SVIRSKÝ NÁPRAVNĚPRACOVNÍ TÁBOR

SVIRSKÝ NÁPRAVNĚPRACOVNÍ TÁBOR (rus. Svirskij ispravitělno-trudovoj lager [ITL]).

Další oficiálně používaný název: Svirlag.

Zřízen: 17. 9. 1931 z 9. a 10. dřevařského táborového oddělení (rus. 9-oje i 10-oje lesozagotovitělnoje lagernoje otdělenije) SOLOVECKÉHO NÁPRAVNĚPRACOVNÍHO TÁBORA JEDNOTNÉ HLAVNÍ POLITICKÉ SPRÁVY SSSR (viz).

Zrušen: před červencem 1937 po ukončení výroby a převedení vězňů do jiných táborů Lidového komisariátu vnitra SSSR (rus. Narodnyj komissariat vnutrennich děl SSSR nebo zkr. NKVD SSSR).

Byl podřízen: zpočátku Hlavní správě nápravněpracovních táborů Jednotné hlavní politické správy SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Objediněnnogo glavnogo političeskogo upravlenija SSSR nebo zkr. GULAG OGPU SSSR) ¹ a od 8. 5. 1935 Odboru táborů, pracovních usídlení ² a míst výkonu trestu Správy Lidového komisariátu vnitra SSSR ve Leningradskoj oblasti (Otděl lagerej, trudoposelenij i měst zaključenij Upravlenija Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR po Leningradskoj oblasti nebo zkr. OLTPiMZ UNKVD SSSR po Leningradskoj obl.).

Nacházel se: na severu Ruska v Leningradské oblasti ³.

Správa sídlila: v povodí Ladožského jezera v železniční stanici (dnes město) Lodějnoje pole na levém břehu řeky Svir ⁴.

Oficiálně udávané počty vězňů: 12. 1932 47400 ⁵; průměrný stav v roce 1932 30935; průměrný stav v roce 1933 41975; 1. 1. 1934 43770; průměrný stav v roce 1934 38490; 1. 1. 1935 40761; 1. 6. 1935 44273; průměrný stav v roce 1935 40132; 1. 1. 1936 34856; průměrný stav v roce 1936 25082; 1. 1. 1937 22774.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: těžba a zpracování dřeva pro Leningrad (dnes Sankt-Petěrburg) - práce ve dřevařském a v dřevozpracujícím závodě; výroba předmětů široké potřeby; bytová a komunální výstavba; zemědělské práce.

Bylo stejné mrazivé ráno, jako když jsme odjížděli z Pítěru. Stejní byli i ozbrojení strážní a stejné byly kulomety na trojnožkách. Kolem byla drobnou smrčinou porostlá krajina a sněhem zaváté venkovské cesty.

Probíhá vykládání, nástup a počítání. Potom musíme znovu nastoupit a znovu nás přepočítávají. Náčelník eskorty pobíhá jako smyslů zbavený od jedné kolony ke druhé. Dva vězni zmizeli. I když na to, jaký tady panuje pořádek, možná že ani vůbec neexistovali..

Strážní jsou zmateni. Odevšad je slyšet klení. Zcela zpitomělí mužici přebíhají z řady do řady a díky nim se všechny pokusy o jakýs takýs pořádek nadobro hroutí. Znovu nástup. Znovu přepočítávání...

Stojíme už pět hodin a jsme na kost promrzlí. Polonazí urkové, přestože leccos vydrží, jsou už téměř polomrtví. Eskorta, která je zmrzlá skoro jako my, je s přibývajícími hodinami vzteklejší. Všude kolem leží lidé na sněhu. Desítky našich nemocných už upadlo na zem. Přicházejí nějací lidé v táborové uniformě, jak později vyšlo najevo, táborová přijímací komise. Mrazem zkřehlý dědula se zježenými vousy je zřejmě hlavním lapiduchem. Přistupuje náčelník eskorty a okamžitě se oboří na Borise:

• Co je vám do toho? Hned se zařaďte!

Boris říká, že je lékařem, a jako lékař nemůže dovolit, aby lidé kvůli neschopnosti eskorty zmrzli. Slova o "neschopnosti" a pohrůžka, že si budeme stěžovat v Leningradě, donutily čekistu zařadit zpátečku. Po dlouhé hádce přece jen přijely táborové sáně, naložili na ně ty, kteří už nemohli stát, a všelijak posbíjené sáně, tažené sešlými hajtrami, pomalu, jako pohřební průvod, zmizely v lese. Potom jsem se dozvěděl, že i tak ne všichni dorazili do tábora živí.

Ozývá se nějaký povel. Eskorta sbírá svoje kulomety a nastupuje do vagónů. Zarachotí nárazníky a vlak se rozjíždí směrem na západ. A my zůstáváme uprostřed pusté pláně. Nikde žádná eskorta, žádný kulomet, jen vedle cesty se hřejí u ohně nějaké postavy s puškami, je jich možná tak půl tuctu, a za chvíli vychází najevo, že to jsou táboroví strážní, ozbrojená ostraha neboli "vochrováci"... Také se jim říká, "prdelky" nebo "svíčky"... Nějak zvlášť nás nestřeží. Ani není proč. Na útěk nikdo nemá ani pomyšlení, koneckonců, kam by se asi dalo utéci, když kolem je jen samá zasněžená pláň... Všichni teď myslí jen na to, jak zalézt někam do tepla, a touží po teplém žvanci...

Před kolonu předstupuje nějaký mladý fiškus s průsvitnýma ušima a v táborovém bušlátu (vatované bundě). Káže nám o poctivé práci, kterou si vydobudeme právo vrátit se zpátky do rodiny pracujících, káže o socialistické výstavbě, o beztřídní společnosti a o všem dalším, co se tak dobře hodí, aby to ve dvacetistupňovém mrazu poslouchal na kost promrzlý zástup... či kdokoliv jiný kdekoliv jinde. Je to jeden z těch nezbytných kostelních předzpěváků povinných sovětských bohoslužeb, nikdo a nikde je nebere vážně, ale nikdo a nikde se jich nemůže zbavit. Kvůli této bohoslužbě musíme se ještě půl hodiny klepat na mrazu... Ale aspoň se dovídám, že opravdu jsme se dostali na Svirstroj, do Podporožského oddělení Bělomořsko-baltského kombinátu (zkráceně BBK).

Do tábora je to šest verst. Vlečeme se pohřebním tempem. Za námi táhne půl tuctu vochrováků a tucet saní, které sbírají ty, co už nemůžou. Tábor se přece jen stará o svoje živé zboží. A pak vylezem na kopec a dole vidíme obrovskou mýtinu na kraji lesa.

Ze sněhu ještě trčí pařezy. Čtyři desítky dlouhých dřevěných baráků... Některé mají střechu a jiné ještě nemají. Mýtina je obehnána ostnatým drátem, na některých místech už protrženým... Před námi je "koncentrační" nebo podle oficiální verze "nápravně-pracovní" tábor, jedno z těch míst, o nichž si lidé po celém Rusku tajně vyprávějí tolik hrůz...

Z knihy reportáží  Ivana Soloněviče Koncentrační tábor: Rusko (Ivan Lukjanovič Soloněvič: Rossija v konclagere), z ruštiny přeložila Kateřina Jánská, Praha 2000, s. 41-42.

Urka byl v rus. zlodějském slangu devatenáctého století „velký a významný zloděj“; v sovětské společnosti označoval příslušníka podsvětí, „profesionálního“ kriminálníka, ale někdy i obyčejného zloděje.

Čekista bylo tradiční označení pracovníka sovětské politické policie; původně příslušník Všeruské mimořádné komise při Radě lidových komisařů pro boj s kontrarevolucí a sabotáží (z rus. VČK neboli Vserossijskaja črezvyčajnaja komissija nebo jen ČK).

Vochrováci byli příslušníci vojsk Vnitřní ochrany republiky (z rus. zkr. VOChR neboli Vnutrennaja ochrana respubliki); působili pouze v prostorách vězeňských zařízení a vykonávali strážní službu. Služba ve vojscích VOChRu byla pracovním poměrem. Viz například Nápravněpracovní tábor Čeljabmetallurgstroje pozn. 4.

Ivan Lukjanovič Soloněvič se narodil v roce 1901 ve vesnici Rudniki v Pružanském újezdě v Grodněnské gubernii. V roce 1916 absolvoval právnickou fakultu Petrohradské univerzity. Od června do srpna 1920 byl vězněn v Oděse. Po propuštění pracoval jako přístavní dělník a v různých zaměstnáních. V roce 1926 byl jeho bratr Boris odsouzen k pěti letům pobytu v soloveckém nápravněpracovním táboře Jednotné hlavní politické správy SSSR. V letech 1927-1933 působil v tělovýchově jako organizační pracovník a novinář. V září 1933 při pokusu o útěk ze Sovětského svazu byl spolu s bratrem Borisem a synem Jurijem zatčen a odsouzen k osmi letům v táboře. Všichni tři byli posláni do Svirlagu a odtud 28. července 1934 společně uprchli do Finska. Nejprve žil v Berlíně a potom odjel do Sofie a vydával ruský emigrantský časopis Hlas Ruska. Počátkem roku 1936 vyšly v pařížském ruském časopise Poslednije novosti první ukázky z jeho cyklu reportáží ze sovětského koncentračního tábora nazvané Rossija v konclagere; ještě téhož roku vyšel v Praze český překlad celého díla pod názvem Rusko za mřížemi. Teprve potom vyšla kniha rusky v Sofii. Po atentátu na redakci Hlasu Ruska v roce 1938, při němž zahynula jeho žena, odjel zpět do Berlína a začal vydávat noviny Naša gazeta. V roce 1941 byl zatčen a později propuštěn do domácího vězení. Koncem druhé světové války žil v Sofii a v roce 1948 odjel do Argentiny. Zemřel v roce 1953 v Buenos Aires.