SEGEŽSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 212

SEGEŽSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 212 (rus. Segežskij lager Glavnogo upravlenija po dělam vojennoplennych i internirovannych Narodnogo komissariata [Ministěrstva] vnutrennich děl SSSR № 212 nebo zkr. lager GUVPI NKVD [MVD] SSSR № 212).

Ve vzpomínkách některých pamětníků nazývaný: Segežalag.

Byl rozmístěný na severu Ruska v Karelo-Finské sovětské socialistické republice (od roku 1956 Karelská autonomní sovětská socialistická republika a dnes Respublika Karelija v rámci Ruské federace; fin. Karjala nebo Pohjois-Karjalan Lääninhallitus) 277 km severně od Petrozavodska u jezera Vygozero v lokalitě osady Segeža zřejmě v zařízeních bývalého SEGEŽLAGU (viz) 1. Zajatci a internovaní pracovali na stavbě železniční tratě a těžili dřevo a zabezpečovali stavební údržbu Bělomořsko-baltského průplavu 2. Zpočátku byla v táboře mimořádně vysoká úmrtnost: v lednu 1945 zemřelo 73 zajatců a internovaných a během prvních dvaceti dnů února dalších 133. Přesto je tábor zmíněn ještě ve výkazech k 17. 3. 1947. Viz rovněž POMORJE.

  1. Již předtím za finsko-sovětské války 1939-1940 bylo v Segeži přijímací středisko válečných zajatců (rus. prijomnyj punkt vojennoplennych) s kapacitou 1000 zajatců; středisko bylo zřízeno hned v první den sovětského útoku na Finsko 30. listopadu 1939. ↩

    Dnes jsou v těchto zařízeních umístěny Nápravní kolonie Hlavní správy výkonu trestu Ministerstva spravedlnosti Ruské federace.

  2. Podle historiků Nikolaje Jakovleva a N. Burceva měl tábor oddělení v devadesát kilometrů severně vzdáleném Bělomorsku a další v Keret-Kim; zřejmě šlo o detašované tábory (volně čes. z rus. komandirovka) ještě dál na severu Karélie.na stavbě železniční tratě z Kemi do obce Kereť na břehu stejnojmenné řeky nedaleko hranice s Murmanskou oblastí. ↩