TĚMNIKOVSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 58

TĚMNIKOVSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 58 (rus. Těmnikovskij lager Glavnogo upravlenija po dělam vojennoplennych i internirovannych Narodnogo komissariata [Ministěrstva] vnutrennich děl SSSR № 58 nebo zkr. lager GUVPI NKVD [MVD] SSSR № 58).

Další zřejmě používaný název: Těmlag.

Byl zřízen 20. 11. 1942 ve středním Povolží na území Mordvinské autonomní sovětské socialistické republiky (dnes Mordvinská republika v rámci Ruské federace) v Těmnikovském okrese z TĚMNIKOVSKÉHO TÁBORA LIDOVÉHO KOMISARIÁTU VNITRA SSSR PRO VÁLEČNÉ ZAJATCE (viz). Správa tábora sídlíla patrně zpočátku v městě Těmnikov a později v obvodu železniční stanice Poťma v sousedním Zubovo-Poljanském okrese. Tábor měl stanovenou kapacitu deset tisíc zajatců a internovaných a šlo samozřejmě o příslušníky německé armády a vojáky dalších zemí bojujících po boku Německa proti SSSR (Maďary, Rumuny, Italy a Španěly). V lokalitě byla již od počátku třicátých let rozmístěna rozsáhlá síť táborů TĚMLAGU a zajatci a internovaní spolu s jejich vězni buď těžili dřevo nebo pracovali v Těmnikovském průmyslovém kombinátu Hlavní správy nápravněpracovních táborů Lidového komisariátu [od roku 1946 Ministerstva] vnitra SSSR (rus. Těmnikovskij promyšlennyj kombinat Glavnogo upravlenija ispravitělno-trudovych lagerej Narodnogo komissariata [Ministěrstva] vnutrennich děl SSSR nebo zkr. Těmnikovskij promkombinat GULAGa NKVD [MVD] SSSR) ¹. Zpočátku byla v táboře mimořádně vysoká úmrtnost: jen od 1. února do 15. dubna 1943 zemřelo 5041 zajatců. Později v prvních měsících roku 1944 bylo zřízeno zvláštní táborové oddělení pro Italy, převezené z táborů na severu Ruska, kde strádali kvůli nezvyklému extrémně chladnému podnebí. V roce 1946 byl tento tábor mezi třemi tábory pověřenými soustřeďovat válečné zajatce neněmecké národnosti (rus. ne německoj nacionalnosti) a připravovat je na repatriaci zpět do zemí jejich původu. V nařízení náměstka ministra vnitra SSSR a zástupce náčelníka týlu ozbrojených sil SSSR z 18. 10. 1946 bylo konkrétně vyjmenováno, že má jít o „Poláky, Čechoslováky, Jugoslávce, Italy, Francouze, Holanďany, Belgičany, Dány, Švýcary, Lucemburčany, Finy, Bulhary, Turky, Nory, Řeky, Švédy, Američany, Angličany, Brazilce, Kanaďany, Portugalce, obyvatele Alsaska a Lotrinska [rus. elzas-lotaringcev], Chorvaty, Habešany, Argentince, Syřany, Estonce“ a (zřejmě internované) „Moldavany, Židy, Ukrajince, Lotyše, Litevce, Estonce, cikány [a] Rusy“ – je to vpravdě skličující výpověď o národnostním spektru tehdejších sovětských zajateckých a internačních táborů!. Repatriováno byla však pouze část a tisíce ostatních byly naopak převáděny buď do sousedního TĚMLAGU a později DUBRAVLAGU nebo do jiných „obyčejných“ nápravněpracovních táborů. Podle francouzských historiků kolem deseti tisíc zajatých Francouzů přímo ve zdejším táboře zahynulo ². Tábor je zmiňován také v záznamech z roku 1947 a jeho objekty byly patrně společně s objekty TĚMLAGU a Těmnikovské dětské kolonie předány DUBRAVLAGU. V roce 1953 v souvislosti s rozhodnutím Ministerstva vnitra SSSR č. 00576 povolit „písemný styk s příbuznými a přijímání balíčků odsouzeným válečným zajatců a internovaným, jakož i občanům jiných států odsouzeným vojenskými senáty Sovětské armády v zahraničí [do nápravněpracovního tábora]“ bylo v sídle správy DUBRAVLAGU v obci Javas v Zubovo-Poljanském okrese zřízeno doručovací středisko označené jako tábor č. 3 (rus. lager № 3). Viz rovněž TĚMLAG.