VERCHNIJ AT-URJACH
Takto označují pamětníci tábor u stejnojmenného zlatonosného naleziště na břehu řeky Malyj At-Jurjach v povodí Kolymy v severovýchodní Sibiři na Dálném východě v Magadanské oblasti dvanáct kilometrů severovýchodně od JAGODNÉHO (viz). Šlo patrně o součást samostatného táborového střediska Jagodnoje (rus. Otdělnyj lagernyj punkt Jagodnoje nebo zkr. OPL Jagodnoje) SEVVOSTLAGU a později SEVLAGU (oba viz). Vězni pracovali na zlatonosném dole.
VERCHNIJ AT-URJACH.
Několik nákladních aut, plných vězňů, na každém autě dva ozbrojení vojáci, vyrazili na cestu. Nové pěkné silnice byly brzy vystřídány cestami, které se teprve stavěly, stavěli je vězni jako jsme byli my, stejně střežení.
Naleziště Verchnij At-Urjach bylo rozryto celým systémem odvodňovacích kanálů a příkopů. Obrovské hromady promytého písku, vysoké propírací vošverky, připomínající lyžařské můstky, šurfy. Spousta otevřených porubů, v nichž kopaly brigády vězňů, všichni vyzbrojeni krajčáky, cágly, lopatami a trakaři. Těžili písek, který se odvážel na rampu, pod kterou stály malé vozíky, tažené koňmi. Plný vozík koně odtáhli po kolejích na vošverk. Na konci směny, pozdě večer se zašpiněné zlato vybíralo a pak ve speciálních zaplombovaných schránkách posílalo s ozbrojeným doprovodem do trezorů v pokladně. Kolem celého údolí byly vysoké sopky. Jenom v areálu naleziště bylo pár přízemních staveb: opravárenské díly, kovárna a tesařská, a správa naleziště. Dál od naleziště bylo sídliště vochrováků a kousek od něj tábor s různě velkými baráky, stany a nejrůznějšími službami. Všechno bylo obklopeno plotem z ostnatého drátu a se strážními věžemi.
Byl jsem přidělen na porub do brigády Gruzínce Uberiji. Skoro všichni v brigádě byli Gruzíni. Hned mi bylo jasné, že brigáda příliš nedrží spolu. Většina se snažila vlichotit brigadýrovi a měli z něj strach skoro stejný jako z roťáka nebo pracovního. Choval se jako car a vojevůdce a stačil sebemenší důvod a hned používal pěstě.
V našem baráku jsme byly dvě brigády. Naše a Radžabovova brigáda Kazachů. Dostal jsem místo nahoře. Na dezinfekci mně vydali dvě kapny, na matraci a na polštář, které jsem si potom v práci nacpal pilinami, prostěradlo a hadrovou deku. Propírací sezóna byla v plném proudu. V pět hodin ráno budíček. Polívka, prověrka, nástup do zaměstnání. Od šesti ráno do šesti večer dřina na porubu s trakařem a krajčákem, krátká přestávka na oběd.
Dostal jsme příděl šest set gramů chleba, co nejenže bylo strašně málo na tak těžkou práci, ale málo aby vůbec člověk mohl existovat. Proto jsem se vůbec nedivil, když jsem pozdě večer viděl své druhy, jak se motají kolem táborové kuchyně na skládce pomejí a jak se hrabou v bednách na odpadky a doufají, že najdou kus slanečka nebo gorbuni, anebo něco jiného, co by dalo sníst. Také jsem začal hledat všelijaké zbytky na skládkách. Opatřili jsme si plechovky od konzerv, ze kterých jsme si udělali ešusy, abychom si večer ještě před večerkou mohli uvařit hlavu slanečka, když jsme ji našli, a když jsme nic nenašli, tak jsme alespoň uvařili vodu a zavařili ji spálenou kůrou.
Z knihy Michaila Borisoviče Mindlina Anfas i profil: 58-10 (Z anfasu i z profilu: 58-10), Moskva 1999, s. 51-53, ukázku z ruštiny přeložila Kateřina Jánská.
Vochrováci byli příslušníci vojsk Vnitřní ochrany republiky (z rus. zkr. VOChR neboli Vnutrennaja ochrana respubliki); působili pouze v prostorách vězeňských zařízení a vykonávali strážní službu. Služba ve vojscích VOChRu byla pracovním poměrem; někdy si v nich odpykávali trest bývalí vojáci nebo příslušníci Lidového komisariátu vnitra, kteří se dopustili kriminálních činů a byli odsouzeni k pobytu v táboře.Viz například Nápravněpracovní tábor Čeljabmetallurgstroje pozn. 4.
Michail Borisovič Mindlin se narodil v roce 1909. Od roku 1927 vykonával různé veřejné funkce a v roce 1929 vstoupil do komunistické strany. Pracoval jako dělník v továrně. V letech 1931-1937 působil v Rudé armádě. V roce 1937 byl vyloučen z komunistické strany a zatčen. Byl odsouzen za „kontrarevoluční trockistickou činnost“ k osmi letům pobytu v nápravněpracovním táboře. Nejprve byl vězněn v Bamlagu a potom dlouhá léta v různých táborech Sevvostlagu. V roce 1946 byl propuštěn se zákazem pobytu v 37 sovětských městech. Žil v Kujbyševu (dnes Samara). V roce 1949 byl znovu zatčen a odsouzen z věčnému usídlení v dalekých oblastech SSSR. V letech 1949-1955 žil v Krasnojarském kraji. V roce 1955 byl rehabilitován a bylo mu vráceno členství v komunistické straně. Přestěhoval se do Moskvy a pracoval jako mistr v továrně. Zemřel v roce 1998.
O „trockistické činnosti“ viz Vorkutlag pozn. 2.