RUGOZERO
Názvem této obce označují pamětníci skupinu táborů u stejnojmenného jezera na severu Ruska v západní části Karelo-Finské sovětské socialistické republiky (od roku 1956 Karelská autonomní sovětská socialistická republika a dnes Respublika Karelija v rámci Ruské federace; fin. Karjala nebo Pohjois-Karjalan Lääninhallitus) v Mujezerském okrese. Již koncem dvacátých let byla do té doby neobydlená lokalita zaplněna hustou sítí osad kulackých přesídlenců 1 a táborů podřízených správě SOLOVECKÉHO NÁPRAVNĚPRACOVNÍHO TÁBOR JEDNOTNÉ HLAVNÍ POLITICKÉ SPRÁVY SSSR (viz). Podle pamětníků byly podél 120 km dlouhé silnice od železniční stanice Kočkoma na severu sousedního Segežského okresu směrem k Rugozeru „na 5. kilometru velké tábory, na 7. kilometru pracovní osada Sumskaja 2 pro kulaky, na 12. kilometru znovu velké tábory, na 16. kilometru další dva tábory, na 19. kilometru pracovní osada Verchňaja Idel, na 22. kilometru pracovní osada Kamenka“ a na následujících úsecích byly další tábory a osady. Vězni těžili dřevo v lesích. V roce 1933 po zrušení SOLOVECKÉHO NÁPRAVNĚPRACOVNÍHO TÁBORA JEDNOTNÉ HLAVNÍ POLITICKÉ SPRÁVY SSSR převzal zdejší tábory patrně BĚLBALTLAG a po něm SEGEŽLAG (oba viz). Po druhé světové válce byla táborová síť kolem Rugozera patrně využívána SEGEŽSKÝM TÁBOREM HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 212 (viz) a zajatci a internovaní pracovali na stavbě železniční tratě 3.