SEVVOSTLAG

SEVVOSTLAG (zkr. z rus. Severo-Vostočnyj ispravitělno-trudovoj lager [ITL] neboli čes. Severovýchodní nápravněpracovní tábor).

Další oficiálně používaná označení: Severo-Vostočnyje ispravitělno-trudovyje lagerja; SVITL; Ispravitělno-trudovyje lagerja Dalstroja.

Známý rovněž pod zkratkami: SVITLAG; USVIT; USVITLAG.

Zřízen: 1. 4. 1932.

Zrušen: patrně mezi 20. 9. 1949 a 20. 5. 1952 1.

Byl podřízen: zpočátku Hlavní správě nápravněpracovních táborů Jednotné hlavní politické správy SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Objediněnnogo glavnogo političeskogo upravlenija SSSR nebo zkr. GULAG OGPU SSSR) 2; později Lidovému komisariátu vnitra SSSR (rus. Narodnyj komissariat vnutrennich děl SSSR nebo zkr. NKVD SSSR) a od roku 1938 jeho Hlavní správě nápravněpracovních táborů (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULAG NKVD SSSR); v roce 1945 byl podřízen přímo Dalstroji 3.

Nacházel se: v severovýchodní Sibiři v Dálněvýchodním kraji (na území dnešního Chabarovského kraje a Magadanské oblasti a dnešní Republiky Sacha [býv. Jakutská autonomní sovětská socialistická republika]).

Správa sídlila: zpočátku na řece Kolymě v osadě Srednikan (dnes obec Usť-Sredněkan) a později v Ochotském moři v zálivu Nagajeva v Taunské zátoce v sousedství Magadanu a nakonec v městě Magadan 4.

Oficiálně udávané počty vězňů: plánovaný stav pro rok 1932 16000 5; 12. 1932 11100; 1. 1. 1934 29659; 1. 1. 1935 36313; 1. 1. 1936 48740; 1. 1. 1937 70414; 1. 1. 1938 90741; 1. 10. 1938 106325 6; 1. 1. 1939 138170; 1. 7. 1940 190309; 1. 1. 1941 179041; 1. 7. 1941 166445; 1. 1. 1942 147976; 1. 1. 1943 99843 6; 1. 1. 1944 76388; 1. 1. 1945 87335; 1. 1. 1946 69389 7; 1. 1. 1947 79613 8; 1. 1. 1948 106893 9; 1. 1. 1949 108685; 1. 1. 1950 131773; 1. 1. 1951 157001; 1. 1. 1952 170557.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: práce pro trust Dalstroj – vyhledávání a geologický průzkum zlatonosných ložisek v katastru Olského okresu a Sejmčanského okresu; stavba silnice od zátoky Nagajeva do prostoru těžby; těžba zlata v povodí Kolymy a Indigirky (práce pro Severní báňskou správu, Jižní báňskou správu, Jihozápadní báňskou správu, Západní báňskou správu, Těňkinskou báňskou správu, Čaj-Urjanskou báňskou správu a Indigirskou báňskou správu); příprava těžby na rýžoviscích a dolech Šturmovoj, Pjatiletka, Udarnik, Malďjak, Čaj-Urja, Jubilejnyj a Timošenkův 10; stavba a provoz úpravárenských závodů; vyhledávání a geologický průzkum zlatonosných ložisek na Kolymě v katastru Těňkinského okresu, u osady Kula, v Suksukanském okresu, v oblasti řeky Deras-Juregy a Verchně Orotukanského okresu (za současného provádění těžby na primárních ložiscích Butugyčag a Kinžal s Pasmurným a na rýžoviscích Butugyčag a Tajožnyj); vyhledávání ložisek cínu na nových územích; stavba a provoz úpravárenského závodu na Larjukovu 11; stavba a provoz Utinského úpravárenského závodu 12; průzkum více než třiceti cínových ložisek a těžba cínu v povodí Kolymy, Jany, Indigirky a na Čukotce; provoz úpravárenských závodů na nalezištích Laza, Čapajeva, Cheta a Kinžal; průzkum wolframového ložiska Omčinkanďa a molybdenového ložiska Osenněje 13; těžba wolframu na nalezišti Aljaskitovyj; těžba wolframu a cínu na nalezišti Iultin; výstavba Aljaskitového kombinátu na zpracování wolframu; těžba kobaltu na Verchně Sejmčanském nalezišti; výstavba Verchně Sejmčanského závodu na zpracování kobaltu; průzkum kobaltových ložisek v Omsukčanském okresu; průzkum uranových ložisek a těžba uranu na Severní nalezišti a Butugyčanském nalezišti; průzkum uranových ložisek a těžba uranu na Sugunském nalezišti; těžba uhlí v Arkagalském uhelném revíru, Elgenském uhelném revíru v údolí řeky Elgeny severně od Magadanu, Zyrjanském uhelném revíru v Jakutsku 14 a Omsukčanském uhelném revíru; průzkum ložisek sapropelového uhlí v Handygské (rus. Chandygskaja) pánvi; výstavba závodu na polokoksování handygského uhlí; stavba a provoz tepelných elektráren (v Arkagale, v Magadanu, Pevekské, Iultinské, Těňkenské a Handygské); výstavba hydroelektráren na jezeře Jack London (rus. Džek London) na Kamčatce a na řece Kjuelsijeně; stavba kolymské dálnice; stavba silnice do osady Těňki; stavba cesty Pevek na břehu Čaunské zátoky ve Východosibiřském moři─řeka Pyrkakaj (naleziště Krasnoarmejskij); stavba silnic Východní Handyga (rus. Vostočnaja Chandyga)─Ege-Chajja (dnes Ese-Chaja), záliv Kříže (dnes osada Egvekinot) na jižním okraji Čukotky─Iultin na břehu řeky Iultinky na jihozápadním okraji Čukotského poloostrova nedaleko Čukotského moře, řeka Kulu─rýžovisko Komsomolec, Pevek─ Kujvi-Veem (dnes Kujvyvajam), Strelka─Omsukčan, jakutské jezero Ožogino─Omčikanďa─Polousnoje, na východě Jakutska Handyga (viz)─Adygalach, Kjuelsijena─Jagodnyj (dnes Jagodnoje) a Sičin─Moma 15; stavba úzkokolejné železnice Magadan─Palatka 16; stavba elektrického vedení vysokého napětí na trase Jagodnyj─Berelech v povodí horní Kolymy─Arkagala, na trase Kjuelsijena─Jagodnyj (dnes Jagodnoje), na trase záliv Kříže─Iultin a na trase Arkagala─Usť-Něra; práce pro Správu kolymské říční dopravy; práce pro Kolymo-Indigirskou říční paroplavbu; práce pro Janskou říční paroplavbu; stavba a provoz přístavních zařízení (v zátoce Nagajeva, v zátoce Vanino 17, v zátoce Mučka 18, v zátoce Vesjolaja 19, v Peveku a v zálivu Kříže; práce pro Všesvazový magadanský vědeckovýzkumný ústav zlata a vzácných kovů Ministerstva vnitra SSSR 20; stavba letišť (v Magadanu, v Peveku a na dolním toku Indigirky); stavba a provoz loděnic a opraven lodí v povodí Kolymy a v zátoce Nagajeva; bytová a komunální výstavba v Magadanu a dalších městech a obcích; stavba a provoz laboratoří; stavba a provoz automobilových dílen a garáží; stavba pomocných provozů (cementárny, sklárny, na protektorování pneumatik, výroby žáruvzdorných materiálů, cihelny, výroby kyseliny sírové, slévárny); těžba dřeva; zemědělské práce; rybolov.

  1. Přesný obraz struktury Dalstroje a podřízených táborů v letech 1949─1952 dochované dokumenty neposkytují. Rozkaz Ministerstva vnitra SSSR z 20. 9. 1949 sice ukládal provést reorganizaci a soustředit tábory pod Správu nápravněpracovních táborů Dalstroje (rus. Upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej [IT] Dalstroje), ale teprve v rozkazu z 20. 5. 1952 byl tento nový orgán upřesněn jako Hlavní správa táborů a výstavby Dálného severu (rus. Glavnoje upravlenije [GU] lagerej i stroitělstva Dalněgo Severa) a vyjmenovány podřízené tábora mezi nimiž již nebyl Sevvostlag. ↩

    Celkový počet táborů podřízených Dalstroji dosahoval v tomto mezidobí až 26.

  2. Jednotná hlavní politická správa SSSR (rus. Objediněnnoje glavnoje političeskoje upravlenije SSSR) byla do roku 1934 předchůdkyní všesvazového Lidového komisariátu vnitra SSSR (rus. Narodnyj komissariat vnutrennich děl SSSR nebo zkr. NKVD SSSR). ↩

  3. Dalstroj byl zřízen výnosem Rady práce a obrany SSSR (rus. Sovět truda i oborony SSSR nebo zkr. STO SSSR) z 13. listopadu 1931 jako Státní trust pro silniční a průmyslovou výstavbu v oblasti Horní Kolymy – Dalstroj (rus. Gosudarstvennyj trest po dorožnomu i promyšlennomu stroitělstvu v rajoně Verchněj Kolymy – Dalstroj). Měl provádět geologický průzkum a těžební práce na zlatonosných ložiscích v tehdejším Olsko-Sejmčanském okrese v Dálněvýchodním kraji (rus. Dalněvostočnyj kraj) a budovat silnici od přístavu v zálivu Nagajeva v Taunské zátoce v Ochotském moři do prostoru těžby zlata. Vzápětí rozkazem Jednotné hlavní politické správy SSSR (rus. Objediněnnogo glavnogo političeskogo upravlenija SSSR nebo zkr. OGPU SSSR) z 1. dubna 1932 byl zřízen SEVVOSTLAG (viz) podléhající Dalstroji; spravován byl Zplnomocněným zastoupením Jednotné hlavní politické správy SSSR v Dálněvýchodním kraji (rus. polnomočnoje predstavitělstvo Objediněnnogo glavnogo političeskogo upravlenija SSSR po Dalněvostočnomu kraju nebo zkr. PP OGPU SSSR po DVK) podřízeným Hlavní správě táborů Jednotné hlavní politické správy SSSR (rus. Glavnoje upravlenije lagerej Objediněnnogo glavnogo političeskogo upravlenija SSSR nebo zkr. GULAG OGPU SSSR).  ↩

    V říjnu 1932 byla oblast působení Dalstroje vyčleněna jako samostatné území v rámci Dálněvýchodního kraje (dnešní Chabarovský kraji a Amurská oblast) a toto území bylo neustále rozšiřováno. Výnosem Rady Lidových komisařů SSSR z 19. března 1941 zabíralo plochu již 2 266 000 km2 a počátkem roku 1951 rozhodlo Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR (rus. Prezidium Verchovnogo sověta SSSR) na návrh Ministerstva vnitra SSSR (rus. Ministěrstva vnitrennich děl SSSR nebo zkr. MVD SSSR) o dalším rozšíření až na tři milióny čtverečních kilometrů.

    Po zrušení Rady práce a obrany SSSR byl celý Dalstroj převeden do Lidového komisariátu vnitra SSSR a přejmenován na Hlavní správu výstavby Dálného severu (rus. Glavnoje upravlenije stroitělstva Dalněgo Severa nebo zkr. GUSDS).

    Zpočátku byl Dalstroj rozdělen na Správu těžby užitečných nerostů (rus. Upravlenije po dobyče poleznyj iskopajemych) a Správu silniční výstavby (rus. Upravlenije dorožnogo stroitělstva). V roce 1935 v rámci Správy těžby užitečných nerostů vznikly báňské správy (rus. gornopromyšlennyje upravlenija nebo zkr. GRU): nejprve Severní (rus. zkr. SGRU) a Jižní (rus. zkr. JuGRU) a potom postupně Západní (rus. zkr. ZGRU), Těnkinská, Jihozápadní, Čaj-Urjanská (rus. zkr. ČUGRU), Janská, Čaun-Čukotská, Indigirská, Omsukčanská a Čaunská. Později byly zřízeny ještě Správa geologického průzkumu (rus. Geologorazvědočnoje upravlenije), Dopravní správa (rus. Avtotransportnoje upravlenije), Správa hospodářských zařízení (rus. Upravlenije podsobnych chozjajstv), Silniční správa (rus. Upravlenije šossejnych dorog), Správa Kolymsko-Indigirské říční dopravy (rus. Upravlenije Kolymo-Indigirskogo rečnogo parochodstva) a Správa překladišť v Nachodce, v osadě Osetrovo (v Irkutské oblasti) a v zátoce Vanino (rus. Upravlenije perevaločnych baz v Nachodke, v pos. Osetrovo [Irkutskaja obl.] i v buchtě Vanino).

    Kromě SEVVOSTLAGU dodávaly pracovní sílu Dalstroji v různých dobách další ústředně řízené tábory: VLADPERPUNKT, ALDANSKÝ NÁPRAVNĚPRACOVNÍ TÁBOR DALSTROJE, JANLAG a PRIMORSKÝ NÁPRAVNĚPRACOVNÍ TÁBOR DALSTROJE a od roku 1948 především BĚRLAG (všechny viz). Od roku 1945 do září 1949 pracovali na objektech Dalstroje také japonští váleční zajatci patrně z táborového oddělení SACHALINSKÉHO TÁBORA HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 22 (viz) v Magadanu; k 1. lednu 1949 jich bylo ještě 3479.

    Rozkazem Ministerstva vnitra SSSR z 20. září 1949 byla zřízena Správa nápravněpracovních táborů Dalstroje (rus. Upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Dalstroja nebo zkr. Upr. [U] ITL Dalstroja) a jmenován náměstek generálního ředitele Dalstroje pro tábory (volně čes. z rus. zamestitěl načalnika Dalstroja po lagerju).

    K 22. květnu 1951 zřízena Správa nápravněpracovních táborů Dalstroje řídila ČAUNČUKOTLAG, ČUKOTSTROJLAG, DORLAG, INDIGIRLAG, JANLAG, JANSTROJLAG, JUZLAG, MAGLAG, OMSUKČANLAG, PRIMORSKÝ NÁPRAVNĚPRACOVNÍ TÁBOR DALSTROJE, ROZŘAĎOVACÍ (TRANZITNÍ) TÁBOROVÉ ODDĚLENÍ DALSTROJE, SEVLAG, TÁBOROVÉ ODDĚLENÍ DOLNOINDIGIRSKÉ RAJONOVÉ SPRÁVY GEOLOGICKÉHO PRŮZKUMU DALSTROJE, TĚŇLAG, VANINLAG, ZAPLAG, ZYRJANLAG (všechny viz) a několik dalších táborových oddělení nebo samostatných táborových středisek. Velitelem všech táborů Dalstroje byl generální ředitel (volně čes. z rus. načalnik) Dalstroje a ředitelé (volně čes. z téhož rus. načalnik) správ byli současně veliteli jednotlivých táborů.

    Činnost Dalstroje během více než dvaceti let nabyla značného rozsahu. Vedle geologického průzkumu a těžby zlata a cínu byly těženy také wolfram, kobalt, uhlí, stavební hmoty a jiné užitečné nerosty. Po vybudování základní silniční sítě následovala průmyslová a občanská zástavba s výstavbou přístavů a sídlišť. Vznikaly zemědělské provozy a byla zahájena těžba dřeva. Součástí Dalstroje byla rozsáhlá silniční, říční a námořní i letecká dopravní činnost.

    Výnosem Rady ministrů SSSR (rus. Sovět ministrov SSSR nebo zkr. SM SSSR) z 18. března 1953 byla Hlavní správa výstavby Dálného severu začleněna do Ministerstva hutního průmyslu SSSR (rus. Ministěrstvo metallurgičeskoj promyšlennosti SSSR) a tábory předány Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva spravedlnosti SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Ministěrstva justiciji SSSR nebo zkr. GULAG MJu SSSR) odkud byly převedeny do nově zřízené Hlavní správy severovýchodních nápravněpracovních táborů (rus. Glavnoje upravlenije Severo-Vostočnych ispravitělno-trudovych lagerej nebo zkr. USVITL); pouze BĚRLAG byl předán do Hlavní vězeňské správy Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje ťuremnoje upravlenije Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GTU MVD SSSR) a odtud později zpátky do Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULAG MVD SSSR).

  4. Přímo ve Srednikanu bylo samostatné táborové středisko nazývané vězni Údolí smrti (rus. Dolina směrti). ↩

    Více o Magadanu viz Běrlag pozn. 2.

  5. Z rozkazu Jednotné hlavní politické správy SSSR č. 287/s z 1. 4. 1932: „V roce 1932, ve lhůtách a objemech, stanovených Dalstrojem a sdělených GULAGu předem (nejméně 1 měsíc), vyčlenit pro zřizovaný Sevvostlag 16000 zcela zdravých vězňů s příslušným množstvím administrativně-hospodářského táborového dozorčího personálu z řad vězňů.“ ↩

  6. Z toho 32665 žen. ↩

    42051 vězňů bylo odsouzeno za kontrarevoluční činnost.

  7. 1446 vězňů bylo odsouzeno za kontrarevoluční činnost. ↩

  8. 5371 vězňů bylo odsouzeno za kontrarevoluční činnost. ↩

  9. 5455 vězňů bylo odsouzeno za kontrarevoluční činnost. ↩

  10. Většina je dosud v provozu; například jenom rýžovisko v Čaj-Urje produkuje ročně 350 kg zlata. ↩

  11. V Chanty-Mansijském autonomním (dříve národnostním) okruhu (rus. Chanty-Mansijskij avtonomnyj [nacionalnyj] okrug nebo zkr. ChMAO [ChMNO]). ↩

  12. U pravého přítoku Kolymy řeky Utinaja; dnes součást Utinského zlatonosného uzlu (rus. Utinskij zolotorudnyj uzel). ↩

  13. 35 km severně od Magadanu na potoce Osenij. ↩

  14. V Kolymské vrchovině v povodí levého přítoku Kolymy řeky Zyrjanky. ↩

  15. Dnes mnohá z uvedených míst již zanikla. ↩

    Například Momský okres (jakut. Momskij ulus) je dnes obydlen pouze kočujícími obyvateli.

  16. Obec severně od Magadanu; dnes rovněž již poloopuštěná. ↩

  17. V dnešním Chabarovském kraji na břehu Tatarského průlivu; 1300 km jižně od Magadanu. ↩

  18. Vedlejší zátoka Vanina. ↩

  19. Lid. označení; správně zátoka Gertnerova. Jižně pod Magadanem mezi pevninou a poloostrovem Stavrického u ústí řeky Magadanky do Ochotského moře. ↩

  20. Rus. Vsesojuznyj Magadanskij naučno-issledovatělskij institut zolota i redkich metallov nebo zkr. VNII-1; od svého vzniku do roku 1954 byl podřízen Ministerstvu vnitra SSSR. V roce 1960 bylo z názvu vypuštěno označení “magadanský”. Dnes Všeruský vědeckovýzkumný ústav zlata a vzácných kovů (rus. Vserossijskij naučno-issledovatělskij institut zolota i redkich metallov 1 nebo stále tatáž zkr. VNII 1) podřízený Ministerstvu hutnictví barevných kovů Ruské federace (rus. Ministěrstvo cvětnoj metallurgii Rossijskoj federaciji). ↩