ZELENODOLSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 119

ZELENODOLSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 119 (rus. Zelenodolskij lager Glavnogo upravlenija po dělam vojennoplennych i internirovannych Narodnogo komissariata [Ministěrstva] vnutrennich děl SSSR № 119 nebo zkr. lager GUVPI NKVD [MVD] SSSR № 119).

První záznam o tomto táboru ve zveřejněných dobových záznamech je z června 1945. Byl však zřízen již v roce 1944 nebo ještě dříve. Nacházel se v Povolží na severu Tatarské autonomní sovětské socialistické republiky (dnes Respublika Tatarstan v rámci Ruské federace) 38 km západně od Kazaně v lokalitě přístavního města Zelenodolsk na levém břehu Volhy. Kontingent tvořili zajatí Němci a především rumunští vojáci a internovaní Ukrajinci a Poláci. Pracovali ve zdejším přístavu a na těžbě dřeva. V roce 1945 požádal Lidový komisariát průmyslu stavby lodí SSSR (rus. Narodnyj komissariat sudostroitělnoj promyšlennosti SSSR nebo zkr. NKSudprom SSSR) o přidělení 2300 zajatců a internovaných na stavbu v Zelenogorsku závodu č. 340. Počátkem roku 1945 zasáhla tábor epidemie skvrnitého tyfu a důsledkem byla mimořádně velká úmrtnost: jen v lednu 1945 zemřelo 224 zajatců a internovaných a během prvních dvaceti dnů února dalších 150. Naposledy je tábor v dostupných dokumentech zmíněn v lednu 1949. V následujícím roce po ukončení repatriace válečných zajatců z druhé světové války ze Sovětského svazu zpět do zemí svého původu byl zřejmě zrušen. Viz rovněž TĚŤUŠI.