TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU VNITRA SSSR č. 400

TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU VNITRA SSSR č. 400 (rus. lager Glavnogo upravlenija po dělam vojennoplennych i internirovannych Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR № 400 nebo zkr. lager GUVPI NKVD SSSR № 400).

Patrně šlo o tábor vzniklý podle pamětníků na základě rozkazu z 29. 7. 1944, ukládajícího BEZYMJANLAGU (viz) v Kujbyševské (dnes Smaraská) oblasti v okolí Kujbyševa (dnes Samara), zřídit tábor pro 1500 válečných zajatců. První transporty se zajatými rumunskými a maďarskými vojáky a internovanými obyvateli z Rudou armádou postupně dobývaných území Rumunska a Maďarska přijížděly nejprve do železniční stanice Bezymjanka a později do železniční stanice Krjaž ¹. Podle pamětníků byl kontingent rozdělen do několika táborových oddělení: například 1. táborové oddělení bylo na jihozápadním okraji Kujbyševa v lokalitě osady SUCHAJA SAMARKA ² u ústí stejnojmenné řeky do Volhy, 2. táborové oddělení asi 100 km severovýchodně od Kujbyševa v lokalitě kamenolomu u osady SOKSKIJ ³, 3. táborové oddělení v lokalitě Kujbyševa v lesích u osady ZADĚLNOJE ⁴ a jedno z dalších táborových oddělení bylo zřízeno v červnu 1945 západně od Kujbyševa na naftových polích v lokalitě SAMARSKAJA LUKA ⁵. Část kontingentu pracovala zřejmě pro Hlavní správu silnic Lidového komisariátu vnitra SSSR č.1 (rus. Glavnoje upravlenije šossejnych dorog Narodnogo komissariáta vnutrennich děl SSSR № 1 nebo zkr. GUŠOSDOR № 1) a zajatci a internovaní stavěli silnice v Povolží. V dochovaných dokumentech je tábor uveden také v informaci „o výsledcích kontroly zajateckých táborů v řadě oblastí SSSR v lednu až únoru 1946“ z 15. 3. 1946 ⁶. Kontrola zjistila kromě jiného, že nebyl připraven na zimní období, baráky byly nezateplené a chyběla kamna, nedostávalo se dříví a topilo se prkny z latrín, teplota v barácích nepřesahovala 8°C a na ošetřovně 10°C. Zajatci a internovaní z 2. táborového oddělení se přepravovali na práci do Sokského kamnenolomu šest kilometrů pěšky a lámali kámen ručně bez jakéhokoliv nářadí. Jako stravu dostávali zajatci a internovaní zmrzlé brambory a zeleninu a po celý prosince 1945 a následující leden 1946 neměli žádný cukr a žádné tuky. V 1. táborovém oddělení a v 6. táborovém oddělení se vydávala voda jen na přípravu stravy. Pro osobní hygienu, latríny a na utišení žízně se používal sníh. V celém táboře nebylo tři měsíce žádné mýdlo. Kontrola proto tábor zrušila. Jiné údaje ruští historici neuvádějí