ANGARLAG

ANGARLAG (zkr. z rus.Angarskij ispravitělno-trudovoj lager [ITL] neboli čes. Angarský nápravněpracovní tábor).

Další oficiálně používaná označení: Angarstroj; Angarskij ispravitělno-trudovoj lager (ITL) i promkombinat.

Zřízen: 13. 1. 1947 přesunutím z Primorského kraje z lokality Sovětské Gavaně a přejmenováním VÝCHODNÍHO NÁPRAVNĚPRACOVNÍHO TÁBORA V RÁMCI STAVBY 500 (viz).

Zrušen: působil ještě 1. 1. 1960.

Byl podřízen: od 13. 1. 1947 Západní správě výstavby a táborů Bajkalsko-amurské magistrály (BAM) Ministerstva vnitra SSSR (rus. Zapadnoje upravlenije stroitělstva i lagerej Bajkalo-Amurskoj magistrali [BAM] Ministěrstva vnutrennich děl SSSR [MVD SSSR] nebo rovněž pouze Zapadnoje upr. BAM); od 21. 4. 1948 Hlavní správě táborů železničního stavitelství Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije lagerej železnodorožnogo stroitělstva Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULŽDS MVD SSSR); od 2. 4. 1953 Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva spravedlnosti SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Ministěrstva justiciji SSSR nebo zkr. GULAG MJu SSSR); od 28. 1. 1954 Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULAG MVD SSSR) a od 31. 1. 1957 Hlavní správě nápravněpracovních kolonií Ministerstva vnitra Ruské sovětské federativní socialistické republiky (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych kolonij Ministěrstva vnutrennich děl Rossijskoj sovětskoj federativnoj socialističeskoj respubliky nebo zkr. GUITK MVD RSFSR).

Nacházel se: na území Irkutské oblasti ve východní Sibiři.

Správa sídlila: zpočátku v obci Bratskoje na břehu Angary a po jejím zatopení přehradou od roku 1949 jižně po proudu řeky v osadě (dnes město na severovýchodním břehu Bratské přehradní nádrže) Zajarsk a ještě později (od roku 1956) v nově vybudovaném městě Bratsk.

Oficiálně udávané počty vězňů: 21. 5. 1947 6701; 1. 12. 1947 15002; 1. 1. 1948 9646; 1. 1. 1949 35959 1; 1. 1. 1950 43591 2; 1. 1. 1951 41626 3; 1. 1. 1952 26758; 1. 1. 1953 21156 4; 1. 7. 1953 12016; 1. 1. 1954 20443 5; 1. 1. 1955 14874 6; 1. 1. 1956 17057; 1. 1. 1959 13361; 1. 1. 1960 9927.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: stavba Bajkalsko-amurské magistrály (BAM) v úseku Bratsk─Usť-Kut a stavba mostu přes Angaru; dostavba železniční tratě Tajšet─Bratsk 7; zajišťování železniční nákladní dopravy k řece Leně a od roku 1951 až do Usť-Kutu; práce pro průmyslový kombinát 3. správy Hlavní správy nápravně výchovných táborů Ministerstva spravedlnosti; těžba dřeva a práce v zemědělství; zajišťování říční nákladní dopravy na Angaře; práce v ústředních opravnách v Tajšetu a v Ilimu; práce v dřevozpracujícím kombinátu; práce v cihelnách; práce v Toporkovském kombinátu spotřebního zboží; práce ve strojírenských provozech v Bratsku a v Zajarsku; stavba silnice spojující Angaro─Lenský tah s Usťkutským skladem ropných produktů; výstavba v osadě Osetrovo na břehu řeky Leny nedaleko Usť-Kutu 8; stavba v Osetrovském říčního přístavu 9 a v loděnicích Dalstroje ─ tamtéž stavba vlečky a překladiště 10; stavba speciálního skladu pro uskladnění výbušnin; rekonstrukce Usťkutského skladu ropných produktů 11; práce ve vápence; těžba a zpracování slídy; práce na Zajarské pile; stavba vápenky v Osetrovu 12; oděvní a obuvní výroba pro potřebu tábora.

K 1. 5. 1950 bylo v Angarlagu 597 vězňů odsouzených k těžkým nuceným pracím.

  1. Nárůst počtu vězňů způsobilo zřejmě začlenění do Angarlagu dosavadního Tajšetského nápravněpracovního táboru Hlavní správy táborů železničního stavitelství Ministerstva vnitra SSSR (viz). ↩

  2. K 1. 1. 1950 bylo na dostavbu železniční tratě Bratsk─Usť-Kut do Angarlagu přesunuto 10000 vězňů z Ozerlagu (viz). ↩

  3. Pokles počtu vězňů způsobila zřejmě přeměna 4. táborového oddělení Angarlagu na Usťkutské samostatné táborové středisko. ↩

    608 vězňů bylo odsouzených k těžkým nuceným pracím.

  4. K 11. 5. 1953 bylo 1218 vězňů odsouzených k těžkým nuceným pracím (z toho 3 ženy). ↩

  5. Nárůst počtu vězňů způsobilo zřejmě začlenění do Angarlagu Usťkutského táborového oddělení (viz). Vlastně šlo o návrat někdejšího Usťkutského samostatného táborového střediska Zvláštní hlavní správy Ministerstva vnitra SSSR (viz pozn. 3). ↩

  6. Během roku 1954 došlo k několikerému rozsáhlému (a stále méně přehlednému) vzájemnému přesunu činností a předávání jednolivých táborů mezi Angarlagem a Ozerlagem (viz). ↩

  7. V letech 1938─1939 výstavbu železniční tratě Tajšet─Bratsk zajišťovali vězni Západního železničního nápravněpracovního tábora (viz). ↩

    Po druhé světové válce dostavbu zajišťovali zpočátku do roku 1946 vězni Bratského nápravněpracovního tábora (viz) a později tento úsek Bajkalsko-amurské magistrály budovali společně s vězni Angarlagu vězni Tajšetského nápravněpracovního táboru Hlavní správy táborů železničního stavitelství Ministerstva vnitra SSSR a Ozerlagu (oba viz).

    Značnou pracovní silu dodal také Tajšetský tábor Hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných Lidového komisariátu [od roku 1946 Ministerstva] vnitra SSSR č. 7 (viz); koncem roku 1946 bylo podél stavby trati rozmístěno jeho 50 oddělení.

  8. V roce 1954 bylo Osetrovo spolu s dalšími okolnímu osadami sloučeno s obcí Usť-Kut a bylo vytvořeno dnešní město Usť-Kut. ↩

  9. Dnes jeden z nejvýznamnějších nákladních přístavů na Leně. ↩

  10. O Dalstroji viz Sevvostlag pozn. 3. ↩

  11. Dnes součást akciové společnosti Irkutskněftěprodukt (rus. OAO Irkutskněftěprodukt). ↩

  12. Později součást kombinátu Jakutcement; v roce 1997 byla nerentabilitní výroba zastavena a vápenka zakonzervována. ↩

    Gabriela K. z Košic vzpomíná na svého manžela v táboře. Píše, že spali tam pod otevřeným nebem a jedli otruby. Měl být fyzicky zlikvidovaný, ale jakýmsi zázrakem se zachránil. Od té doby než dal chléb do úst, nejprve ho políbil. Chléb byl životem a nadějí.

    „Doktorovi povolili, aby vybral chlapy a přinesli z lesa pár pytlů čerstvých kopřiv. V táboře chybí vitamíny a chlapi zeslábli jako mouchy. Natrhali jsme kopřiv až dvacet pytlů. Jen tak, holýma rukama. V kuchyni jsme je posekali, kuchaři posypali otrubami a uvařili. Po takovém jídle jsme se hned cítili lépe. Ještě štěstí, že bylo dost hrachu, fazolí a čočky.“

    Hlad donutil vězně k bizarním honům – na myši, potkany, prostě všechno živé. Michal Böhm vzpomíná: „Jednou jsem snědl kočku. Byla to taková černá, obyčejná kočka. Jeden ji chytil za nohy a praštil hlavou o zem. Uvařili jsme ji bez sole, protože sůl jsme neměli, ale byla výborná.“

    Hon na potkany popisuje Pavel Tuňák: „Už v Archangelsku jsme se naučili chytat krysy kolem obilních sýpek. V lese u ohně jsme je stahovali z kůže a opékali, abychom vůbec přežili zimu a hlad. V Bratsku bylo krys daleko víc. Do zakázané zóny se dostávaly kanály. Bez ostychu jsme je zabíjeli, stahovali z kůže a hltavě jedli. Často jsme se přitom porvali, když jsme byli přesvědčeni, že ten druhý má lepší kousek. Sbírali jsme i koňský trus a vybírali z něj nestrávená zrníčka ovsa. Z bramborových šlupek jsme pekli placky. Hlad a čtyřicetistupňový mráz jsou strašní společníci.“

    Z knihy Petra Juščáka Odvlečení, Bratislava 2001, s. 161, ukázku ze slovenštiny přeložila Kateřina Jánská.