PROKOPJEVSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU VNITRA SSSR č. 525

PROKOPJEVSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU VNITRA SSSR č. 525 (rus. Prokopjevskij lager Glavnogo upravlenija po dělam vojennoplennych i internirovannych Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR № 525 nebo zkr. lager GUVPI NKVD SSSR № 525).

Ve vzpomínkách některých pamětníků nazývaný: Prokopjevsklag.

V dosud zveřejněných dokumentech je poprvé uveden na jaře 1945. Nacházel se na jihozápadní Sibiři v jihozápadní části Kemerovské oblasti 269 km od Kemerova v lokalitě města Prokopjevska. Kontingent byl rozmístěn v osmnácti odděleních. Kromě německých a japonských vojáků byli v táborech č. 525/1 a č. 525/2 umístěni internovaní „nespolehliví“ obyvatelé západní Ukrajiny, v táboře č. 525/3 důstojnící polské armády převezení po sovětské okupaci východních území Polska v září a říjnu 1939 do internace v Sovětském svazu 1, v táboře č. 525/4 kozáci bojující ve druhé světové válce po boku Německa proti Sovětskému svazu, původně zajatí v Itálii britskou armádou, ale potom repatriovaní do Sovětského svazu 2, v táboře č. 6 byli bývali příslušníci Rudé armády, považovaní za „zrádce“, protože za první finsko-sovětské války v letech 1939-1940 upadli do finského zajetí, v táboře č. 7 bylo údajně přes tři tisíce žen (internované Rumunky, Bulharky, Ukrajinky, příslušnice jihoslovanských národů, Řekyně a Italky), v táboře č. 525/8 byli zajatí důstojníci Kalmyckého jízdního sboru rovněž bojujícího ve druhé světové válce po boku Německa proti Sovětskému svazu 3 a v táboře č. 525/9 byli internováni příslušníci kavkazských národů Sovětského svazu. Všichni zajatci a internovaní pracovali buď v uhelných dolech Kuzbasu nebo na těžbě dřeva a v zemědělství 4. Informace „o výsledcích kontroly zajateckých táborů v řadě oblastí SSSR v lednu až únoru 1946“ z 15. 3. 1946 5 konstatovala hrubé závady v organizaci tábora; chybějící zateplení baráků před zimou a nedostatek potravin pro zajatců a internovaných. Zřejmě vzápětí byl tábor reorganizován na NOVOKUZNĚCKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH MINISTERSTVA VNITRA SSSR č. 525 (viz).

  1. Viz Andižanský tábor Správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných Lidového komisariátu vnitra SSSR č. 26 pozn. 1. ↩

  2. Z téměř půl druhého miliónu sovětských občanů bojujících ve druhé světové válce v různých dobrovolnických formacích po boku Německa proti Sovětskému svazu bylo 100000 kozáků. Bolševici považovali tradičně privilegovaná svobodná kozácká společenství za „oporu samoděržaví“ a „kontrarevoluční stav“ a vzápětí po uchopení moci v Rusku v listopadu 1917 rozpoutali na kozáckých územích na jihu země a na severním Kavkazu proti šesti miliónů kozáků masový teror označovaný termínem dekozakizace (rus. razkazačivanije). Spočíval v likvidaci vojensky organizovaných svobodných kozáckých republik a tradiční zemědělské struktury, od vysidlování kozáckých stanic na Sibiř nebo do Střední Asie až po fyzickou likvidaci a osidlování vybydlených statků dělníky nebo demobilizovanými rudoarmejci přiváženými ze severu Ruska. Více než dvacet let sociální a kulturní decimace kozáctva přerušila až německá okupace nabízející vysvobození ze sovětského útlaku a kozáci okamžitě živelně začali formovat ozbrojené oddíly pro boj proti bolševické diktatuře. Základem byly jednotky Rudé armády vedené kozáckými veliteli a dobrovolně společně přecházející na stranu protivníka a celé kozácké stanice. Vznikající útvary byly organizovány podle jednotlivých kozáckých společenství na Donu, Kubáni, Těreku a na Sibiři a mnohé kozáky tradičně doprovázely celé rodiny. Kozáci bojovali především v Jugoslávii a později se probili do Rakouska a Itálie a koncem roku 1944 se stali součástí ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska (tzv. vlasovců). V posledních týdnech války opustila XV. Kozácká jízdní divize (něm. XV. Kosaken-Kavallerie-Korps nebo zkr. XV. KKK) o síle 25 tisíc mužů základnu v Tolmezzu v severní Itálii nazývanou Kozácký stan a po přechodu Alp se soustředila u města Lienz ve východním Tyrolsku. Tam byla zajata britskými vojsky a později předána do Sovětského svazu. ↩

    Stanice (rus. stanica) je tradiční označení kozácké vesnice.

    O vlasovcích viz Běreznický tábor Hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných Ministerstva vnitra SSSR č. 366 pozn. 2.

    Stan (rus. stan) znamená polní tábor.

  3. Kalmycký jízdní sbor vznikl za druhé světové války v závěru roku 1942 během německé okupace Kalmycké autonomní sovětské socialistické republiky na jihovýchodě evropské části Ruska. Kalmyci, národ mongolského původu, spatřovali v Němcích naději na vytvoření po válce svobodného kalmyckého státu a obnovení ruskou a sovětskou koloniální politikou násilně rozrušeného tradičního kočovného způsobu stepního života a nejprve pravoslavím a potom ateismem vytlačovaných náboženských hodnot tibetského budhismu (lámaismu). Proto spontánně vytvořili jízdní jednotky dosahující v prosinci 1942 síly pěti tisíc mužů a bojující po boku německé armády především na Ukrajině a v Maďarsku. Sovětský svaz reagoval s imperiální arogancí a po opětovném dobytí kalmyckého území Rudou armádou byla Kalmycká ASSR v prosinci 1943 „pro spolupráci s německými okupanty“ zrušena a deportováno „hlouběji do vnitrozemí“ na Sibiř a do severních oblastí Kazachstánu; násilně přesídleno byly 93 tisíce starců, že a dětí a 23 tisíc mužů do té doby bojujících v Rudé armádě). Kalmycký jízdní sbor vynikal mimořádnou odvahou a krutostí a v roce 1944 se připojil k ozbrojeným silám Výboru pro osvobození národů Ruska (tzv. vlasovcům). Po válce byla většina příslušníků sboru internována v britských zajateckých táborech v Německu a v Itálii a odtud předána do Sovětského svazu. Ostatnímu kalmyckému obyvatelstvu mezitím žijícímu ve vyhnanství bylo dovoleno vrátit se domů teprve v roce 1957 a nejprve byla obnovena (i když na poněkud zmenšeném území) Kalmycká autonomní oblast a v roce 1959 Kalmycká ASSR (od roku 1992 Respublika Kalmykija v rámci Ruské federace). ↩

    Podrobněji o likvidaci Kalmycké ASSR a dalších autonomních republik a oblasti Sovětského svazu v roce 1942 viz Kamenlag pozn. 1.

    O vlasovcích viz Běreznický tábor Hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných Ministerstva vnitra SSSR č. 366 pozn. 2.

  4. Rus. Kuzbass; zkr. z Kuzněckij ugolnyj bassejn neboli čes. Kuzbaská uhelná pánev. ↩

    Dodnes je v lokalitě v provozu šestnáct šachet.

  5. Rus. O rezultatach obsledovanija lagerej dlja vojennoplennych v rjadě oblastěj SSSR v janvare-fevrale 1946 g.. ↩

    Podle kontrolorů ze 30000 válečných zajatců a internovaných ve třech táborových komplexech rozmístěných v Kemerovském kraji (kromě Kemerovského tábora Hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných Lidového komisariátu [od roku 1946 Ministerstva] vnitra SSSR č. 503 ještě v Prokopjevském táboru Hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných Lidového komisariátu [od roku 1946 Ministerstva] vnitra SSSR č. 525 a v Jurgském táboru Hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných Lidového komisariátu [od roku 1946 Ministerstva] vnitra SSSR č. 526) bylo práceschopných pouze 52 procent. Pro zabezpečení stanovených stravovacích norem ve IV. čtvrtletí roku 1945 chybělo bez náhrady všem táborům 48621 kg ryb, 23191 kg chleba, 53977 kg zeleniny, 11165 kg cukru, 6635 kg tuků a 4603 kg masa.