ANDIŽANSKÝ TÁBOR SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU VNITRA SSSR č. 26

ANDIŽANSKÝ TÁBOR SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU VNITRA SSSR č. 26 (rus. Andižanskij lager Upravlenija po dělam vojennoplennych i internirovannych Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR № 26 nebo zkr. lager GUVPI NKVD SSSR № 26) ¹.

Ve vzpomínkách některých pamětníků nazývaný: Andižanlag.

Byl zřízen v roce 1944 a nalézal se ve Střední Asii na východě Uzbecké sovětské socialistické republiky (od roku 1991 samostatná Uzbecká republika; uzb. Özbekiston Respublikosy nebo Özbekiston Žumhurijeti) v Andižanské oblasti (uzb. Andijon Wiloyati) ve Ferganské kotlině (uzb. Faraghona Wodisi) se správou v železniční stanici ČUAMA. V táboře byli umístěni zajatí Němci, Italové, Rumuni a patrně také příslušníci polské armády převezení po sovětské okupaci východních území Polska v září a říjnu 1939 do internace v Sovětském svazu ¹; později přibyli rovněž Japonci a Korejci. Všichni pracovali na bavlníkových plantážích a v místním průmyslu; pro Lidový komisariát textilního průmyslu SSSR (rus. Narodnyj komissariat tekstilnoj promyšlennosti SSSR nebo zkr. Narkomteksilprom SSSR) stavěli kombinát na zpracování bavlny v městě Andižanu. V roce 1946 byl tábor přejmenován na ANDIŽANSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 26 (viz).

Podle polských historiků totiž nevyhlášení válečného stavu mělo za následek, že polští vojáci nebyli chápáni jako váleční zajatci a byli umisťováni nikoliv do speciálně zřízených zajateckých táborů, ale v rozporu s mezinárodním právem do zařízení podléhajících Lidovému komisariátu vnitra SSSR. Naopak podle ruských historiků Sovětský svaz postupoval neoprávněně, jestliže přes neexistenci válečného stavu považoval příslušníky polské armády za válečné zajatce a internoval je v táborech, zřízených kvůli nim Lidovým komisariátem vnitra SSSR. Jde o spor zcela v duchu českého pořekadla: jeden o koze a druhý o voze.

Neboť Sovětský svaz se nepřipojil k mezinárodní konvenci o zacházení s válečnými zajatci, přijaté 47 státy v roce 1929 v Ženevě, ale naopak schválil v roce 1931 vlastní Vyhlášku o válečných zajatcích (rus. Položenije o vojennoplennych), která se odlišovala od všeobecné úmluvy především tím, že válečné zajatce podřizovala nikoliv zákonům a řádům, platným v ozbrojených silách, ale především sovětským civilním třídním zákonům. Takže podle sovětské logiky bylo přirozené, když ustanovení, podle něhož tábory válečných zajatců měly být řízeny Ústřední správou pro záležitosti zajatců a uprchlíků (rus. Centralnoje upravlenije po dělam o plennych i běžencach nebo zkr. Cuplenběž) bylo hned při prvním „praktickém“ uplatnění této vyhlášky v průběhu sovětské okupace východních území Polska v roce 1939 zapomenuto a místo toho byla vytvořena Správa pro válečné zajatce Lidového komisariátu vnitra SSSR (rus. Upravlenije po vojennoplennym Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR nebo zkr. UV NKVD SSSR).

Postavení polských vojáků deportovaných do sovětského zázemí proto nelze jednoduše definovat. Přes počáteční dodržování alespoň tradiční zásady, podle níž byli generálové a vyšší důstojníci umístěni odděleně od mužstva a nepodléhali pracovní povinnosti, nelišilo se postavení bývalých příslušníků polské armády nijak od života vězňů v „běžných“ sovětských táborech, kam navíc mnozí z těch, kteří unikli popravám a nevstoupili do nové polské armády, vzniklé v Sovětském svazu pod velením generála Wlodzislawa Anderse po polsko-sovětské dohodě z 30. 7. 1941, byli později převedeni. Také polští civilisté odvlečení do Sovětského svazu byli postupně rozptýleni do sovětských nápravněpracovních táborů a věznic spravovaných Lidovým komisariátem vnitra SSSR.

Sovětská okupace v září a říjnu 1939 tehdejších východních území Polska byla zjevným jednostranným aktem agrese Sovětského svazu proti Polsku. Proto v této práci nenazýváme tyto události polsko-sovětskou válkou a polské vojáky protiprávně odvlečené do Sovětského svazu zajatci. Neboť používáním této terminologie se legimizuje bezprecendentní zločin Sovětského svazu spáchaný na Polsku a jeho obyvatelích a zastírá se sovětské arogantní opovrhování mezinárodním právem. Což je s cílem této práce zcela v rozporu.