PESČANLAG

PESČANLAG (zkr. z rus. Pesčanyj lagerneboli čes. [dosl.] Písčitý [Písečný] tábor).

Další oficiálně používaná označení: Pesčanyj ispravitělno-trudovoj lager (ITL); Osoblag № 8; Osobyj lager № 8 1.

Zřízen: 5. 9. 1949 s využitím zařízení SPASOZAVODSKÉHO TÁBORA HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH MINISTERSTVA VNITRA SSSR č. 99 (viz).

Zrušen: 24. 8. 1955 2.

Byl podřízen: zpočátku Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULAG MVD SSSR); od 27. 3. 1953 Hlavní vězeňské správě Ministerstva vnitra SSSR (rus.) Glavnoje ťuremnoje upravlenije Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GTU MVD SSSR) a od 8. 2. 1954 opět Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra SSSR.

Nacházel se: ve východním Kazachstánu (od roku 1991 samostatná Kazašská republika; kaz. Kazakhstan Respublikasy) v Karagandské oblasti (kaz. Karaghandy oblysy) 3.

Správa sídlila: v městě Karaganda (dnes Karaghandy) 4.

Oficiálně udávané počty vězňů: plánovaný stav 15000; 1. 1. 1950 6682; plánovaný stav 35000; 1. 12. 1950 9517; 1. 1. 1951 21170; 1. 1. 1952 39612; 1. 1. 1953 29905; 1. 1. 1954 23626 5; 1. 1. 1955 10822.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: práce v dolech a jiných zařízeních nebo stavbách Glavkaragandašachtostroje a kombinátu Karagandaugol Ministerstva uhelného průmyslu SSSR (rus. Ministěrstvo ugolnoj promyšlennosti SSSR nebo zkr. MUP SSSR) v Karagandské uhelné pánvi a Ekibastuské uhelné pánvi 6; práce v dřevozpracujícím kombinátu; práce v cihelnách č. 5 a č. 7 trustu Leninugol; práce v dole č. 3 trustu Kirovugol; práce na šachtách č. 107 a č. 108 a na šachtě Dubovce Saraňšachtostroje; práce na šachtách č. 2 a č. 4 a v kamenolomu Dolinskšachtostroje; práce na šachtě č. 23 a v cihelnách č. 4 a č. 5 trustu Karagandastrojmaterialy; práce v kamenolomu a v Belogliniščenském závodě téhož trustu; práce na šachtě č. 1–Vertikalnaja; stavba úpravárenského závodu šachty č. 105; stavba ekibastuských uhelných lomů; stavba a provoz cihelen č. 3-5; stavba masokombinátu; bytová a komunální výstavba (včetně bytů pro pracovníky oblastního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a domova invalidů) 7.

KONCENTRÁK PÍSKY

Vězní mne za sedmi řadami ostnatého drátu, a pak je ještě ohrada, vysoký dřevěný plot s strážními věžemi, na kterých jsou vojáci se kulomety a reflektory. Kolem plotu po vodícím drátu pobíhají vlčáci. Stejní psi nás hlídají cestou do práce v kamenolomu. Je to opravdu galejnická dřina. Přicházím při ní o poslední síly. Na vzdálenější práci nás vozí na náklaďácích po dvaceti lidem na korbě. Stát nesmíme, můžeme jenom sedět. Z takového sezení a otřesů pak bolí celé tělo, nesmíme se ani hnout. Hned by mohli člověka zastřelit „za pokus o útěk“. Říkáme takové cestě „smrt na splátky“. Táboroví vochrovácj jsou všechno Kazaši a Tataři. Jsou příšerně krutí a shlížejí na nás, jako na dobytek. Na táborové uniformy nám našili trestanecká čísla: na čtverci bílého plátna pěticiferné číslo a před ním jednom písmeno abecedy. Máme je na čepici, na bušlátu, na vatované bundě, na kalhotách i na gymnasťorce. Oslovují nás teď ne jménem, ale podle čísla. Strava je špatná a proto jsme v jednom kuse hladoví. Pracuje se deset hodin denně bez volného dne. V době po práci nás zamykají v baráku se železnými mřížemi na oknech a kýbl na hajzl máme vevnitř. Tak tohle je vězení pro odsouzené k těžkým nuceným pracím. Tak vypadá stalinský současný „socialismus v jednom baráku“ v karagandském lágru.

Žena mi ze Sibiře píše, že tam našimi Písky děsí děti. Náš „písečný zvláštní tábor“ je opravdu strašidelné místo. Stará galejnická Sibiř před našimi novými galejemi jen bledne. Vzduch je všude plný otrávného plynu a všechno kolem halí černý uhelný prach. Tady nikdo dlouho nepřežije. Všichni umírají na souchotě.

Nikde neroste žádná rostlinka, ale zato jsou všude stovky kilometrů písku. Když přijde vichřice, člověk nemůže vyjít ven, protože by ho to odneslo. Tisíce drobounkých zrníček písku proniká do očí, uší, za límec, není kouska těla, kam by se nedostaly, jako roje mušek na Vorkutě.

Z říše pernatců tady žijí jen vrabci a ostatní boží ptáci létají raději dál.

Před několika dny jsme se dověděli zprávu, která nás zneklidnila. Na zapečetěných krabicích, v nichž jsou naše spisy, je hrozivý nápis: „Otevřít po obdržení hesla z Moskvy“. A v každém spisu je uloženo usnesení zvláštní porady, ve kterém stojí: „Odsouzen k trestu smrti. Rozsudek vykonat okamžitě“. Na základě tohoto rozsudku jsme měli být zastřeleni, jestliže nastane některá z těchto dvou okolností – při vnitřních nepokojích nebo kdyby vypukla válka.

Podřekl se náš náčelník eskorty. Řekl nám: „Vy už jste odepsáni“.

Ale pak, díky Pánubohu! Tábory těžkých nucených prací nečekaně skončily. Náš písečný ďábel se ruší a přechází mezi obyčejné tábory. Režim se viditelně uvolňuje. Začínají vyndávat mříže z oken a odmontovávat zámky ze dveří. Včera z baráků odnesli hajzlové kýble a v noci se už nezamyká. Slibují, že odteďka budou za nucenou práci platit, i když zatím jen poloviční mzdu. Tábory smrti jsou minulostí...

Z knihy Aleksandra Ivanoviče Bojarčikova Vospominanija (Vzpomínky), Moskva 2003, s. 252-254, ukázku z uštiny přeložila Kateřina Jánská

Aleksandr Ivanovič Bojarčikov se narodil v roce 1902 ve Vorotynsku v Kalužské gubernii. V roce 1918 dobrovolně vstoupil do Rudé armády, V letech 1926-1930 studoval žurnalistiku na Moskevské státní univerzitě. Poprvé byl zatčen v roce 1930 a za „trockistickou činnost“ odsouzen ke třem letům vězení. Trest vykonával ve věznici ve Verchněuralsku. Po propuštění v roce 1935 byl poslán do vyhnanství, V roce 1936 byl podruhé zatčen a odsouzen k pěti letům pobytu v nápravněpracovním táboře. Trest tentokrát vykonával ve Vorkutlagu v táborovém středisku Kočmes a v Adaku. Po propuštění v květnu 1941 byl znovu poslán do vyhnanství. V prosinci téhož roku povolán do Rudé armády a až do roku 1945 bojoval na frontě. V lednu tohoto roku byl pro zranění demobilizován a vrátil se do rodného města. V roce 1949 byl potřetí zatčen a odsouzen na deset let do nápravněpracovního tábora. Byl převeden do Karlagu a později do Pesčanlagu. V roce 1956 byl propuštěn a rehabilitován. Současně s ním byla vždycky zatčena a odsouzena také jeho manželka.

O „trockistické činnosti“ viz Vorkutlag pozn. 2.


  1. Viz Běrlag pozn. 1. 

  2. Tábory a výrobní činnosti byly předány Karlagu (viz). 

  3. V letech 1930─1959 působilo v různých dobách Kazachstánu 21 ústředně řízených nápravněpracovních táborů! 

  4. Název byl táboru přidělen administrativním rozhodnutím a byl patrně odvozen od pouštního charakteru místa lokace. 

  5. Podle jiných pramenů 23602. 

    Z toho 23160 vězňů podléhajících zvláštnímu režimu a pouze 442 vězňů podléhajících všeobecnému režimu.

  6. Na území Kazachstánu je více než 100 uhelných ložisek s odhadovanou celkovou zásobou 283 miliard tun. Nejsilnějšími jsou právě Ekibastuské ložisko s hnědým uhlím a Karagandské ložisko s koksovatelným uhlím. 

  7. V  dobových dokumentech jsou uvedeni ještě další „zaměstnavatelé“ vězňů Pesčanlagu: trust Irtyšuglestroj, trust Kazmetallurgstroj, trust Kirovošachtstroj, trust Promžilstroj a trust Stalinugol.