REČLAG

REČLAG (zkr. z rus. Rečnoj lager neboli čes. dosl. Říční tábor).

Další oficiálně používaná označení: Osoblag № 6; Osobyj lager № 6 1.

Zřízen: 27. 8. 1948 z táborového oddělení VORKUTLAGU (viz).

Zrušen: 26. 5. 1954 opětným spojením s VORKUTLAGEM.

Byl podřízen: do 27. 3. 1953 Hlavní správě táborů důlních a hutních závodů Lidového komisariátu vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije lagerej gorno-metallurgičeskich predprijatij Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULGMP NKVD SSSR); potom Hlavní vězeňské správě Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje ťuremnoje upravlenije Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GTU MVD SSSR) a od 8. 2. 1954 Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULAG MVD SSSR).

Nacházel se: na severu Ruska v Komijské autonomní sovětské socialistické republice (dnes Republika Komi v rámci Ruské federace) 2.

Správa sídlila: v městě Vorkuta.

Oficiálně udávané počty vězňů: plánovaný stav na rok 1948 10000; 11. 1948 6654; plánovaný stav na rok 1949 25000; 1. 1. 1949 7474; plánovaný stav 21. 11. 1949 25000; 1. 1. 1950 25024; 1. 1. 1951 27547; plánovaný stav 21. 5. 1951 35000; 1. 1. 1952 35459; 1. 1. 1953 35451; 1. 8. 1954 37654.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: průmyslová a bytová výstavba; stavba a provoz zařízení kombinátu Vorkutaugol 3; těžba uhlí na šachtách č. 1, č. 6, č. 7, č. 8, č. 9, č. 10, č. 11, č. 12, č. 14 a č. 40; práce pro báňské správy č. 1 a č. 2; zemědělské práce (v sovchozu Zapoljarnyj v železniční stanici Nikita); stavba cihelen č. 1 a č. 2; stavba tepelné elektrárny Ministerstva vnitra SSSR (rus. Ministěrstvo vnutrennich děl SSSR nebo zkr. MVD SSSR) v železniční stanici Ajač-Jaga na severním okraji Vorkuty; práce ve štěrkovně; práce na hliništi cihelny č. 2; práce v oděvních dílnách v železniční stanici Novaja (dnes zřejmě zaniklé); práce v mechanických dílnách šachty č. 30; práce pro Správu stavby silnic č. 4 v železniční stanici Severnaja; práce v provozech dřevozpracujícího kombinátu č. 3 ve Vorkutě a v nedaleké osadě Okťabrskij 4; práce pro dopravní závod kombinátu Vorkutaugol; práce pro správu Dorstroje; práce v mechanických dílnách Gorstroje č. 2; práce pro odbytovou správu kombinátu Vorkutaugol; práce v elektrotechnických opravnách 1; práce v dílnách geologického průzkumu Vorkutlagu v železniční stanici Rudnik (dnes zřejmě rovněž zaniklé) 5.

  1. Viz Běrlag pozn. 1. ↩

    Název byl táboru přidělen administrativním rozhodnutím a byl patrně odvozen od charakteru místa lokace s dominující řekou Vorkutou a jejími četnými přítoky.

  2. Zima v oblasti trvá osm měsíců a průměrná roční teplota vzduchu je -7°C; v lednu dosahuje od -40°C mnohdy až do -60°C ↩

    V letech 1929─1960 bylo v různých dobách v Komijské ASSR ještě osmnáct dalších ústředně řízených táborů (táborových komplexů).

  3. Dodnes největší těžební podnik v Komijské republice. ↩

  4. Nedaleko obce na místě společného hrobu bývalých vězňů byl koncem devadesátých let vztyčen kříž. ↩

  5. Počátkem padesátých let měl Rečlag podle výpovědí pamětníků zaznamenaných ruskými historiky Jakovlevem a Burcevem tato oddělení: ↩

    1. táborové oddělení na šachtách č.9 a č. 10 a u šachty Kapitalnaja s kapacitou 900-1000 vězňů;

    2. táborové oddělení mezi šachtami č. 9 a č. 10 u šachty Kapitalnaja s kapacitou 600 vězňů;

    3. táborové oddělení za Vorkutou na západním břehu stejnojmenné řeky u šachty č. 8 označované podle nedaleké železniční stanice jako Rudnik s kapacitou 3000 vězňů;

    4. táborové oddělení severně od předcházejícího u šachty č. 7 s kapacitou 1500 vězňů,

    5. táborové oddělení ještě severněji u šachty č. 6 s kapacitou 3000 vězňů; v roce 2003 bylo v lokalitě zahájeno pátrání po společných hrobech obětí masových poprav vězňů;

    6. táborové oddělení 38 km severovýchodně od Vorkuty u šachty č. 40 s kapacitou 3000 vězňů;

    7. táborové oddělení 40 km severovýchodně od Vorkuty u šachty č. 27 s kapacitou 3000 vězňů;

    8. táborové oddělení severovýchodně od Vorkuty nedaleko předcházejícího u šachty č. 28 s kapacitou 2000 vězňů;

    9. táborové oddělení severovýchodně od Vorkuty rovněž nedaleko předcházejících u šachty č. 29 s kapacitou 4000 vězňů; podle výpovědí pamětníků byli v tomto táboře soustředěni bývalí čelní němečtí sociální demokraté odvlečení do SSSR po druhé světové války ze sovětského okupačního pásma v Sasku a četní duchovní nejrůznějších církví;

    10. táborové oddělení severovýchodně od Vorkuty také nedaleko předcházejících u šachty č. 30 s kapacitou 4000 vězňů;

    11. táborové oddělení severně od Vorkuty mezi šachtami č. 6 a č. 7 s kapacitou 1500 vězňů; vězni pracovali na různých stavbách;

    12. táborové oddělení označované jako Predšachtnaja (n. Predšachtěn) s kapacitou 1500 vězňů; většina vězňů budovala místní cesty a stavěla obytné domy ve Vorkutě a část pracovala v třídírně štěrku; podle německé filmové scénáristky Ursuly Ruminové, která byla v Predšachtnoj vězněna v roce 1953, šlo naopak o největší ze tří ženských táborů Rečlagu s kapacitou 3000 vězenkyň;

    13. táborové oddělení 20 km severovýchodně od Vorkuty u šachty č. 12 s kapacitou 6000 vězňů;

    14. táborové oddělení na okraji Vorkuty při ústředních opravnách č. 1 s kapacitou 200 vězňů;

    15. táborové oddělení nedaleko předcházejícího na okraji Vorkuty při ústředních opravnách č. 2;

    16. táborové oddělení severovýchodně od Vorkuty nedaleko šachty č. 7 při cihelně č. 1 s kapacitou 3000 vězenkyň; v roce 2003 bylo v lokalitě zahájeno pátrání po společných hrobech obětí masových poprav vězňů;

    17. táborové oddělení 30 km severovýchodně od Vorkuty při cihelně č. 2 s kapacitou 4000-5000 vězenkyň; v roce 2003 bylo v lokalitě u hliniště cihelny zahájeno pátrání po společných hrobech obětí masových poprav vězňů;

    táborové oddělení zřízené v roce 1953 několik kilometrů za městem Vorkutou na břehu stejnojmenné řeky pro 3000 vězňů stavějících místní hydrolektrárnu;

    a táborové oddělení při šachtě Kapitalnaja.

    Pamětníci, s nimiž se historici setkali, uváděli, že kromě toho patřilo do Rečlagu ještě dalších asi deset táborů, ale neuváděli o nich žádné podrobnosti. Jmenovali pouze tábor 1. kilometru (rus. lager 1-go kilometra) nedaleko železniční tratě kilometr od Vorkuty se zvláštními trestnými baráky (rus. osobyj štrafnoj barak).

    Komplex doplňovala ústřední táborová věznice (rus. centralnyj štrafnoj izoljator neboli čes. ústřední trestní izolátor) a táborové středisko s ošetřovnou (rus. sangorodok).

    Podle pamětníků všechny tábory byl obehnány tři a půl metru vysokým plotem z ostnatých drátů před nímž uvnitř byl ještě šestimetrový pruh zaminované země a kolem plotu byly strážní věže s reflektory. V každém táboře bylo 64 baráků, z nichž zpravidla nejméně třetina sloužila jako kanceláře táborové správy a kasárna ozbrojené ostrahy; uvnitř baráků kromě umývárny a ohřívárny vody byly pouze společné dřevěné pryčny. Vězni spali na slamnících naplněnými dřevěnými pilinami a teprve v roce 1953 dostali prostěradla a přikrývky.

    Pracovní doba na šachtách byla dvanáct hodin denně ve dvousměnném provozu. Při teplotě vzduchu nižší než -40°C byla zastavena práce na venkovních stavbách; důlni provozy a jejich obsluha na povrchu se však nezastavovaly ani při -60°C.

    Spolu se Sylvií, Marií a Evou se dostávám do brigády, pracující v cihelně. S dvaceti dalšími ženami stojíme ráno u táborové brány a čekáme na odchod. Vidím mezi nimi Lízu Bauerovou a nenápadně se k ní posouvám. Už mi vyprávěla, že v cihelně pracovala, a jaká je to robota. Především v „rudé peci“, na vůbec nejhorším pracovišti, kde se po vypálení ještě žhnoucí cihly vynášejí ven. Nabízí se mi skutečně příšerný obraz, když s naší brigádou konečně přicházíme k cihelně. Ve dne v noci se zde lidé lopotí a pálí cihly na stavbu domů ve Vorkutě. Ženy jsou oblečeny jen nalehko a mají velké asbestové rukavice. V bráně velké klenuté místnosti bezděky zděšeně couvám, protože proti mně vyráží nesnesitelný žár.

    Brigadýrka přiděluje Sylvii, Evu a mě s dalšími třemi ženami na práci v rudé peci a rozdává nám asbestové rukavice. My tři nové se vyděšeně rozhlížíme: tady máme pracovat?

    S Evou a dvěma Ukrajinkami vstupují do pece, odkud musíme ještě žhnoucí cihly vynášet. Šplhám na převrácený trakař, abych dosáhla na nejvyšší řadu rozžhavených cihel, a Eva s Ljubou je ode mne odebírají. Žár ohně téměř nedovoluje dýchat a pot se mi řine po celém těle.

    V dlouhé historii otroctví je těžké najít něco otřesnějšího než pohled na zpocené a ukoptěné ženy ve vorkutské cihelně. Vypalovací pece jsou ještě horší než uhelné šachty mužů. Když se pec po vypálení vybírá, dosahuje teplota 60 až 70 stupňů. Kdo zde musí pracovat delší dobu, zničí si zdraví. V kirpičnych zavodach, kde ženy pálí cihly, spalují současně svůj život. Kdykoli ve velkých dřevěných bednách vlečou uhlí a topí jim v cihlových pecích, roztápějí také ve svém vlastním krematoriu. Doslova se ničí zaživa! A přesto dívky a ženy téměř všech národů východního světa i zde používají rtěnku, protože ani v takové robotárně nechtějí zapomenout, že jsou ženy. Zde však nejsou žádní muži, kteří by na tyto žárem rozpraskané a po troše něžnosti toužící rty vtiskli polibek. Z mladých ňader, stvořených k vyživování nového života, se stávají tvrdé a bolestivé uzlíky. Cihelné pece vysilují a stravují ženám těla.

    Večer uléhám na pryčnu a únavou nemohu usnout. Pokožku mám od žáru rozpraskanou a i když jsem se umyla, jemné saze se mi usadily v pórech, oči a rty mám opuchlé.

    V cihelně musím přetrpět čtyři týdnu a pak jsem převelena na dobývání hlíny, tvarování cihel a jejich ukládání do hranic.

    Vidím přijíždět Lízu s překlápěcím vozíkem plným žhavých cihel, které se převážejí k vychladnutí a uložení do skladiště. Vozík řídí společně s Lotyškou a nešťastnou náhodou jí kolo přejíždí levou nohu. Chci ji varovat... ale už se stalo. Děsný výkřik a Líza se hroutí. Běžíme k ní, snažíme se jí postavit, a Líza se zaťatými zuby chrčí: „Není to tak strašné, hned pokračujeme...“ Vracíme se na pracoviště a Líza belhavě dál tlačí vozík.

    Večer, když si chce vyzout neforemné pracovní boty, je noha tak oteklá, že potřebuje pomoc. Když jsme ji botu stáhli téměř násilím, přičemž bolestí křičela, vidíme že noha je opuchlá a plná krve.

    Z knihy Ursuly Ruminové V ženském Gulagu u Ledového oceánu (Ursula Rumin: Im Frauen-GULag am Eismeer), přel. Jaroslav Voříšek, Praha 2005, s. 115-116.

    Kirpičnyj zavod čes. cihelna.

    Ursula Ruminová se narodila v roce 1923 ve v Longinbielau ve Slezsku (dnes Bielowe v Polské republice). Po vrácení Slezska po druhé světové válce Polsku a po odsunu německého obyvatelstva žila v Západním Berlíně a pracovala jako filmová scénáristka. V září 1952 byla vylákána do metropole Německé demokratické republiky východního Berlína a zatčena sovětskou bezpečností. V prosinci téhož roku byla vojenským tribunálem Sovětské armády odsouzena za údajnou špionáž k patnácti letům pobytu v nápravněpracovním táboře. Od jara 1953 byla vězněna v Rečlagu nejprve v táboře při cihelně č. 1 a později v táboře Predšachtnaja. Byla propuštěna v lednu 1954. V roce 1991 byla rehabilitována.