SEVŽELDORLAG

SEVŽELDORLAG (zkr. z rus. Severnyj železnodorožnyj ispravitělno-trudovoj lager [ITL] neboli čes. Severní železniční nápravněpracovní tábor).

Další oficiálně používané označení: Sevželdorstroj.

Zřízen: 10. 5. 1938.

Zrušen: 24. 7. 1950 po spojení se SEVPEČLAGEM přeměněn na PEČORLAG.

Byl podřízen: zpočátku Hlavní správě nápravněpracovních táborů Lidového komisariátu vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULAG NKVD SSSR); od 4. 1. 1940 Hlavní správě železniční výstavby Lidového komisariátu vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije železnodorožnogo stroitělstva Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GUŽDS NKVD SSSR) vzápětí přejmenované na Hlavní správu táborů železničního stavitelství Lidového komisariátu (od 15. 3. 1946 Ministerstva) vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije lagerej železnodorožnogo stroitělstva Narodnogo komissariata [Ministěrstva] vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULŽDS NKVD SSSR); od 28. 4. 1947 Severní správě táborů železničního stavitelství Hlavní správy táborů železničního stavitelství Ministerstva vnitra SSSR (rus. Severnoje upravlenije lagerej železnodorožnogo stroitělstva Glavnogo upravlenija lagerej železnodorožnogo stroitělstva Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. Severnoje upr. lagerej železnodorožnogo str-va GULŽDS MVD SSSR) a od 6. 5. 1948 opět Hlavní správě táborů železničního stavitelství Ministerstva vnitra SSSR.

Nacházel se: na severu Ruska v Komijské autonomní sovětské socialistické republice (dnes Republika Komi v rámci Ruské federace).

Správa sídlila: zpočátku v Usťvymském okresu v osadě Kňažpogost (n. Kňaž-Pogost) a později v Železnodorožném okresu v obci (později město) Železnodorožnyj (od roku 1985 Jemva) na řece Vym ¹.

Oficiálně udávané počty vězňů: 1. 10. 1938 25199; 1. 1. 1939 29405 ²; 1. 1. 1940 26310; 1. 1. 1941 84893; 1. 7. 1941 66926; 1. 1. 1942 53344; 1. 1. 1943 29741 ³; 1. 1944 14757; 1. 1945 12418; 1. 1. 1946 13546; 1. 1. 1947 26599; 1. 1. 1948 23728 ⁴; 1. 1. 1949 29156 ⁵; 1. 1. 1950 27686.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: stavba železniční tratě Kotlas─Vorkuta na 728 km dlouhém úseku Kotlas─Usť-Kožva ⁶; dokončení stavby úseku Konoša─Kotlas ⁷; zvýšení kapacity průjezdnosti na úseku Velsk─Kotlas─Kožva; práce ve strojírnách v Kňjaž-Pogostu; práce v Kotlaském závodě mostních konstrukcí; průmyslová a bytová výstavba; zemědělské práce; výroba vápna v Syročajském závodu Sevželdorstroje nedaleko Uchty ⁸; cihlářská výroba ⁹; těžba dřeva.

Na trase bylo všechno pořád stejné. Pracovalo se v horku i za deště, v mrazu i za sněhové bouře. Výkřiky „Pohyb, pohyb!“, odporná polívka, roztrhané hadry a zelené tváře vězňů. To byla úderná stavba železnice, spojující zemi s uchtskou a vorkutskou naftou a uhlím.

Dny ubíhaly. Místy, kde se ještě nedávno rozprostírala neprostupná tajga s bažinami, procházela železnice, pod níž zůstalo pohřbeno spoustu tisíc lidí. (Zkušení vězni počítali, že pod každým pražcem je jeden mrtvý.) Vyrůstaly nové osady.

Kdyby všechno bylo v normální době, mohl by člověk být hrdý na své dílo. Ale ten, kdo tady tenkrát byl, není hrdý a nerad příliš vzpomíná na svou minulost. Soudíc podle sebe, mohu říci, že to není jenom touha vymazat za své paměti léta strádání a ztrát, ale i pocit hanby.

Takový pocit má dívka, kterou někdo milovaný připravil o čest.

Nechci idealizovat všechno to množství vězňů. Byli tam různí, zejména po válce. Ale týrali všechny stejně, i slušné, i zlé, i spravedlivé, i provinilé. Nemám nic proti tomu, že ti, kdož za války páchali krvavé zločiny si zasloužili, aby za to tvrdě pykali. Ale jak říká přísloví, nejprve se má člověk podívat sám na sebe, a krvavé zločiny ježovštiny a berijovštiny nebyly o nic menší, než to, co se trestalo jako zločiny proti lidskosti.

Pro příklad předběhnu o několik let dopředu. Pracovala jsem v estrádním souboru v Kňaž-Pogostu. Při jednom zájezdu do Uchty se přede mnou odehrála následující scéna.

Šli jsme do klubu naftařů. Už zdálky jsme viděli na zdi klubu nápis velkými písmeny. Byl to jeden z článků ústavy:

PRÁCE V SSSR JE ČEST, RADOST, SMĚLOST A HRDINSTVÍ!

Odněkud k nám dolehly podivné zvuky. Jako nářek zraněného obra. Když jsme přišli blíž, pochopili jsme, že to není nářek, ale táhlé „Ej, uchněm!“

Za klubem se vynořila skupina roztrhaných vězňů. Byli zapřaženi do ohromných traktorových saní, až úplně nahoru naložených rašelinou. Všichni měli na rukou i na nohou okovy. Byli to vězni odsouzení k těžkým nuceným pracím.

Když se mluví o bouřlivém tempu budování socialismu v naší zemi, před očima mi vyvstávají fantastické zástupy, stáda otrhaných, žlutých, oteklých stvoření zvláštního druhu, které nazýváme zeky.

(Věčná hanba šlechtitelům, kteří vypěstovali tuto odrůdu!)

Vidím bývalého akademika, který nezvedaje vyhaslý zrak, beze spěchu kráčí v zástupu polovičních mrtvol do práce.

Vidím známého právníka, jehož dílo i dnes je citováno v odborné literatuře, jak pije z rezavé plechovka od konzervy řídkou břečku.

Vidím nařvaného komandýra, fackujícího jako kostra vyhlížející vězně za to, že špatně, obráceně zasadil bramborovou hlízu do brázdy.

Vidím kolchoznice, plačící nad dopisy dětí, kvůli nimž v hladových letech paběrkovaly na poli a dostávaly za to osm až deset let.

Vidím náklaďák pendlující od táborové nemocnice na hřbitov. (V náklaďáku je dvanáct rakví. Na hřbitově nebožtíky z „obalu“ vyklápějí do společného hrobu a jedou do tábora pro další várku.)

Lidské právo, důstojnost, hrdost, to všechno bylo zničeno.

Jenom jedno nemohli ďáblovi šlechtitelé zničit: vzájemnou přítažlivost mezi pohlavími. Bez ohledu na zákazy, karcer, hlad a ponižování, stále žila a kvetla a dokonce se projevovala mnohem otevřeněji a bezprostředněji než na svobodě.

To, co by si člověk na svobodě možná stokrát rozmyslel, tady bylo docela prosté, jako mezi toulavými kočkami.

Ne, to nebyla mravní zkáza jako v bordelu. Tady šlo o opravdovou, „normální“ lásku, do které patřila věrnost i žárlivost, trápení i bolestné rozchody a tragický „vrchol lásky“, zplození dětí.

Touha mít dítě je krásná a zároveň strašná věc.

Krásná, když jsou všechny podmínky pro příchod nového člověka na svět, a strašná, když je už před narozením odsouzen k utrpení.

Ale lidé s otupělým přemýšlením málo uvažovali, jaký jejich potomky bude čekat osud.

Prostě k zbláznění, až by člověk hlavou o zeď tloukl, až k umření toužili po lásce, něžnosti, lichotkách. A toužili po dítěti, stvoření, které by člověku bylo ze všech nejbližší a za které by byli ochoten dát svůj vlastní život.

Já jsem se držela poměrně dlouho. Ale tolik jsem potřebovala, tolik jsem toužila mít blízkou ruku, o níž bych se mohla alespoň lehounce opřít během dlouhých let samoty, utrpení a ponížení, které člověku nadělil osude.

Rukou se mi nabízelo hodně a nevybrala jsem si zrovna nejlíp. Ale výsledkem byla holčička jako andělíček, se zlatými vlásky, které jsem dala jméno Eleonora.

Nenarodila se v táborové nemocnici, ale ve vzdáleném, zastrčeném táboře. Byly jsme tam tři maminky. Dali nám v baráku malou cimřičku. Štěnice se tam sypaly ze stropu a ze stěn jako písek.

Ale přes den jsme musely na práci, a nechávaly jsme miminka na starost nějaké babce, která byla uznána jako práce neschopná a vždycky snědla všechno jídlo, co jsme pro děti připravily.

Jak už jsem řekla, nevěřila jsem ani v boha, ani v ďábla. Ale v době svého mateřství jsme si usilovně, až k nepříčetnosti přála, aby bůh byl. Abych si upřímnou, poníženou, pokornou modlitbou mohla od něj vyprosit spásu a štěstí pro své dítě, i kdyby mne to mělo stát vlastní utrpení nebo trest.

Celý rok jsem v noci stála u postýlky a vybírala štěnice a modlila se.

Modlila jsem se, aby bůh, i kdyby moje trápení mělo trvat sto let, nedovolil, aby mne od dcerušky odloučili. Aby, i kdybych měla jít žebrat, byla mrzák, ale aby mne dostal spolu s ní ven z vězení. Abych, plazíc se u nohou lidí a žadoníc o jejich milodary, mohla se o ní starat a vychovávat ji.

Ale bůh moje modlitby nevyslyšel. Jen co dítě začalo chodit, jen co jsem slyšela jeho první, tak milé mému uchu, překrásná slůvka – „máma“ a „mami“, když nás za třeskutého mrazu, zachumlané do hadrů, posadili do těplušky a odvezli do tábora pro matky s malými dětmi, kde netrvalo dlouho a z mého andělíčka, mé baculky se zlatými vlásky byl bleďounký stín s modrými kruhy pod očima a okoralými rtíky.

Mne poslali pracovat do lesa kácet dříví. Hned první den na mě spadla ohromná souška. Viděla jsem jak padá, ale nohy mne zradily a nemohla jsem se pohnout z místa. Vedle trčely kořeny velkého, bouřkou vyvráceného stromu a instinktivně jsem se schovala za něj. Sosna spadla jen kousek ode mne, ani větvičkou o mne nezavadila. Sotva jsem vylezla ze svého úkrytu, přiběhl brigadýr a řval, že v brigádě nepotřebuje nemehla, že nebude odpovídat za nějakého kreténa. Lhostejně jsem ho poslouchala, a moje myšlenky byly úplně jinde, vůbec jsem nemyslela na strom, který mne málem zabil, ani na kácení, ani na brigadýrův řev. Moje myšlenky byly u postýlky mojí holčičky.

Příští den mne dali na strojní pilu hned kousek od tábora.

Celou zimu jsem proseděla na obrovském zmrzlém špalku a mačkala páku pily. Nastydl mi močový měchýř, bolela mne páteř, ale děkovala jsem osudu: každý den jsem mohla odnést na dětské oddělení otýpku dříví a za to mne pouštěli za dcerkou mimo předepsanou dobu. Někdy mi stráž vzala dříví pro sebe a já jsem byla nešťastná.

Vypadala jsem tehdy strašně uboze a zanedbaně. Abych nedostala vši (bylo jich v táboře úplné nadělení), ostříhala jsem se dohola, a to málokterá žena udělá dobrovolně. Vatované kalhoty jsem svlékala jen když jsem šla za dcerkou. Při jedné návštěvě jsem si všimla ženské, oblečené o nic lépe než já, ale nápadného zjevu. Na hlavě měla korunu černých kadeří, Na tvářích planul výrazný ruměnec. Obličej zářil mládím a zdravím. Ale oči, pronikavě černé, hleděly roztržitě a chvílemi zastřeně, tak jako mívají spící kuřátka.

Daly jsme se do řeči. Vyšlo najevo, že sem chodí za dítětem své kamarádky, kterou převedli do jiného tábora, dává na něj pozor a stará se o něj, jako vlastní matka.

A ještě jsem se dozvěděla, že za kvetoucím zjevem se skrývá nemoc, která zachvátila její mozek po zatčení. Tato nemoc ji už několikrát přivedla do psychiatrické léčebny.

Mluvila s neobvyklým velice sympatickým přízvukem.

• Já jsem z Československa, - vysvětlila mi, - A nijak si nemůžu zvyknout správně vyslovovat.

Za to, že jsem jim nosila dříví, pouštěly mne chůvy, které také měly na oddělení své děti, za mojí holčičkou i brzo ráno před rozvodem do práce, a někdy také v přestávce na oběd, a samozřejmě večer, kdy jsem přicházela s dřívím.

Co jsem tam všechno neviděla!

Viděla jsem, jak v sedm hodin ráno chůvy dělali miminkům budíček. Šťouchaly do nich, třásly s nimi a vyndávaly z nezahřátých postýlek (kvůli „čistotě“ nepřikrývaly miminka pokrývkami, ale jenom je přehazovaly přes postýlky). Bouchaly pěstmi děti do zádiček a sprostě jim nadávaly, myly je ledovou vodou a měnily jim košilky. A miminka dokonce nesměla ani plakat. Jenom stařecky chrčela a broukala.

Byl to strašný zvuk a nesl se z postýlek po celý den. Vydávaly ho děti, které by už měly sedět nebo lézt, ale místo toho ležely na zádičkách, nožičky přitažené k bříškům, a jenom bezmocně tiše vrkaly jako holubi.

Na oddělení se sedmnácti dětmi připadala jedna chůva. Musela uklízet cimru, mýt a oblékat děti, krmit je, topit v kamnech, chodit na různé brigády v táboře, a hlavně udržovat v cimře čistotu. Aby si ulehčila práci a vyšetřila trochu volného času pro sebe, taková chůva vymýšlela různé „zlepšováky“, zejména jak co nejvíc zkrátit čas, vyhražený pro děti.

Například krmení, které jsem jednou zažila.

Chůva přinesla z kuchyně ještě horkou kaši. Rozdělila ji do misek, pak popadla z postýlky nejbližší dítě, zkroutila mu ručičky dozadu, přivázala mu je ručníkem k tělu a začala mu jako huse cpát horkou kaši, lžičku za lžičkou, nenechávajíc mu čas, aby stačilo něco spolknout. A vůbec ji nevadilo, že ji při tom vidím. To znamenalo, že takový „zlepšovák“ byl schválený. A tím se vysvětluje, proč přes poměrně vysokou porodnost byla v útulku pořád ještě spousta volných míst. Tři sta úmrtí dětí už před válkou! A kolik ještě potom za války!

Jenom svoje děti chůvy věčně nosily na rukou, krmily jak bylo předepsáno, něžně jim prohlížely zadečky a vychovávaly pro život ve svobodném světě.

V tomto Domě kojenecké smrti byla také doktorka Mitrikovová.

Bylo na ní něco divného a nepříjemného. Nesoustředěné pohyby, přerývaná slova, uhýbající pohled. Nedělala nic pro snížení úmrtnosti kojenců a všímala si jich jen, když museli být umístěni pro nějakou infekci do izolace. Ale i to jen formálně.

I „zlepšováky“ s horkou kaší a pokrývkami přes postýlky za teploty jedenáct dvanáct stupňů zřejmě byly s jejím vědomím.

Pár minut svých kratičkých návštěv v kojeneckém oddělení si vynahrazovala péčí o starší děti, šesti až sedmileté polokreténky, kterým se podle Darwina podařilo vydržet, přežít, bez ohledu na horkou kaši, štulce, bouchání do zad, mytí v ledové vodě a nekonečné vysedávání na nočnících přivázaných k židličkám, z čehož pak mnozí měli vyhřezlý konečník.

O starší děti se alespoň trochu starala. Neléčila je, na to neměla čím, a také to ani neuměla, ale vedla pěvecký kroužek, učila je básničky a písničky. Aby se, až nastane doba rozdělování dětí do dětských domovů, mohly předvést.

Jediné, co si odsud děti odnášely, byla vychytralost a mazanost táborové galerky. Umění podfouknout, ukrást a vyhnout se potrestání.

Když jsem ještě nevěděla, co je Mitrikovová zač, pověděla jsem ji o tom, jak některé chůvy zacházejí s miminky a prosila jsem ji, aby s tím něco udělala. Rozhořčila se, tvářila se pohněvaně a slíbila, že viníky potrestá, ale všechno zůstalo při starém a moje Ljolka začala chřadnou ještě víc.

Při svých návštěvách jsem na jejím tělíčku objevovala modřiny. Nikdy nezapomenu, jak se mne držela kolem krku a vyhublou ručičkou ukazovala na dveře a plakala: „Mami, domů!“ Pamatovala si štěničárnu, kde přišla na svět a byla pořád s maminkou.

Stesk maličkých dětí je pronikavější a smutnější než stesk dospělého.

Poznání získává dítě dřív, než se něco naučí. Dokud milující oči a ruce uhádnou jeho potřeby a přání, neuvědomuje si svou bezmocnost. Ale když ho tyto ruce zradí, dají cizím, studeným a zlým, zmocňuje se ho panika.

Dítě si nezvykne, nezapomene, ale jen se smíří, a pak se jeho srdéčku zmocňuje stesk, který způsobuje nemoc a vede do zkázy.

Ty, pro něž je v přírodě všechno jasné, všechno má své místo, může šokovat moje přesvědčení, že podobny dětem jsou zvířata, a naopak děti zvířatům, která hodně chápou a hodně se trápí, ale protože neumějí mluvit, neumějí ani prosit o slitování a milosrdenství.

Maličká Eleonora, které už byl rok a tři měsíce, brzy pocítila, že její prosby vrátit se „domů“ jsou marné. Přestala při našich setkání vztahovat ke mně ručičky a mlčky se ode mne odvracela.

Jen v poslední den svého života, když jsem ji držela v náručí (směla jsem ji kojit), začala mne slaboučkými pěstičkami tlouci do obličeje dívajíc se doširoka otevřenýma očima někam za mne, štípala a kousala mne do prsou. A potom ukázala rukou na postýlku.

Večer, když jsem přišla s otepí dříví na oddělení, byla postýlka už prázdná. Našla jsem ji v márnici svlečenou mezi mrtvolami dospělých vězňů.

Prožila na tomto světě jenom rok a čtyři měsíce a zemřela 3. března 1944.

Nevím, kde má hrobeček. Nepustili mne z tábora, abych ji mohla sama pochovat.

Uklidila jsem sníh ze střech dvou bloků kojeneckého domova a vydělala jsem si tři porce chleba. Vyměnila jsem je, ještě se svými dvěma, za rakvičku a samostatný hrobeček. Můj brigadýr, který se směl pohybovat bez eskorty, odvezl rakvičku na hřbitov a zpátky mi přinesl jedlovou větvičku ve tvaru kříže.

A to je celý příběh o tom, jak jsem spáchala nejtěžší zločin, když jsem se jednou v životě stala matkou.

Dál jsem chodila do práce a už jsem nevnímala, jestli je mi lehko nebo těžko. Něco jsem dělala, necítila jsem ani hlad, ani potřebu být mezi lidmi.

Ze vzpomínek Chavy Vladimirovny Volovičové O prošlom (O tom, co bylo) in Dodněs ťagotějet. Vyp. 1. Zapiski vašej sovremennicy. Sost. S. S. Vilenskij (Dodnes tíží. Díl 1. Zápisky vaší současnice. Sest. S. S. Vilenskij), Moskva 1989, s. 477-483, ukázku z ruštiny přeložila Kateřina Jánská

Chava Vladimirovna Volovičová se narodila v roce 1916 v městečku Mezy v Černigovské oblasti na Ukrajině (dnes Mezyn v Černihivské oblasti Ukrajinské republiky). Pracovala jako sazečka a korektorka v místních novinách. V roce 1937 byla zatčena a odsouzena k patnácti letům pobytu v nápravněpracovním táboře. Prošla jedenácti věznicemi a počátkem roku 1938 byla převezena do Kotlaského rozřaďovacího (tranzitního) střediska. V následujících letech byla vězněna v  Sevželdorlagu v detašovaných táborech (volně čes. z rus. komandirovka) na stavbě železnice Kotlas-Vorkuta a později Vorkuta-Uchta. V roce 1942 se jí v táboře narodila dcera Eleonora. Po smrti dcery v roce 1944 byla převedena do ústředního samostatného táborové střediska (rus. centralnyj otdělnyj lagernyj punkt nebo zkr. COLP) v Kňažpogostu a po skončení války do zemědělského táborového oddělení ve vesnici Kyltovo. V roce 1949 byla odtransportována do Siblagu do zemědělského tábora Suslovo a později převedena do Ozerlagu. Počátkem padesátých let byla vězněna v Karlagu a pracovala v měděných dolech v Džezkaganu. Po propuštění v roce 1953 byla přikázána na tři roky do vyhnanství v Kalačinském okrese v Krasnojarském kraji. V roce 1956 se vrátila do rodného města a pracovala ve vepříně a potom v kotelně. Později založila proslulé místní amatérské loutkové divadlo. Zemřela v roce 2000.