USŤVYMSKÝ NÁPRAVNĚPRACOVNÍ TÁBOR JEDNOTNÉ HLAVNÍ POLITICKÉ SPRÁVY SSSR

USŤVYMSKÝ NÁPRAVNĚPRACOVNÍ TÁBOR JEDNOTNÉ HLAVNÍ POLITICKÉ SPRÁVY SSSR (rus. Usť-Vymskij ispravitělno-trudovoj lager Objediněnnogo glavnogo političeskogo upravlenija SSSR nebo zkr. Usť-Vymskij ITL OGPU SSSR).

Zřízen: 6. 6. 1931 vyčleněním Usťvymského táborového oddělení z rušených SEVERNÍCH TÁBORŮ JEDNOTNÉ HLAVNÍ POLITICKÉ SPRÁVY ZVLÁŠTNÍHO URČENÍ (viz). 1.

Zrušen: 5. 3. 1932.

Byl podřízen: Hlavní správě nápravněpracovních táborů Jednotné hlavní politické správy SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Objediněnnogo glavnogo političeskogo upravlenija SSSR nebo zkr. GULAG OGPU SSSR).

Nacházel se: na severu Ruska v Komijské autonomní sovětské socialistické republice (dnes Republika Komi v rámci Ruské federace) 2.

Správa sídlila: ruským historikům se nepodařilo zjistit 3.

Oficiálně udávané počty vězňů: 1. 7. 1931 23056 4; průměrný stav v roce 1931 21300.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: stavba silnice Syktyvkar-Uchta a železniční tratě Pinjug-Syktyvkar 5.

Stavba železniční tratě Pinjug-Syktyvkar byla koncem roku 1931 zastavena a postupně zakonzervována a železniční svršky demontovány. Přes několikeré pokusy o její obnovení nebyla nikdy dokončena.

Tranzitní středisko v Kňaž-Pogosti (na 63° severní šířky) se skládalo z chatrčí, postavených na bažinách. Přes kostru z tyčí byla napnuta potrhaná celtovina, která nedosahovala k zemi. V chatrčích byly dvojité palandy také z tyčí (s neotesanými suky), v uličkách byla podlaha z tyček naskládaných vedle sebe. Ve dne přes ně prosakovalo řídké bláto, které v noci zamrzalo. Na různých místech byly v lágru přechody také z úzkých vratkých tyček, a lidé, kteří byli ze slabosti neohrabaní, padali občas do vody a do bláta. V roce 1938 krmili vězně stále jedním a týmž jídlem: kaší z trhaných krup a rybích kostí. Bylo to pohodlné, protože v lágru neměli žádné misky, hrnky ani lžíce, tím méně je měli vězňové. Zaháněli je po desítkách ke kotli a nakládali jim kaši sběračkou do čepice nebo do šosu kabátu.

Zato v tranzitním středisku ve Vogvozdinu (několik kilometrů od Usť-Vymy), kde bylo zavřeno pět tisíc lidí (kdo o něm slyšel do této řádky? Kolik existuje takových neznámých lágrů? A ještě je násobte pěti tisíci!) – tak tedy ve Vogvozdinu vařili řídkou šlichtu, ale misky tam také neměli, ale přišli jak na to (na co všechno nepřijde náš důvtip!) – vydávali šlichtu v umyvadlech pro deset lidí najednou a nechali je chlemtat o závod.

Je ale také pravda, že ve Vogvozdinu nikdo neseděl déle než jeden rok. (Rok tam pobyl jen ten, kdo byl na chcípnutí a koho všechny lágry odmítly.)

Z knihy Alexandra Solženicyna Souostroví GULAG (Aleksandr Isajevič Solženicyn: Archipelag GULAG), část II. Věčný pohyb, z ruštiny přeložil Kruh překladatelů Praha, vydalo OK CENTRUM Praha 1990, 1. díl, s. 300.

O Aleksandru Isajeviči Solženicynovi viz Běrlag.

  1. Podle záznamů, které v březnu 1932 pořídila polská pohraniční stráž (pol. Korpus Ochrony Pogranicza nebo zkr. KOP) se skupinou Poláků, propuštěných ze sovětských táborů výměnou za občany SSSR, vězněné v Polsku, vzniklo Usťvymské táborové oddělení hned po zřízení Severních táborů Jednotné hlavní politické správy zvláštního určení v roce 1929. ↩

  2. Podle některých ruských historiků tvořilo komplex více než dvaceti táborů. ↩

    Bývalí polští vězni (viz pozn. 1) naopak uváděli 29 detašovaných táborů (volně z rus. komandirovka): například podél řeky Vym od vesnice Usť-Vym směrem na severovýchod v dnešních přístavních osadách Ljali, Seregovo (zdejší tábor byl zřejmě určen pro uvězněné kojící matky a proto by někdy nazýván rovněž jako Dětgorodok neboli čes. dětské městečko; o tzv. dětských městečkách viz Elgenské táborové oddělení pozn. 5), Koški, Polovniki a Juromka, od Polovniků směrem na východ po řece Kitlovce byly tábory Kitlovka I. (s 500 vězni odsouzenými především za protisovětskou agitaci a kulaky odmítajícími kolektivizaci; o kulacích viz Narymlag pozn. 3) a Kitlovka II., tři tábory Gerjol, Vesjolyj Kut a Tobis byly u řeky Uchty, další tábory byly na místech dnešních železničních stanic na trati mezi Jemvou a Uchtou v Sindoru, Iosser (v pol. záznamech je uváděno zkomoleně Sosiern) a Ropča (na stejnojmenné řece), ve Vojvoži na řece Ižmě jihozápadně od Uchty a na břehu řeky Vym hned proti Usť-Vymu v osadě Vogvozdino byl rozřaďovací (tranzitní tábor).

    Polští vězni se rovněž zmiňovali o táborech označovaných jako Rabpost č. 2 (rus. Rabpost № 2; patrně zkr. z  rabočij post № 2 neboli čes. pracovní stanoviště č. 2 nebo mnohem pravděpodobněji zkom. zkr. z obvyklejšího rabočij posjolok № 2 neboli čes. pracovní osada č. 2) a Rabpost č. 9 (rus. Rabpost № 9); v Rabpostu č. 9 bylo v roce 1931 více než 500 vězňů pracujících na stavbě silnice. Podle polských pamětníků patřil do Usťvymského nápravněpracovní tábora Jednotné hlavní politické správy SSSR také detašovaný tábor daleko na jihozápadě až v dnešní Kirovské oblasti v Rusku v městečku Pinjug; měli v něm být soustředěni vězni pracující na výstavbě železniční trati Pinjug-Syktyvkar (viz pozn. 5).

    Část táborů, uváděných ve výpovědí bývalých polských vězňů, se však bohužel polským historikům stejně jako nám nepodařilo identifikovat, buď byly jejich názvy zaznamenány příliš zkomoleně nebo tato místa prostě zanikla: Bolšakovka, Čič (jen s vězni odsouzenými za kriminální činny), Kara-Jol , Krochal (s táborovou nemocnicí se 40 lůžky), Labudziel (trestní tábor s 350 vězni), Opara, Servož, Šor a Žunvoz.

  3. Někteří ruští historici uvádějí jako sídlo správy Usťvymského nápravněpracovního tábora Jednotné hlavní politické správy SSSR město Syktyvkar; podle bývalých polských vězňů (viz pozn. 1) až do roku 1932 sídlila správa v Usť-Vymu ↩

  4. Z toho 1758 žen. ↩

  5. Tábory byly rozmístěny podél stavby vždy po osmi až deseti kilometrech. ↩