VIRANDOZERO
Pouze názvem stejnojmenné osady nedaleko jezera Velké Virandozero (rus. Bolšoje Virandozero) na jižním pobřeží Oněžské zátoky Bílého moře ve střední části Karelo-Finské sovětské socialistické republice (od roku 1956 Karelská autonomní sovětská socialistická republika a dnes Respublika Karelija v rámci Ruské federace; fin. Karjala nebo Pohjois-Karjalan Lääninhallitus) označují pamětníci skupinu táborů na 98. km stavby železniční tratě Soroka─Obozerskaja budované v letech 1939-1941 vězni SOROKLAGU (viz). V roce 1945 bylo zřejmě na stejném místě vybudováno 1. táborové oddělení UCHTICKÉHO TÁBORA HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU VNITRA SSSR č. 517 (viz). První transport s kontingentem 682 německých mužů a 301 německých žen internovaných Rudou armádou v prvních měsících roku 1945 po dobytí východního Pruska přibyl 18. 4. 1945. Byl vyložen v železniční zastávce Uchtica a následoval šestikilometrový přesun pěšky do tábora obehnaného plotem z ostnatého drátu a sestávajícího z pěti dřevěných baráků. Nezvyklé severské klima způsobovalo stále stoupající nemocnost a práceneschopnost internovaných. Hned v dubnu v táboře propukla tyfová epidemie a ještě do konce měsíce podlehlo břišnímu tyfu šedesát internovaných a v květnu dalších 160. V červnu a červenci zemřelo 128 internovaných na následky všeobecné vyčerpanosti a nedostatečné stravy. V následujícím měsíci byli nemocní a mladší šestnácti let odesláni zpátky do Německa a zbylí převedeni do BĚLBALTLAGU (viz) a vzápětí nato v srpnu byl tábor zrušen. Koncem devadesátých let byl nedaleko jezera Velké Virandozero nalezen hromadný hrob bývalých internovaných Němců.