k osmi letům pobytu v nápravněpracovním táboře. V letech 1945-1947 byl vězněn v několika táborech v Moskevské oblasti. V roce 1947 byl převeden do zvláštní věznice č. 16 v Marfinu na okraji Moskvy známé jako Marfinská šaraška. V letech 1950-1953 byl vězněn ve Stěplagu. Po propuštění byl poslán do věčného vyhnanství do Kazachstánu. V roce 1956 byl rehabilitován a pracoval jako učitel ve vesnické školev Milcevu ve Vladimírské oblasti. Potom žil v Rjazani a byl učitelem matematiky. V roce 1956 začal psát své stěžejní dílo Souostroví GULAG. V letech 1962-63 uveřejnil v literárním měsíčníku Novyj mir novelu ze světa sovětských táborů Jeden den Ivana Děnisoviče. V roce 1965 mu sovětská bezpečnost zabavila osobní archiv a rukopis románu V kruhu prvním. V roce 1970 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. V roce 1973 vyšel jeho „pokus o umělecké pojednání“ Souostroví GULAG v Paříži. V roce 1974 byl zatčen a vypovězen ze Sovětského svazu. Žil ve Švýcarsku a v USA. V Sovětském svazu začalo být jeho dílo Souostroví GULAG uveřejňováno až postupně od roku 1989. V roce 1990 mu byla za něj udělena Státní cena SSSR. V roce 1994 se vrátil do Ruska. Je členem Ruské akademie věd.

Šaraška bylo rus. slangové označení tajných vědecko-výzkumných nebo projekčních ústavů, v nichž pod kontrolou státní bezpečnosti pracovali vědci a inženýři, odsouzení zpravidla za „sabotáž výstavby socialismu“; viz Jacques Rossi Encyklopedie GULAGu, přel. Vladimír Bystrov a kol., Praha 1999, s. 163. V českém světě komunistických věznic a táborů byla obdobná pracoviště označována jako „basaprojekt“.