SEVLAG

SEVLAG (zkr. z rus. Severnyj ispravitělno-trudovoj lager [ITL] Dalstroja neboli čes. Severní nápravněpracovní tábor Dalstroje).

Další oficiálně používané označení: Severnyj ispravitělno-trudovoj lager Glavnogo upravlenija Severo-Vostočnych ispravitělno-trudovych lagerej nebo zkr. Severnyj ITL USVITLa.

Ve vzpomínkách některých pamětníků nazývaný: Sevitlag; Jagodnoje.

Zřízen: 20. 9. 1949.

Zrušen: 16. 4. 1957.

Byl podřízen: v letech 1949─1952 Hlavní správě nápravněpracovních táborů Dalstroje (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Dalstroja nebo zkr. GU IT lagerej Dalstroja) 1 a v letech 1953─1957 Hlavní správě severovýchodních nápravněpracovních táborů (rus. Glavnoje upravlenije Severo-Vostočnych ispravitělno-trudovych lagerej nebo zkr. USVITL).

Nacházel se: v severovýchodní Sibiři na Dálném východě v Magadanské oblasti.

Správa sídlila: v současném Jagodnojském okresu v osadě Jagodnoje na potoce Jagodnyj v povodí Kolymy 2.

Oficiálně udávané počty vězňů: 22. 5. 1951 15802; 1. 9. 1951 11689 3; 1. 6. 1952 11683 4; 1. 8. 1953 9071; 25. 10. 1953 8822 5; 15. 7. 1954 8430.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: práce na rýžoviscích Burchala, Spokojnyj, Šturmovoj, Tumannyj, Chatynnach, Verchnij At-Urjach, Děbin, Verchnij Děbin, Tangara, Gornyj a Mjakit 6.

Přišli dva eskorťáci, jeden starší, poďobaný, v kavkazské papaše, druhý mladý, asi dvacetiletý, růžolící, s rudoarmejskou přilbou.

„To je on,“ řekla služba a ukázala na mne.

Oba, mladý i poďobaný, si mne velice pozorně prohlédli od hlavy k patě.

„A kde je velitel?“ zeptal se poďobaný.

„Nahoře. A papíry taky.“

Poďobaný odešel nahoru a brzy se vrátil spolu s Romanovem.

Mluvili potichu a poďobaný na mne ukazoval.

„Dobrá,“ řekl nakonec Romanov, „dáme průvodní lístek.“

Vyšli jsme ven. U vchodu, tam kde v noci stál náklaďák z Partyzánu, stál teď komfortní anton – vězeňský autobus se zamřížovanými okny. Sedl jsem si dovnitř. Zamřížované dveře se zavřely, chlapi z doprovodu se uvelebili ve své kukani a vůz se rozjel. Nějakou dobu jel anton po obvyklé trase, po hlavní silnici, půlící celou Kolymu, ale potom odbočil někam stranou. Cesta se klikatila mezi sopkami, motor při každém stoupání chrčel, všude kolem převislé skály s řídkým modřínovým lesem a ojíněné větvičky jívy. Nakonec, když vůz, který se držel řeky, několikrát obkroužil sopky, vyjel na malý plácek. Byl zde průsek, strážní věže a daleko vzadu, asi tři sta metrů, zkosené věže a tmavá hmota baráků obehnaných ostnatými dráty.

Dveře malé budky při cestě se otevřely a vyšel strážný opásaný revolverem. Vůz se zastavil, ale motor běžel dál. Šofér vyskočil z kabiny a přešel kolem mého okénka.

„Hergot, to jsme se motali. To jméno sedí, Serpentinová.“

Znal jsem to jméno a reagoval jsme na ně, myslím, o hodně víc než na Smertinovo jméno. Bylo to proslulé kolymské vyšetřovací vězení, kde přišlo loni o život tolik lidí. Jejich těla ještě nestačila zetlít. Ale vlastně tahle těla nezetlí nikdy – jsou to mrtvoly ve věčně zmrzlé půdě.

Velitel doprovodu odešel cestičkou do věznice, a já jsem seděl u okna a myslel jsem si, a je tom, už přišel můj čas, už jsem na řadě. Myslet na smrt bylo stejně těžké jako na cokoli jiného. Nedělal jsem si žádné představy o tom, jak mě povedou na smrt. Seděl jsem a čekal jsem.

Začínal už zimní soumrak. Dveře antonu se otevřely a velitel doprovodu mi hodil válenky.

„Obuj se! Sundej ty burky.“

Sundal jsem burky, zkusil jsem vlézt do válenek. Ne, nejde to, jsou malé.

„V burkách nedojedeš,“ řekl poďobaný.

„Dojedu.“

Poďobaný praštil válenkami do kouta vozu.

„Jedeme.“

Vůz se otočil a anton se rozletěl pryč od Serpentinové. Brzy jsem poznal podle vozů, které se co chvíli kolem nás mihly, že jsme už zase na hlavní silnici, na „trase“. Šofér ubral rychlost – kolem svítila světla velkého sídliště. Autobus dojel k zápraží domu s rozsvícenými okny a já jsem vešel do světlé chodby, velice podobné chodbě v domě, kde hospodařil Smertin. Za dřevěnou přepážkou u telefonu upevněného na zdi seděl strážný s pistolí u pasu. Bylo to sídliště Jahodová. Za první den tohohle putování jsme urazili všehovšudy sedmnáct kilometrů. Kam pojedeme dál?

Strážný mne odvedl do vzdálené místnosti. Ukázalo se, že je to karcer s kavalcem, vědrem vody a záchodových kbelíkem. Ve dveřích byla vyřezávaná špehýrka.

Strávil jsem tam dva dny. Dokonce se mi podařilo trochu vysušit a přemotat obvazy na nohou – nohy plné kurdějových vředů mi hnisaly.

Z knihy Varlama Šalamova Kolymské povídky (Varlam Tichonovič Šalamov: Voskreščenije listvennicy), z ruštiny přeložil Sergej Machonin, Praha 1995, s. 102-103.

Varlam Tichonovič Šalamov se narodil v roce 1907 ve Vologdě jako syn pravoslavného misionáře. V roce 1926 vstoupil na právnickou fakultu Moskevské státní univerzity. Zúčastnil se demonstrací protistalinské opozice a v roce 1929 byl zatčen a odsouzen k třem letům pobytu v koncentračním táboře zvláštního určení a následně pěti letům vyhnanství. Trest si odbýval ve Višerském oddělení Soloveckého nápravněpracovního tábora Jednotné hlavní politické správy SSSR. V roce 1931 byl propuštěn a zbaven obvinění. Pracoval jako novinář v odborových časopisech. V roce 1937 byl znovu zatčen a za „kontrarevoluční trockistickou činnost“ odsouzen na pět let pobytu v táboře těžkých nucených prací. Následující léta strávil na Kolymě v táborech Sevvostlagu: v Partizanu, na Černém jezeře a na dolech Arkagalské uhelné správy a v trestném táboře na Dželgale. V roce 1943 byl táborovým soudem odsouzen k dalším deseti letům pobytu v nápravněpracovním táboře a byl dál vězněn v kolymských táborech Spokojnyj, v lesním detašovaném táboře Samostaného táborového střediska Jagodnoje, v Almazném, opět v Dželgale, v Susumanu, v Duskaňje a v Kjubjume. V roce 1951 byl propuštěn a žil v Moskvě. Pracoval jako mistr v továrně a zásobovač. V roce 1956 byl rehabilitován. V roce 1974 vyšlo v Londýně první vydání jeho nejznámějšího díla Kolymské povídky napsaného již v roce 1954. V Sovětském svazu byly tyto povídky poprvé částečně uveřejněny až osm let po jeho smrti. Zemřel v roce 1982.

O „trockistické činnosti“ viz Vorkutlag pozn. 2.

  1. O Dalstroji viz Sevvostlag pozn. 3. ↩

  2. V roce 1990 byl v obci Jagodnoje vztyčen památník neznámému politickému vězni. ↩

  3. Z toho 565 žen. ↩

    1062 vězňů odsouzených za kontrarevoluční činnost a a 1187 vězňů tzv. zvláštního kontingentu (rus. osobyj kontingent).

    O zvláštním kontingentu viz Amguňlag pozn. 2.

  4. Z toho 485 žen. ↩

    3028 vězňů bylo odsouzeno za kontrarevoluční činnost.

  5. 2645 vězňů odsouzených k těžkým nuceným pracím. ↩

    2254 vězňů bylo odsouzeno za kontrarevoluční činnost.

    Z toho 1206 žen.

  6. Některá rýžoviska jsou dodnes v provozu; v roce 2002 vyprodukovaly dva tisíce zlatonosných polí a sto zlatých dolů v Magadanské oblasti přes 33 tisíc tun zlata. ↩

    Ve druhé polovině osmdesátých let bylo znovu otevřeno rýžovisko také v průsmyku vinoucím se sopečným pohořím nedaleko osady Chatynnach. Při promývání zlatonosného písku byly však nalezeny četné pozůstatky z hromadných hrobů obětí masových poprav v třicátých letech a horníci odmítli pokračovat v těžbě. Rýžovisko bylo „zakonzervováno“ a na místě lidově zvaném Serpantinka v roce 1991 vztyčili členové jagodnojské společnosti Pátrání po nezákonně pronásledovaných (rus. Poisk nezakonno represirovannych nebo zkr. PNR) památník všem kolymským obětem stalinského teroru.