USOLLAG

USOLLAG (zkr. z rus. Usolskij ispravitělno-trudovoj lager [ITL] neboli čes. Usolský nápravněpracovní tábor).

Zřízen: 5. 2. 1938.

Zrušen: působil ještě 1. 1. 1960; opět více než dvacet let fungující tábor!

Byl podřízen: do 26. 2. 1941 Hlavní správě nápravněpracovních táborů Lidového komisariátu vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULAG NKVD SSSR) a potom Správě táborů lesního průmyslu Lidového komisariátu vnitra SSSR (rus. Upravlenije lagerej lesnoj promyšlennosti Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR nebo zkr. ULLP NKVD SSSR); od 4. 3. 1947 Hlavní správě táborů lesního průmyslu Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije lagerej lesnoj promyšlennosti Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULLP MVD SSSR); 2. 4. 1953 převeden pod Hlavní správu nápravněpracovních táborů Ministerstva spravedlnosti SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Ministěrstva justiciji SSSR nebo zkr. GULAG MJu SSSR) a vzápětí 28. 1. 1954 předán Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULAG MVD SSSR); 2. 8. 1954 byl však znovu vrácen Hlavní správě táborů lesního průmyslu Ministerstva vnitra a z ní 13.6. 1956 opět zpátky Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra; 27. 10. 1954 byl pak předán Hlavní správě nápravněpracovních kolonií Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje Upravlenije ispravitělno-trudovych kolonij Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GUITK MVD SSSR); 1. 12. 1957 byl převeden pod Ministerstvo vnitra Ruské sovětské federativní socialistické republiky (rus. Ministěrstvo vnutrennich děl Rossijskoj sovětskoj federativnoj socialističeskoj respubliky nebo zkr. MVD RSFSR) a konečně 5. 2. 1958 Hlavní zvláštní správě pro řízení hospodářské činnosti podniků těžby dřeva Ministerstvo vnitra Ruské sovětské federativní socialistické republiky (rus. Glavnoje specialnoje upravlenije dlja rukovodstva chozjajstvennoj dějatělnosťju lesozagotovitělnych predprijatij Ministěrstvo vnutrennich děl Rossijskoj sovětskoj federativnoj socialističeskoj respubliky nebo zkr. Glavspecles [GSL] MVD RSFSR).

Nacházel se: na středním Uralu v Permské (v letech 1940─1957 Molotovská) oblasti 1.

Správa sídlila: v městě Solikamsk 2.

Oficiálně udávané počty vězňů: 1. 4. 1938 10746; 1. 10. 1938 18192 3; 1. 1. 1939 32714; 1. 1. 1940 30452; 1. 1. 1941 27150; 1. 7. 1941 27261; 1. 1. 1942 37111; 1. 4. 1942 30889; 1. 1. 1943 25119 4; 1. 1. 1944 20601; 1. 1. 1945 28849; 1. 1. 1946 16409 5; 1. 1. 1948 25156; 1. 1. 1950 21537; 1. 1. 1952 21453; 1. 4. 1952 23813 6; 1. 1. 1953 25575; 15. 7. 1953 13768; 1. 1. 1954 14950; 1. 1. 1955 19180; 1. 1. 1956 18926; 1. 1. 1957 20295; 1. 1. 1959 17989; 1. 1. 1960 12998.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: těžba dřeva; úprava dřeva na výrobu lyží a výroba lyží; dřevozpracující výroba; výroba pražců; nábytkářská výroba; výroba obuvi a oděvů; zemědělské práce; práce v opravnách lodí v Solikamském zimním přístavu; práce ve strojírenských dílnách; provoz úzkokolejné železnice; investiční výstavba; práce v dopravním závodu; zpracování dřeva na otop; splavování a nakládka a vykládka dřeva; zhotovování obalů; výroba předmětů široké potřeby; stavba silnic; cihlářská výroba.

Na Dolgoj každý den umírali lidé. A když jsem dělal statistika u pracovního, bylo moji povinností, abych jakmile někdo zemřel sepsal protokol. Přitom se muselo dělat šest exemplářů. A na každém exempláři musely být otisky všech prstů nebožtíka. Člověk umřel a přiběhli za mnou: pojďte, dělejte. Nejprve jsem jim opravdu bral otisky. Ale když ztuhli, tak jsem tam začal dávat svoje! A procházelo mi to!

Přežil jsem jenom díky dobrým lidem. Mohl jsem s matematickou přesností vypočítat den své smrti. Ale díky lidem jsem přesto zůstal živý. První byl Ivan Ivanovič Durakov, byl mistrem na stavbě. Vyšlo najevo, že jsme krajané. Když se dozvěděl, že jsme krajané a navíc, že jsem studoval na vysoké škole železniční, začal se o mne starat. Mezi mé povinnosti patřilo udělat oběd ze suché stravy, kterou brigáda dostávala, a udržovat mu oheň, ke kterému se chodil ohřát, a oheň, ke kterému chodili strážní. Druhý byl Aleksandr Aleksandrovič Jeroškin. To byl doktor. Kdyby toho nebylo, byl bych už dávno na onom světě, Aleksandr Vasiljevič Trippel. Škoda, umřel, bylo mu čtyřiapadesát. Kandidát věd. Když mne propustili, šel jsem hned za ním. Předtím jsme se domluvili, že půjdu pracovat do Gidrospeclesu jako inženýr do průzkumu. V Solikamsku. Nežili v žádné blahobytu. A přesto jsem u nich bydlel, myslím, deset dní. Právě on mi zařídil místo inženýra v dopravním.

Pro odsouzené za politiku a obyčejnou trestnou činnost bylo zpočátku velice obtížné žít společně s kriminálníky z galerky. Protože všichni jsme byli kriplové. Ale potom se lidé přece jenom trochu vzchopili. Asi půldruhého roku po válce nám začali dávat víc jídla. Místo shnilého tuřínu vařili kroupy nebo nudle. Lidé pocítili, že se jim pomalu začínají vracet síly. Protože jinak by nám všechno sebrali. Když někomu přišel balíček, sebrali mu ho. Sebrali oblečení. Také jsem měl šaty, byly šedé, a sebrali mi je. A to ještě člověka přitom zbili. Vždycky chodili po pěti. Přitiskl jsem se zády ke zdi: nepřibližuj se, povídám, začnu kousat! Vrhli se na mne, zbili mne a šaty mi sebrali. Ale když lidé pocítili, že se jim vracejí síly, začali se bránit. První byli Čečenci. Bylo jich v táboře dvanáct nebo čtrnáct. Byli přátelští. Jednou jeden z nich dostal balíček, a kriminálníci z galerky mu ho sebrali. Čečenci se rozčílili a vydali se, dát jim co proto. Ostatní jim pomáhali. Kriminálníci se schovali do jednoho baráku a zabarikádovali se. Povídali jim, vylezte, nebo barák podpálíme, anebo zboříme střechu, ale s vámi jsme už skoncovali. Pak přiběhly stráže. Udělali jim uličku a nechali je po jednom vyjít ven. Pak je převezli do jiných táborů. Potom začalo být líp, byl klid.

Lidé žili pořád na hranici mezi životem a smrti, ale urkové byli obzvlášť krutí. Byla to hlavní opora dozorců. Ti jim nadržovali. Dozorci jim nosili jídlo, dokonce i vodku. A urkové jim za to pomáhali udržovat v táboře kázeň. Sami nepracovali, a do výkazů se jim psala práce ostatních.

Naše zóna byla čistě mužská, ale byly také ženské. Jedenadvacátý. detašovaný tábor byl ženský. A ještě byl tábor Vostočnaja. Tam se nechodilo pracovat do lesa. Tam pracovali v táborovém hospodářství.

Načalstvo mělo svoje domky kousek od táborů. Bydleli tam s rodinami. Jistě, ani strážní neměli nějak sladký život. Byli tady, dá se říci, také jako ve vězení.

Zpočátku jsme neměli žádné prostěradlo, ani deku. Spali jsme, jak se dalo. Já jsem si vždycky dospoda ustlal to, v čem jsem přes den chodil, a přikryl jsem se bušlátem. A boty pod hlavu. Aby mi je neukradli. Polštáře samozřejmě také žádné. Až potom, když jsem byl inženýrem na dopravním, tak jsem spal už v posteli, měli jsme dokonce matrace, i prostěradla, i polštáře jsme měli...

A ještě tohle se jednou stalo. V jednom táboře chyběl doktor. Něco udělal, tak ho přeložili jinam. Takže hlavním felčarem byl zdravoťák, jehož povinností bylo kontrolovat čistotu v barácích. A teď vyšetřoval nemocné. Ale kdo má, k čertu, vědět, jaký medikament má předepsat! Původním povoláním byl letec. A tak léčil cihlou! Nastrouhal trochu cihly a naložil do vody. Cihlu vyhodil a tu vodu dával lidem. Za něj se stal takový případ: jednoho urku píchli kudlou do břicha. Přivezli ho s vyhřezlým břichem. Co teď? Tak mu nastrkal všechna střeva zpátky do břicha a zašil. Potom poslali chudáka do lágrové nemocnice, kde pak umřel...

Ze vzpomínek Ivana Vladimiroviče Grenaďorova in Gody těrrora: Kniga pamjati žertv političeskich repressij. Sost. A. Suslov (otv. za vyp.), N. Gaševa (Léta teroru: Kniha vzpomínek obětí politických represí. Sest. A. Suslov [odp. za vyd.] a N.Gaševová), Perm 1998, s. 142-143, ukázku z ruštiny přeložila Kateřina Jánská.

Ivan Vladimírovič Grenaďorov se narodil v roce 1926. V roce 1943 byl přijat ke studiu na Moskevské vysoké škole železniční dopravy. V roce 1945 byl zatčen a odsouzen k osmi letům pobytu v nápravněpracovním táboře. V letech 1945-1953 byl vězněn v různých táborech Usollagu. Byl propuštěn v roce 1953. Žil v Solikamsku.

Urka byl v rus. zlodějském slangu v devatenáctém století „velký a významný zloděj“; dnes znamená obecně příslušníka podsvětí, „profesionálního“ kriminálníka, ale někdy i obyčejného zloděje (podle Jacques Rossi: Encyklopedie GULAGu, přel. Vladimír Bystrov a kol., Praha 1999, s. 140).

  1. Počátkem roku 1940 sestával komplex ze dvou dřevařských (rus. lesozagotovitělnoje) táborová oddělení, jednoho táborového oddělení zabezpečujícího splavování dřeva (rus. splavnoje) a sedmi samostatných táborových středisek; v následujících letech se rozrostl na sedmnáct táborových oddělení s 29 táborovými středisky; pět táborových středisek bylo s přísným režimem, pět se zostřeným režimem a dvanáct s všeobecným režimem. ↩

    Solikamskou skupinu Usollagu podle výpovědí pamětníků, zaznamenaných historiky Jakovlevem a Burcevem, tvořily především tábory 16. samostatného táborového střediska s táborovými úseky (rus. lagernyj učastok):

    Golovnoj (volně čes. hlavní) bez uvedení lokality s 1500 vězni pracujícími v lese a stavějícími mosty,

    Polom v Usolském okrese ve stejnojmenné osadě nedaleko Kamy deset kilometrů jihozápadně od Solikamska s kontingentem tvořeným údajně vězni z třiceti národů pracujícími v lese a na stavbě železniční tratě.

    Pešcov s 800 vězenkyněmi pracujícími v místním kolchozu,

    trestný tábor (rus. štrafnoj lager) Verchnij Zim (patrně šlo o zkom. název asi třicet kilometrů od Solikamska vzdálené vesnice Sim) zřízený v roce 1950 s kapacitou 1300 vězňů,

    Ličevka s 1400 vězni pracujícími v lese a budujícími úzkokolejnou lesní železnici pro svoz vytěženého dřeva,

    tábor 21 (rus. lager-21) pro vězně onemocnělé pohlavními nemocemi a pracujícími v lese a

    Leglen (možná zkom. z Legino v Bereznikovském okrese jižně od Solikamska) s 1000 vězňů.

    Dále do této skupiny patřila podle pamětníků samostatná táborová oddělení:

    Kokornija (patrně zkom. z Kokorino asi osm kilometrů severně od Solikamska) s dvěma tisíci vězni rozmístěnými ve třech táborových úsecích,

    trestný tábor Verše pro 1500 vězňů rozmístěných do dvou táborových úseků,

    Oralskij (možná zkom. z Orel na břehu Kamy asi dvacet kilometrů jižně od Solikamska) s 1300 vězni rozmístěnými rovněž ve třech táborových úsecích,

    Perevalki s 1500 vězni,

    17. samostatné táborové středisko Nižnij Moževo (zřejmě zkom. z Nižnij Moševo asi dvacet kilometrů severozápadně od Solikamska u ústí řeky Moševica do Kamy) s ústřední táborovou nemocnicí,

    tábor Seljanke (patrně zkom. ze Sele asi patnáct kilometrů severovýchodně od Solikamska) s 1500 vězenkyněmi a několika desítkami vězňů pracujícími v místním kolchozu a

    tábor u lesní pily na Kamě dvacet kilometrů severozápadně od Solikamska.

    Lokality s názvem Pešcov, Ličevka, Leglen, Verše a Perevalki nejsou však na současných mapách a v seznamech zeměpisných jmen uvedena; buď šlo o dnes zaniklé osady nebo o jména daná táborům vězni z důvodů, které již nelze zjistit. Možné je také pro nás nerozluštitelné zkomolení; většina pamětníků byli sice bývalí vězni, kteří se vrátili z táborů teprve v první polovině padesátých let, přesto však již tehdy mnohé jejich informace byly nepřesné nebo alespoň zkreslené, zejména když šlo o svědectví pocházející zřejmě až z druhé ruky.

    Pamětníci ze druhé poloviny čtyřicátých let vzpomínají ještě na velitelské samostatné táborové středisko (rus. komendantskij otdělnyj lagernyj punkt nebo zkr. KOLP) ve vesnici Kušmangort asi šedesát kilometrů severně od Solikamska a na detašované tábory (volně čes. z rus. kamandirovka) Dolgaja asi 45 km severovýchodně od Solikamska a Vostočnaja; v Kušmangortu je dodnes Nápravní kolonie Hlavní správy výkonu trestu Ministerstva spravedlnosti Ruské federace (rus. Ispravitělnaja kolonija Glavnogo upravlenija ispolněnija nakazanija Ministěrstva justicii Rossijskoj federaciji nebo zkr. IK GUIN Minjust RF) s přísným režimem označená jako AM-244/2-23

    O kolchozech viz Kamenlag pozn. 1.

  2. Původ názvu tábora ruští historici nevysvětlují. Nejspíš však šlo o pojmenování odvozené od lokace některé (patrně první) táborové jednotky u obce (od roku 1940 město) Usolje vzdálené 32 km jihozápadně od Solikamska. ↩

    V roce 1995 byl v zaniklé obci Borovsk na území dnešního Solikamska na místě bývalých táborových oddělení Běreznického tábora Hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných Lidového komisariátu vnitra SSSR č. 241 a Solikamlagu (oba viz) vztyčen pamětní kříž s nápisem Občanům Lotyšské republiky – obětem komunistického teroru (1941-1993) v lotyštině, ruštině a angličtině.

  3. 7420 vězňů odsouzených za kontrarevoluční činy a 5279 jako společensko nebezpečné živly (rus. socialno opasnyj element nebo zkr. SOE) nebo společensko škodlivé živly (rus. sociaĺno vrednyj element nebo zkr. SVE). ↩

  4. Podle jiných záznamů 26406. ↩

  5. Z toho 2852 žen. ↩

    14556 vězňů bylo odsouzeno za kontrarevoluční činnost.

  6. Vzápětí nato bylo rozhodnuto Nyrobské táborové oddělení (rus. Nyrobskoje lagernoje otdělenije [LO]) a Bondjugské táborové oddělení (rus. Bondjugskoje lagernoje otdělenije [LO]) spolu s Bubylským táborovým střediskem (viz Buběllag) a Kolvinským zemědělským hospodářstvím (rus. Kolvinskij selchoz) a Berjozovskými ústředními opravnami (rusky Berjozovskije centralnyje remontnyje mastěrskije [CRM]) převést do nově zřízeného Nyroblagu (viz). ↩