12. SAMOSTATNÉ TÁBOROVÉ STŘEDISKO KRASLAGU

V seznamu koncentračních táborů v SSSR, zpracovaném ruskými historiky B. Jakovlevem a A. Burcevem a zveřejněném v Mnichově v roce 1955, je tábor označen naopak jako součást Rešetské skupiny táborů Kraslagu (viz) a lokalizován dvanáct kilometrů severně od osady Bojmy; zřejmě šlo o zkomolený název obce Nižňaja Pojma. ↩

Podle Jakovlevem a Burcevem zaznamenaných výpovědí pamětníků bylo v táborě téměř 1200 vězňů vesměs odsouzených za kontrarevoluční činy.

Zbylé vězně po zdravotní prohlídce seřadili do zástupu a vedli na dezinfekci. Každému vydali sešlé, různě polátané vatované kalhoty, bušlát, ušanku, a k tomu prošívané, s podešvemi z pneumatik, traktory a celtové palčáky. Takhle vymóděné nás odvedli do baráku. A tehdy jsem si poprvé uvědomil hrozný smysl slova otrok. Byl jsem otrokem. Dřív lidé získávali otroky jako válečnou kořist nebo je dědili v rodině z pokolení na pokolení. Měli hodnotu, byli ceněni jako pracovní síla, obchodovalo se s nimi, dokonce je měli rádi. Ale my jsme byli zadarmo, nic jsme nestáli, a navíc námi panstvo a bolševickou propagandou zblblý národ opovrhoval.

Vochrovák (táborová polovojenská ochrana z vězněných kriminálníků) s pomocí starosty a bachařů nás rozmístili na pryčny, a potom nám přečetli zákon tábora a baráku. Stáli jsme v řadě a bez nadšení poslouchali nové táborové pány. Všechny nás zařadili do už hotových brigád. Mě dali k brigadýrovi Nikolaji Nikolajeviči Petrovovi. Byl bývalý kulak. V brigádě byli inženýři, účetní i dělníci.

Barák byl protáhlý jako střevo, asi třicet metrů. Uprostřed byla dva a půl metru široká ulička, zleva a zprava byly samé dvoupatrové pryčny. Okna byla jenom v čelních stěnách na konci baráku. Uličku osvětlovalo špinavé světlo elektrických žárovek, aby bylo vidět na dva ohromné plechové barely celé rezavé, to byla kamna, bubínky. Oheň v nich udržovali bachaři, žádné jiné topení tady nebylo.

Než byla večerka bylo v zimě v baráku odporně studeno, zvlášť bylo chladno těm, co spali dole, ale už po půlnoci začalo být horko tím, jak víc než dvě stě vězňů zadýchávalo vzduch. A panebože, to chrápání a sténání, všechno splývající do strašlivého jekotu. Pára, stoupající ze špinavých, nemocných těl byla pro normálního člověka k nesnesení. Ale to nejpříšernější bylo, když se někomu zdálo o nějaké rvačce, vyletěl, křičel a vzbudil ostatní... Po takových „výjevech“ člověk dlouho nemohl usnout...

Pryčny, to je podle slovníku více či méně lidské lože, ale táborová pryčna je něco úplně jiného, podobá se noře, do které se dá jenom vlézt, ale sednout na ni se už obvykle moc nedá. Táborová pryčna je souvislá vrstva prken, kde vězni leží vedle sebe, přimáčknutí jeden k druhému. Jakýkoliv pohyb jednoho cítí i ten druhý, a chrápaní nebo kašlání směřuje buď do rovnou do tváře nebo za krk sousedovi. Tam kde jsou hlavy, nedopadá už světlo z uličky. Je tam tma, jako v hrobě.

Na táborové pryčně nejsou žádné slamníky, nějaké stlaní, jsou to jen holá, černá, oblýskaná prkna, v jejichž škvírách se hemží odporné táborové štěnice, krvelačně číhající na chudáka vězně. Nikdo se nesvléká a spí se rovnou v bušlátu, ve vatovaných kalhotách a v botách. Svléknout se před spaním, to je pak člověku zima, a je to také nebezpečné, můžou mu svlečené věci ukrást.

Boj o život a důstojnost

Je večer. Vězni se tlačí u bubínků, suší si onuce, látají oblečení, spravují si boty. Kdosi se svlékl do naha a vybírá si ze šatů vši. Někteří jenom sedí s kraje, jen spustili nohy z pryčny. Moje místo je v prvních fochu, desátý od čelní stěny baráku. Místa samozřejmě nejsou číslovaná, lidé si lehají podle pořadí, každý si pamatuje souseda a nechává mu volno. Posadit se nikde nedá, jenom na předním okraji pryčny. Venku je mráz. Kam se má chudák vězeň schovat! Zaleze do své nory.

Za celý den jsem unavený. Chce se mi spát, ale nemůžu. Zavřu oči, a hned se mi vynoří myšlenky, začne mi bušit srdce, hučet v uších, nemůžu se uklidnit. V hlavě se mi honí hlouposti, například o smyslu života. Co kdybych to jednou provždy skončil? Vždyť mne stejně už nic dobrého nečeká...

Vstal sem. Vyšel na mráz. Na nebi pomalu vyplul měsíc, hvězdy tiše září, jen tady, na zemi, je to jen samé slzy, krev, utrpení. Ohlásili večerku. Teď už se po zóně nesmí chodit. Vrátil jsem se na své místo a dlouho, dlouho jsem ležel a nemyslel na nic... V noci mne probudily nějaké pohyby a sténání vedle mne. Kdosi umíral, volal někoho blízkého. Z ošetřovny přišel rozespalý zdravotník a dal nemocnému něco na utišení. Ten opravdu přestal. Ráno jsme zjistili, že umřel... To je v táborovém baráku docela obyčejná věc – byl člověk, něčí milované dítě, otec nebo muž, a už není. Každý den umíralo několik vyčerpaných a vyhladovělých vězňů, co byli už úplně na dně. S pohřbením nebyl žádný problém. Jiní vězni naložili mrtvé na sáně a odvezli do společné jámy, hrobu, tam mrtvé svlékli (přece se to nevyhodí) a shodili dolů. A tak až dokud jáma nebyla plná. Je zima, nic hrozného.

„Budíček!“ – rozléhá se ránem křik. U štábního baráku je zavěšený na drátě jako gong talíř nárazníku z nějakého vagónu. Jeho zvuk se rozléhá mrazivým vzduchem nad zónou. Všichni vstávají, v uličce je tlačenice, strkání, nadávky, kdo chce, jde se umýt do sněhu. Brigadýr nás nechal nastoupit a jde se na snídani.

Jídelna je stejný dřevěný barák. Jsou tady čtyři řady úzkých dlouhých stolů, bez lavic; vězeň musí svoji snídani sníst ve stoje během dvou tří minut.

Brigadýr s pomocníkem vyfasovali podle seznamu příděl chleba: přede všemi je rozdali nejprve nejlepším pracantům, kteří překročili normu na stopětadvacet procent, každý dostal osm set gramů, ti, co pracovali na sto procent dostali šest set gramů, a já a ještě tři další, protože to bylo poprvé, jsme měli nárok také po šesti stech gramech. Ti, co nesplnili normu, dostali čtyři sta gramů na den, aby postupně umřeli hladem.

Muselo se vidět, až to člověku sevřelo srdce, s jakou lačností se těch čtyřicet párů očí dívalo na rozdávaný chleba!

„Na rozvod!“ – rozléhá se zónou. Brigáda zamíří během k bráně. Běda těm, co se opozdí. Před očima celé zóny je brigadýr musí potrestat. Obyčejně je bijí, ale ne až aby je ubili. Vězni, kteří jsou vyčerpaní a hladoví, už tak sotva mají duši v těle.

U brány se vydává nářadí: pro ty, kdo pracují na stavbách závodů, domů, staví železnici, ale hlavně pro ty, co pracují v lesním závodě, kde se přejímá a sortýruje dřevo, které se potom splavuje po řece Kan.

Z knihy Jakuba Achmedoviča Achťamova Naperekor udaram suďby (Navzdory ranám osudu), Čeljabinsk 1997, s. 89-93, ukázku z ruštiny přeložila Kateřina Jánská.

Vochrováci byli příslušníci vojsk Vnitřní ochrany republiky (z rus. zkr. VOChR neboli Vnutrennaja ochrana respubliki); působili pouze v prostorách vězeňských zařízení a vykonávali strážní službu. Služba ve vojscích VOChRu byla pracovním poměrem; někdy si v nich odpykávali trest bývalí vojáci nebo příslušníci Lidového komisariátu vnitra, kteří se dopustili kriminálních činů a byli odsouzeni k pobytu v táboře.Viz například Nápravněpracovní tábor Čeljabmetallurgstroje pozn. 4.

Jakub Achmedovič Achťamov se narodil v roce 1912 ve východním Kazachstánu. V roce 1936 dokončil studium na vysoké škole a stal se hutním inženýrem. V říjnu 1938 byl zatčen a po patnácti měsících výslechů a mučení byl odsouzen k třem letům pobytu v nápravněpracovním táboře. Byl vězněn v Kraslagu nejprve v táborech Kanské skupiny a později v dalších táborových střediscích. V roce 1941 mu byl trest prodloužen o další tři roky „za protisovětskou činnost v místech výkonu trestu“. V roce 1944 byl propuštěn. Žil v Čeljabinsku a pracoval jako inženýr. V roce 1957 byl rehabilitován. Byl autorem mnoha vědeckých prací a vynálezů. Za svou práci byl mnohokrát vyznamenán. Zemřel v roce 2002.