UNŽLAG

UNŽLAG (zkr. z rus. Unženskij ispravitělno-trudovoj lager [ITL] neboli čes. Unžský nápravněpracovní tábor).

Zřízen: 5. 2. 1938.

Zrušen: působil ještě 1. 1. 1960; další více než dvacet let fungující tábor!

Byl podřízen: do 26. 2. 1941 Hlavní správě nápravněpracovních táborů Lidového komisariátu vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULAG NKVD SSSR) a potom Správě táborů lesního průmyslu Lidového komisariátu vnitra SSSR (rus. Upravlenije lagerej lesnoj promyšlennosti Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR nebo zkr. ULLP NKVD SSSR); od 4. 3. 1947 Hlavní správě táborů lesního průmyslu Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije lagerej lesnoj promyšlennosti Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULLP MVD SSSR); 2. 4. 1953 převeden pod Hlavní správu nápravněpracovních táborů Ministerstva spravedlnosti SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Ministěrstva justiciji SSSR nebo zkr. GULAG MJu SSSR) a vzápětí 28. 1. 1954 předán Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULAG MVD SSSR); 2. 8. 1954 byl však znovu vrácen Hlavní správě táborů lesního průmyslu Ministerstva vnitra a z ní 13.6. 1956 opět zpátky Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra; 27. 10. 1954 byl pak předán Hlavní správě nápravněpracovních kolonií Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje Upravlenije ispravitělno-trudovych kolonij Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GUITK MVD SSSR); 1. 12. 1957 byl převeden pod Ministerstvo vnitra Ruské sovětské federativní socialistické republiky (rus. Ministěrstvo vnutrennich děl Rossijskoj sovětskoj federativnoj socialističeskoj respubliky nebo zkr. MVD RSFSR) a konečně 5. 2. 1958 Hlavní zvláštní správě pro řízení hospodářské činnosti podniků těžby dřeva Ministerstvo vnitra Ruské sovětské federativní socialistické republiky (rus. Glavnoje specialnoje upravlenije dlja rukovodstva chozjajstvennoj dějatělnosťju lesozagotovitělnych predprijatij Ministěrstvo vnutrennich děl Rossijskoj sovětskoj federativnoj socialističeskoj respubliky nebo zkr. Glavspecles [GSL] MVD RSFSR).

Nacházel se: v centrálním Rusku v Povolží v Gorkijské (dnes Nižegorodská) oblasti a v sousedních Kostromské oblasti a Kirovské oblasti ¹.

Správa sídlila: asi 100 km západně od Gorkého (dnes Nižnij Novgorod) v železniční stanici Suchobezvodnoje ².

Oficiálně udávané počty vězňů: 1. 4. 1938 15245; 1. 10. 1938 15487 ³; 1. 1. 1939 16469; 1. 1. 1940 19986; 1. 1. 1941 23676; 1. 7. 1941 27278; 1. 1. 1942 22527; 1. 4. 1942 24020; 1. 1. 1943 23904 ⁴; 1. 1. 1944 17488; 1. 1. 1945 19867; 1. 1. 1946 17633 ⁵; 1. 1. 1948 30146; 1. 1. 1950 30210; 1. 1. 1952 29282; 1. 5. 1952 28973 ⁶; 1. 1. 1953 29551; 15. 7. 1953 21100 ⁷; 1. 1. 1954 25351; 1. 1. 1955 23124; 1. 1. 1956 22355; 1. 1. 1957 16496; 1. 1. 1959 14127; 1. 1. 1960 12968.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: těžba dřeva; dodávky dřeva pro hlavní město SSSR Moskvu; úprava dřeva na výrobu lyží a výroba lyží; dřevozpracující výroba; výroba pražců; výroba hodinových skříní; nábytkářská výroba; výroba obuvi a oděvů; výroba stávkového zboží; hrnčířská výroba; zemědělské práce; stavba podniku vyrábějícího bytové domy; stavba železničních tratí a silnic; cihlářská výroba; práce na železnici a v železničním depu; opravárenská činnost.

Za kuchyní se nacházel přístavek, v němž se čistily a krájely brambory a zelenina. Odtud se vycházelo ven na prostranství, v němž byly z kuchyně vyhazovány na hromadu odpadky, povalovaly se zde krabice od konzerv, zbytky zeleniny, šlupky z brambor, prázdné sudy od nasolených ryb apod. Z tohoto místa, slouživšího k účelu pomyjové jámy, šířil se zejména v létě odporný zápach. Nicméně bylo místem vyhledávaným hladovými vězni, kteří zde od svého příchodu z práce až do pozdního večera se prohrabávali těmito často již tlejícími odpadky a lovili v nich předměty, jimiž chtěli ukojit svůj trýznivý hlad: poloshnilou nať od zeleniny, povrchové listy od zelí a šlupky od brambor. Těchto sběratelů odpadků na smetišti bývalo velmi mnoho. Byli nazýváni šakaly a z nich se ponejvíce rekrutovali budoucí pacienti nemocnice, kteří následkem požívání těchto odpadků dříve či později onemocněli úplavicí nebo tyfem. Pouze toto nebezpečí bránilo tomu, aby na těchto odpadcích táborové kuchyně se nepřiživoval celý tábor otroků. Konvojové měli sice nařízeno, aby ze zdravotních důvodů nepřipouštěli tento sběr odpadků, ale jejich zákrok nepomáhal. Neboť při spatření konvoje se houf těchto šakalů rozutekl od smetiště, aby vyčkal odchodu konvojova a pokračoval ve sbírání odpadků.

Člověk, který v táboru poznal, co jest chronický hlad, přivádějící i civilizovaného člověka do stavu polozvířete, nemohl tyto šakaly přísně soudit. Neboť z hladu zabíjel jeden otrok druhého, byl-li mu tímto ukraden chléb, z hladu zabíjeli a požírali otroci krysy, psy a hady, z hladu lovili na smetišti zahnívající odpadky, aniž by uvažovali o tom, že toto chvilkové ukojení jejich hladu přinese jim smrt, z hladu jako dobytek požírali syrovou trávu.

Kam až i kulturního člověka, ocitnuvšího se v hladomornách, nazývaných v SSSR pracovními tábory, přivádí hlad, patrno i na vlastním mém případu, kdy tak jako mnozí jiní z hladu jsem si svářel šlupky z brambor, nalezené v odpadcích a rovněž trávu, kterou jsem přimíchával do vodových polévek, neboť jsem měl při tom pocit, že žaludek se touto směsí přece jen zaplní a hlad se utiší. Nelze se tomu divit, uváží-li se, jak nepatrné množství potravy se dostávalo otroku za jeho těžkou a namáhavou práci, kdy jeho celodenní strava sestávala převážnou částí z vody: z rána se mu dostávala polévka, v níž plavalo něco ovesných vloček nebo několik brambor většinou shnilých zvící ořechu, anebo na dně ležela vrstva rozvařených rybích kostí. Množství chleba, který představoval v táboru jedinou hodnotnější potravu, dostávalo se otrokovi při stoprocentním vyplňování pracovních norem při těžkých pracích 700 gramů a při lehkých (mezi něž počítány i polní práce) pouhých 600 gramů. Invalidé a s nimi všichni, kteří nesplňovali pracovní normy, dostávali denně jen 500 gramů chleba, ti pak, kdož splňovali pracovní normu pod padesát procent, dostávali tzv. trestní dávku chleba, obnášející pouhých 300 gramů. Kalorijnost stravy při trestních stravních dávkách nedosahovala ani 800 kalorií a při plné stravní dávce nepřesahovala 1200 kalorií. Pro posouzení výživnosti těchto stravních dávek třeba uvážit, že potrava vydavší 800 až 1200 kalorií nepostačovala ani dítěti, natož aby stačila dospělému člověku, donucovanému bez oddechu pracovat, a byla též příčinou masové úmrtnosti otroků. Avšak i ona jedině trochu výživná potrava, jakou se v táboře jevil být chléb, bývala na výživnosti ošizována tím, že v pekárně tábora fabrikován chléb, obsahující pouze 40 procent mouky a 60 procent vody a to z tohoto důvodu, aby bylo docíleno váhy chleba, který měl o 50 procent menší výživnost, nežli chléb normální. Chléb, právě tak jako ostatní strava, býval bez soli, neboť v SSSR, bohatém na solná ložiska, se šetřilo i se solí pro otroky. Aby z řídké tekutiny mohl být vůbec upečen chléb, musela být tato vylévána do zvláštních plechových obdélníkových forem a v nich pečena. Z pece pekáren vycházel chléb často na povrchu připálený, vždy uvnitř vlhký jako hlína. Pokud se týká kvality chlebné mouky, nebývala to čistá žitná mouka, z níž se chléb pekl, nýbrž její smíšenina s moukou kukuřičnou, někdy ovesnou. Měl jsem přítele zaměstnaného v pekárně, jehož jsem navštěvoval a byl přítomen přípravě zadělávání chleba. Zhrozil jsem se nad nečistotou, jež přitom se dostávala do chleba. Veškeré smetí z podlahy se tu smetalo a směšovalo s chlební tekutinou. Když jsem příteli poukazoval na nehygieničnost takovéto přípravy chleba, řekl mi tento: ?My bychom tak nečinili, nebýt výslovného příkazu náčelníka, že ani troška mouky nesmí přicházeti nazmar. Ostatně podlaha pekárny jest čistou a my pekaři chodíme zde bosi, takže možno zde přímo jíst z podlahy. Pro vás jest to až příliš dobré, my pekaři pečeme si pro sebe zvláštní chléb z čisté žitné mouky.?

S touž nečistou přípravou potravy pro otroky bylo možno se potkat též v kuchyni. V ní se házely do kotlů brambory se zeleninou napolo jen umyté, takže pokaždé na dně kotlů se usazovala černá země s pískem. Oves zbavený slupky, používaný pro zhotovování ovesné kaše, nebýval vůbec myt, házen do kotle přímo z pytle a obsahoval i mnoho ovsa se slupkou.

Z knihy Františka Poláka Jak žili a umírali sovětští otroci, New York 1962, s. 289 n.

František Polák se narodil v roce 1889 v Hostomicích. Po vypuknutí první světové války musel přerušit studia práv a byl odveden do rakouské armády. Vzápětí přeběhl do Ruska a bojoval v řadách Československého vojska na Rusi. Po návratu domů dokončil studium na právnické fakultě Univerzity Karlově v Praze a pracoval v justiční službě. Po obsazení Československa v roce 1939 Německem uprchl do Polska a vstoupil do formujícího se Českého a slovenského legionu, s nimž po rozdělení Polska mezi Německo a Sovětský svaz přešel na sovětské území a 3. září 1939 byl zajat Rudou armádou. Byl internován v táboře Lidového komisariátu vnitra SSSR na Sovětským svazem anektovaném území v bývalé Volyňské oblasti ve Volchovce (po připojení k Ukrajinské sovětské socialistické republiky ukr. Vilhivka ve Volynské oblasti). V táboře byl 3. listopadu 1939 zatčen a po převezení k výslechům do Moskvy odsouzen za nezákonné překročení hranice Sovětského svazu a pro podezření ze špionáže k pěti letům pobytu v nápravněpracovním táboře. Téměř dva roky strávil v Norillagu. 17. ledna 1942 byl propuštěn a odeslán do sběrného střediska v městě Buzuluku, do něhož byli z internačních táborů po celém Sovětském svazu soustřeďováni Češi a Slováci, kteří se přihlásili do vznikající československé vojenské jednotky v rámci sovětské armády; po přijetí do jednotky byl rozhodnutím československé exilové vlády v Londýně ustanoven předsedou vojenského soudu. Koncem téhož roku byl pro neshody s velitelem jednotky plukovníkem Ludvíkem Svobodou předán orgánům sovětské bezpečnosti a 5. prosince 1942 odsouzen k dalším pěti letům pobytu v nápravněpracovním táboře. Tentokrát byl umístěn v Unžlagu. Byl propuštěn 5. prosince 1947 s příkazem trvalého pobytu na Sibiři. Namísto to však využívaje zkušeností z pobytu v Rusku za první světové války zamířil ilegálně do Moskvy na velvyslanectví ČSR, kde se domáhal zprostředkování návratu domů; přes počáteční obstrukce diplomatů se mu podařilo informovat o svém osudu ministra zahraničních věcí Jana Masaryka a 7. března 1948 se vrátil do Prahy. Po převzetí moci v Československu komunisty uprchl 10. září 1948 do tehdejšího západního Německa (od roku 1949 Spolková republika Německo) a počátkem roku 1951 odjel do USA. Zemřel v roce 1971 v americkém městě Coxsacie.