STĚPLAG

STĚPLAG (zkr. z rus. Stěpnoj lager neboli čes. Stepní tábor).

Další oficiálně používaná označení: Stěpnoj ispravitělno-trudovoj lager (ITL); Osoblag № 4; Osobyj lager № 4 1.

Zřízen: 28. 2. 1948 s využitím zařízení SPASOZAVODSKÉHO TÁBORA HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 99.

Zrušen: 24. 4. 1956 předáním táborových jednotek Správě nápravněpracovních táborů a kolonií Ministerstva vnitra Kazašské sovětské socialistické republiky (rus. Upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej i kolonij Ministěrstva vnutrennich děl Kazachskoj sovětskoj socialističeskoj respubliki nebo zkr. UITLK MVD Kazachskoj SSR).

Byl podřízen: zpočátku Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULAG MVD SSSR); od 28. 3. 1953 Hlavní vězeňské správě Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje ťuremnoje upravlenije Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GTU MVD SSSR) a od 8. 2. 1954 opět Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra SSSR; konečně od 17. 9. 1955 Správě nápravněpracovních táborů a kolonií Ministerstva vnitra Kazašské sovětské socialistické republiky

Nacházel se: ve východním Kazachstánu (od roku 1991 samostatná Kazašská republika; kaz. Kazakhstan Respublikasy) především v Karagandské oblasti (kaz. Karaghandy oblysy) 2.

Správa sídlila: v okolí města Karaganda (kaz. Karaghandy) nejprve přímo v Karagandě a potom postupně v osadě Rudnik u železniční stanice Novorudnaja, v osadě Džezkazgan Rudnik (kaz. Žezkazghan Rudnik), v osadě Džezkazgan Kengir (kaz. Žezkazghan Kenggir) a v osadě Bolšoj Džezkazgan (později všechny splynuly do dnešního města Džezkazgan; kaz. Žezkazghan) 3.

Oficiálně udávané počty vězňů: plánovaný stav k 28. 2. 1948 10000; plánovaný stav k 29. 7. 1948 16000; průměrný stav ve I. čtvrtletí 1948 5713; 1. 1. 1949 18572; plánovaný stav k 12. 4. 1949 23400; plánovaný stav k 11. 8. 1949 28000; 1. 1. 1950 27855; plánovaný stav k 17. 11. 1950 19000; 1. 1. 1951 18572; plánovaný stav k 16. 7. 1951 25000 4; 1. 1. 1952 23089; 1. 1. 1953 20869; 1. 1. 1954 21090 5; 1. 1. 1955 10481; 1. 7. 1956 7603.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: práce v Džezkazganském kombinátu na výrobu mědi Ministerstva hutnictví neželezných kovů SSSR (rus. Ministěrstvo cvětnoj metallurgii SSSR nebo zkr. MCM SSSR) zpočátku v osadě Rudnik a potom v osadách Džezkazgan a Krestovskij; práce v uhelných dolech Bajkonurského báňského kombinátu v Bajkonuru (kaz. Baikonyr); práce v Balšachském závodu na tavení mědi a ve Východním rudném dole (podle ruských historiků šlo patrně o Východokounradský rudných důl Ministerstva hutnictví neželezných kovů SSSR ve Východním Kounradském; kaz. Šynghyz-Kongyrat) a v šachtách v městě Balchaš (kaz. Balkash) 6; práce v Ekibastuzské uhelné pánvi Ministerstva uhelného průmyslu SSSR (rus. Ministěrstvo ugolnoj promyšlennosti SSSR nebo zkr. MUP SSSR) 7; práce pro Altajsviněcšachtstroj; práce v Karsakpajský závod na výrobu mědi v Karsakpaji (kaz. Karsakbai); průmyslová a bytová výstavba pro trust Kazměďstroj Ministerstva výstavby závodů těžkého strojírenství (rus. Ministěrstvo stroitělstva predprijatij ťjaželoj industrii SSSR nebo zkr. MSPTI SSSR) zpočátku v osadě Džezkazgan Kengir a potom v osadě Krestovskij a v železniční stanici Těrekty (kaz. Terekti); výstavba objektů Pribalchašstroje; stavba objektů Sibspecstroje v obci Krestovskij; výstavba objektů pro Glavsibsredazstroj Ministerstva těžkého strojírenství SSSR (rus. Ministěrstvo ťjaželoj industrii SSSR nebo zkr. MTI SSSR); bytová výstava v městě Balchaš pro Ministerstvo těžkého strojírenství SSSR; zprovoznění manganových ložisek v osadě Džezdy (kaz. Žezdi; později Dzedžinská báňská správa manganových dolů); práce na táborových objektech; práce v kamenolomech v osadách Krestovskij a Džezdy a v kamenolomu trustu Kazměďstroj v Džezkazgan Rudniku; práce v cihelně; drobná výroba vepřovic; výstavba v osadě Kengir (kaz. Kenggir) a v železniční stanici Těrekty; zemědělské práce v Kengiru a v železniční stanici Těrekty; zhotovování drobného spotřebního zboží; výroba keramiky; nábytkářská výroba a truhlářské práce; práce v krejčovských a obuvnických dílnách.

  1. Viz Běrlag pozn. 1. ↩

    Název byl táboru přidělen administrativním rozhodnutím a byl patrně odvozen od pouštního charakteru místa lokace.

    Jako ve většině ostatních zvláštních táborů také vězni Stěplagu neměli jména a byli označováni pouze čísly viditelně umístěnými na prsou, na zádech a na levém koleně pracovního oděvu.

  2. V letech 1930─1959 působilo v různých dobách Kazachstánu 21 ústředně řízených nápravněpracovních táborů. ↩

  3. Počátkem padesátých let po ukončení repatriace válečných zajatců z druhé světové války ze Sovětského svazu zpět do zemí jejich původu nadále zůstaly v SSSR tisíce bývalých zajatců odsouzených sovětskými soudy za většinou vykonstruovaná provinění. V některých oblastech byly dosavadní zajatecké a internační tábory pouze přejmenovány na tábory pro odsouzené válečné zajatce a internované a jinde byli dosavadní zajatci a internovaní převedeni do „normálních“ nápravněpracovních táborů. ↩

    Do Stěplagu zřejmě tehdy převedli zbylé zajatce a internované z Džezkazganského tábora Hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných Ministerstva vnitra SSSR č. 39 (viz).

    Podle výpovědí pamětníků zaznamenaných ruskými historiky Jakovlevem a Burcevem komplex tvořilo nejméně deset táborových oddělení.

    Například:

    2. táborové oddělení sestávající z 1. táborového střediska s vězni pracujícími většinou v měděných dolech a částečně na lesní pile a v kamenolomu a 2. táborového střediska s 1600 vězni pracujícími rovněž v měděných dolech a na různých stavbách;

    3. táborové oddělení s kapacitou 6000 vězňů s jedním ženským táborovým střediskem a dvěma dalšími táborovými střediskem pouze mužskými;

    4. táborové oddělení s kapacitou 6000 vězňů s dvěma táborovými středisky rozmístěnými přímo v Džezkazganu;

    5. táborové středisko Džezdy v lokalitě stejnojmenné železniční severně od Džezkazganu s kapacitou 2000 vězňů;

    6. táborové oddělení sedm kilometrů od Kengiru a vězni pracovali v místním kolchozu; kolchoz (zkr. z rus. kollektivnoje chozjajstvo) byla forma družstevního podnikání ve druhé polovině dvacátých let násilně zavedená v sovětském zemědělství (odtud rus. kollektivizacija neboli čes. kolektivizace);

    8. táborové oddělení Balchaš v lokalitě stejnojmenného města s kapacitou 4000 vězňů s jedním ženským táborovým střediskem a dvěma dalšími táborovými střediskem pouze mužskými;

    nebo táborové středisko Těrekty pro vězně pracující v kolchozu ve stejnojmenné osadě sedmdesát kilometrů od Kengiru.

    V roce 1953 v souvislosti s rozhodnutím Ministerstva vnitra SSSR č. 00576 povolit „písemný styk s příbuznými a přijímání balíčků odsouzeným válečným zajatců a internovaným, jakož i občanům jiných států odsouzeným [do nápravněpracovního tábora] vojenskými senáty Sovětské armády v zahraničí“ bylo v městě Džezkazganu zřízeno doručovací středisko označené jako tábor č. 4 p. schr. 5110/34 (rus. lager № 4 p/ja № 5120/34).

  4. Zvýšení kontingentu mělo být dosaženo přísunem šesti tisíc vězňů z Osoblagu č. 7 (viz Ozerlag). ↩

  5. Rada ministrů SSSR uložila Ministerstvu vnitra SSSR dodat během března a dubna 1954 do Stěplagu tři tisíce vězňů zvláštního kontinentu (viz Amguňlag pozn. 2) a 1000 vězňů všeobecného kontingentu. ↩

  6. Vězni byli umístěni v táborovém středisku využívajícím zřejmě další bývalý zajatecký tábor; šlo o Balchašský tábor Hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných Ministerstva vnitra SSSR č. 37 (viz), v němž byli internováni především bývalí japonští vojáci. Nedaleko byl hřbitov zajatců, kteří nevydrželi útrpení v táboře a zemřeli; i ten byl převzat správou Stěplagu a dál používán pro pohřbívání mrtvých vězňů. ↩

  7. Viz Pesčanlag pozn. 6. ↩