SEVPEČLAG

SEVPEČLAG (zkr. z rus. Severo-Pečorskij ispravitělno-trudovoj lager [ITL] neboli čes. Severopečorský nápravněpracovní tábor).

Další oficiálně používaná označení: Pečorskij železnodorožnyj ispravitělno-trudovoj lager (ITL); Pečorskij ispravitělno-trudovoj lager (ITL); Pečorstroj; Pečželdorlag; Pečorlag; Pečorstrojlag.

Zřízen: 14. 5. 1940.

Zrušen: 24. 7. 1950 sloučením s SEVŽELDORLAGEM (viz).

Byl podřízen: Hlavní správě táborů železničního stavitelství Lidového komisariátu (od 15. 3. 1946 Ministerstva) vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije lagerej železnodorožnogo stroitělstva Narodnogo komissariata [Ministěrstva] vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULŽDS NKVD [MVD] SSSR) a od 28. 4. 1947 Severní správě táborů železničního stavitelství Hlavní správy táborů železničního stavitelství Ministerstva vnitra SSSR (rus. Severnoje upravlenije lagerej železnodorožnogo stroitělstva Glavnogo upravlenija lagerej železnodorožnogo stroitělstva Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. Severnoje upr. lagerej železnodorožnogo str-va GULŽDS MVD SSSR) a od 6. 5. 1948 znovu Hlavní správě táborů železničního stavitelství Ministerstva vnitra SSSR.

Nacházel se: v Komijské autonomní sovětské socialistické republice (dnes Republika Komi v rámci Ruské federace) 1.

Správa sídlila: zpočátku v osadě Abez na řece Use 2 a později jižněji v železniční stanice Pečora 3.

Oficiálně udávané počty vězňů: 1. 7. 1940 3851; 1. 1. 1941 34959; 15. 6. 1941 91664; 1. 1. 1942 102354; 1. 1. 1943 58825 4; 1. 1944 23019; 1. 1945 33598; 1. 1. 1946 34826; 1. 1. 1947 56615 5; 1. 1. 1948 47815; 1. 1. 1949 39436 6; 1. 1. 1950 42028.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: stavba železniční tratě Kotlas─Vorkuta v 465 km dlouhém úseku Usť-Kožva─Vorkuta; dokončení prací zrušeného Zapoljarlagu; dostavba a zvětšení průjezdnosti Pečorské železniční magistrály v úsecích Kožva─Vorkuta a dál Vorkuta─Chalmer-Ju a Chanovej─Šachta č. 7 7; stavba prvních čtyřiceti kilometrů železniční tratě stanice Čum─přístav v osadě Mys Kamennyj v Obské zátoce; stavba loděnic v oblasti Pečory; stavba závodu na výrobu lodí v městě Pečoře; stavba přístaviště v městě Pečoře; stavba lodních opraven; stavba uhelných skladů;stavba elektrárny; bytová výstavba; výroba vápna v Džentujském závodě; výroba cihel; bytová výstavba v Narjan-Maru v Něneckém autonomní okruhu v Pečorské zátoce stejnojmenného moře; těžba dřeva; práce v Pečorských automobilových opravnách Pečorlagu (od 7. 1. 1944 automobilové opravny č. 4 Hlavní správy táborů železničního stavitelství Lidového komisariátu [od 15. 3. 1946 Ministerstva] vnitra SSSR).

Cesta vedla březovým lesem, který přešel v jehličnatý.

„To je poslední oblast, kde se ještě těží dřevo,“ vykládal Babej. „Na sever od našeho lágru se už nic netěží. Tajga tam přechází v tundru.“

„Takže my jsme nejsevernější lágr?“ zeptal jsem se.

„Kdepak. Lágry jsou ještě dál na sever. Ale tam se už netěží dřevo. Tam vězňové stavějí železnici anebo makají v dolech nebo v kamenolomech.“

„A to je lepší nebo horší?“ zajímal se Jacek.

„Jistě horší. Tady si můžeš rozdělat oheň a ohřát se, ale v kamenolomu není ani kousek dřívka.“

Vyptával jsem se na doly. Ve Vorkutě se těží uhlí, ale jsou tam děsné normy. Lidé tam chcípají jako mouchy. Ještě mi bylo divné, proč se vozkové nevracejí touhle cestou do lágru, když je kratší.

„Protože to zakázala Ochra,“ zněla Babejova odpověď. „Oni někdy jezdí po téhle cesta na kontrolu. Kromě toho z této cesty je vidět mrchoviště.“

Věděli jsme, že Ochra je zkratkový název pro obávané ozbrojené strážní oddíly, hlídající vězně v lágrech, ale co je mrchoviště, to nám nebylo jasné.

„Jaké mrchoviště?“ zeptal se Jacek.

„No, kam se zahrabávají mrtvoly přece.“

„Jaké mrtvoly? Koňské?“

„Koňské se nikam nezahrabávají. Koňské se snědí. Lidské.“

„Tak to není žádné mrchoviště,“ opravoval Babeje nábožensky založený Jacek. „To je hřbirov.“

„Tohle není hřbitov,“ trval na svém Babej. „Na hřbitově se pochovává s popem a známými, ale tady... Země je zmrzlá i v létě. Vykope se jen mělká jáma, mrtvoly se do ní házejí vysvlečené do naha a zahrabávají se hlínou a v zimě ještě sněhem.“

Brigadýrovo vysvětlení nám vyrazilo dech. Dokreslovalo nelidskost sovětských lágrů.

„V zimě to ještě jde,“ pokračoval Babej, „ale v létě táhne smrad až sem na cestu a jistě až naproti do sídliště Ochry.“

„A co je v tom sídlišti?“ ptal se Jacek.

„Kasárna enkávedistů, kvartýry oficírů a jejich rodin, a všelijaké kšefty, restaurace a jiná zařízení pro jejich blahobyt.“ V Babejově hlase zazněla nenávist.

Z knihy Michala Kričfalušiho a Karla Richtera Účtování s časem, díl první, V náručí gulagu, Praha 2004, s. 195-196.

Ochra správně VOChR (zkr. z rus. Vnutrennaja ochrana respubliki neboli čes. Vnitřní ochrany republiky); příslušníci VOChR působili pouze v prostorách vězeňských zařízení a vykonávali strážní službu. Služba ve vojscích VOChRu byla pracovním poměrem. Viz například Nápravněpracovní tábor Čeljabmetallurgstroje pozn. 4.

Michal Kričfaluši se narodil v roce 1921 v Kričově na Podkarpatské Rusi. Po rozpadu Československa a maďarské okupaci Podkarpatské Rusi uprchl počátkem roku 1940 do Sovětského svazu. Byl zatčen a po několikaměsíčním putování sovětskými věznicemi odsouzen zvláštní poradu Lidového komisariátu vnitra SSSR ke třem letům pobytu v nápravněpracovním táboře. Téměř dva roky strávil v Sevpečlagu a odtud byl po intervenci mstivého příslušníka táborového vedení převeden do tábora na Čukotce. Odtud byl vzápětí vrácen a odeslán do sběrného střediska v městě Buzuluku, do něhož byli z internačních táborů po celém Sovětském svazu soustřeďováni Češi a Slováci, kteří se přihlásili do vznikající československé vojenské jednotky v rámci sovětské armády. Prošel náročným vojenským výcvikem a byl zařazen do zpravodajsko-diverzního desantu. Po válce působil v generálním štábu a získal hodnost generála. V roce 1968 protestoval proti sovětské intervenci v Československu a byl propuštěn z armády. Zemřel v roce 1994 v Praze.

  1. V letech 1929─1960 bylo v různých dobách v Komijské ASSR ještě osmnáct dalších ústředně řízených táborů (táborových komplexů). ↩

    Naproti tomu v roce 2003 bylo na stejném území čtyřicet Nápravních kolonií Hlavní správy výkonu trestu Ministerstva spravedlnosti Ruské federace (rus. Ispravitělnaja kolonija Glavnogo upravlenija ispolněnija nakazanija Ministěrstva justicii Rossijskoj federaciji nebo zkr. IK GUIN Minjust RF)!

  2. Dnes město. ↩

    V jeho okolí se nalézá šest hřbitovů vězňů sousedního táborového komplexu Minlagu (viz); největší se rozprostírá na ploše čtyř hektarů. Z předpokládaných šedesát hřbitovů táborů rozmístěných v oblasti Vorkuty bylo dosud objeveno 29 menších hromadných hrobů a devět větších hřbitovů.

    V roce 1995 bylo v Abezu otevřeno také soukromé muzeum soustřeďující dokumenty o zdejších táborech; autorem muzea je místní obyvatel a dobrovolný správce abezských táborových hřbitovů V. V. Ložkin.

    Viz rovněž Abez.

    Podle Algirdase Šerenase (lit. Algirdas Serenas; viz Intalag pozn. 2) tvořilo komplex Sevpečlagu 21 táborových oddělení, 56 táborových středisek (skupin táborů nebo táborů) a přes 120 pracovních kolon (podle postupu stavby operativně přesunovaných táborových středisek).

  3. Na místě někdejší železniční stanice Pečora na horním toku stejnojmenné řeky vzniklo v roce 1949 město. ↩

    Ruští historici nevysvětlují původ názvu tábora. Byl však nazván zřejmě podle rozmístění táborových jednotek především o oblasti severovýchodně od řeky Pečory.

    V roce 1992 byl vztyčen první pečorský památník obětem zdejšího tábora; nalézá se na místě někdejšího masového hrobu vězňů a nese nápis Obětem Pečorlagu 1940-1957 (rus. Žertvam Pečorlaga 1940-1957 g. g.). Kromě toho bylo na různých místech ve městě zbudováno několik pamětních desek připomínajících Pečorlag a Sevpečlag a jeho oběti.

  4. Z toho 1874 žen. ↩

    22327 vězňů bylo odsouzeno za kontrarevoluční činnost.

  5. 3601 vězňů bylo převedeno do zvláštního přesídlení (rus. specialnoje pereselenije nebo zkr. specpereselenije). Šlo o nucené usídlení potrestané osoby ve stanoveném místě doprovázené povinným pracovním zařazením ve zvláštní pracovní osadě (rus. specialnoje trudovoje poselenije) zpravidla nedaleko táborového komplexu. ↩

  6. K 1. 7. 1948 bylo součástí stavu rovněž 2336 zvláštních přesídlenců (rus. specialnyj pereseleněc nebo zkr. specpereseleněc nebo také s/p) odsouzených za příslušnost za druhé světové války k Ruské osvobozenecké armádě (rus. Russkaja osvoboditělnaja armija nebo zkr. ROA), bojující na straně Německa proti SSSR (tzv. vlasovci). ↩

    O vlasovcích viz Běreznický tábor Hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných Ministerstva vnitra SSSR č. 366 pozn. 2.

  7. Dnes je těžba v osmdesát kilometrů od Vorkuty vzdáleném uhelném dolu Chalmer-Ju zastavena a stejnojmenná osada uprostřed tundry je zcela opuštěným „mrtvým městem“; je přístupná pouze pěšky po opuštěném železničním svršku. ↩

    Viz rovněž Pečorlag pozn. 6 a Obský nápravněpracovní tábor a Stavba 501 pozn. 4.