RADSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 188

RADSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 188 (rus. Radinskij lager Glavnogo upravlenija po dělam vojennoplennych i internirovannych Narodnogo komissariata [Ministěrstva] vnutrennich děl SSSR № 188 nebo zkr. lager GUVPI NKVD [MVD] SSSR № 188).

Byl zřízen počátkem roku 1943 z  RADSKÉHO TÁBORA LIDOVÉHO KOMISARIÁTU VNITRA SSSR PRO VÁLEČNÉ ZAJATCE (viz) dislokovaného v centru evropské části Ruska 480 km jihovýchodně od Moskvy v Tambovské oblasti čtrnáct kilometrů od Tambova v železniční stanici Rada. Kontingent tábora tvořili nejprve němečtí vojáci a příslušníci armád bojujících po boku Německa proti Sovětskému svazu. Po celý rok 1943 byla v táboře vysoká úmrtnost: například v lednu zemřelo 1464 zajatců a internovaných, v únoru již 2581, v březnu dokonce 2770, v dubnu 1811 a do listopadu ještě dalších 5807. Od ledna 1944 přibylo do tábora 915 Francouzů a podle francouzských historiků jejich počet postupně dosáhl několika tisíc 1. Mezi internovanými bylo také mnoho Poláků a velká skupina maďarských židů, kteří nástupu fašistického režimu v Maďarsku v říjnu 1944 uprchli a ocitli se v Sovětském svazu. Většina kontingentu pracovala na těžbě dřeva a táborová oddělení byla rozmístěna přímo v okolních lesích. Část zajatců a internovaných byla zaměstnána na stavbách pro Lidový komisariát potravinářského průmyslu SSSR (rus. Narodnyj komissariat piščevoj promyšlennosti SSSR nebo zkr. Narkompiščeprom či NKPP SSSR) v okolí Tambova. V dosud zveřejněných dochovaných dokumentech je tábor uveden ještě ve výkazech z 8. 6. 1945. Podle některých historiků byl však ještě v roce 1948 určen pro soustředění zajatých německých a italských důstojníků.

  1. Další tisíce Francouzů byly soustředěny v Těmnikovském táboře Hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných Lidového komisariátu [od roku 1946 Ministerstva] vnitra SSSR č. 58 (viz). ↩

    Šlo především o obyvatele krajů Alsaska a Lotrinska na východě Francie, anektovaných v roce 1940 Německem. Po německém záboru byla provedena mobilizace a mladí muži z těchto území byli odvedeni do německé armády a posláni na východní frontu se Sovětským svazem. V roce 1943 většina z nich uposlechla výzvu Francouzského výboru národního osvobození vedeného generálem Charlesem de Gaullem a vzdala se Rudé armádě. Podle francouzských historiků jich bylo více než 100 000.

    Tyto Francouze doplňovali obdobně nedobrovolně do německé armády odvedení obyvatelé Lucemburska, rovněž tehdy násilně připojeného k Německu, a příslušníci naopak dobrovolných belgických a holandských jednotek bojujících po boku Německa.

    Ve vzpomínkách pamětníků je Rada označovaná jako Tambovská Paříž.