OZERLAG

OZERLAG (zkr. z rus. Ozernyj lagerneboli čes. [dosl.] Jezerní tábor).

Další oficiálně používaná označení: Ozernyj ispravitělno-trudovoj lager (ITL); Osoblag № 7; Osobyj lager № 7 1.

Zřízen: 28. 2. 1948.

Zrušen: působil ještě 1. 1. 1960 2.

Byl podřízen: zpočátku Hlavní správě táborů železničního stavitelství Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije lagerej železnodorožnogo stroitělstva Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULŽDS MVD SSSR) a od 19. 3. 1951 Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULAG MVD SSSR); potom Hlavní vězeňské správě Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje ťuremnoje upravlenije Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GTU MVD SSSR) a od 8. 2. 1954 opět Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra SSSR; od 20. 9. 1954 byl podřízen Hlavní správě táborů průmyslové výstavby Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije lagerej promyšlennogo stroitělstva Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GLAVPROMSTROJ či GULPS MVD SSSR) a konečně od 1. 12. 1957 Ministerstvu vnitra Ruské sovětské federativní socialistické republiky (rus. Ministěrstvo vnutrennich děl Rossijskoj sovětskoj federativnoj socialističeskoj respubliky nebo zkr. MVD RSFSR).

Nacházel se: ve východní Sibiři na východě Irkutské oblasti.

Správa sídlila: v městě Tajšet (od března do září 1954 přechodně v městě Bratsk) 3.

Oficiálně udávané počty vězňů: plánovaný stav 45000; 1. 4. 1949 17000; 12. 4. 1949 19009; 1. 1. 1950 31881; 1. 1. 1951 33325; 1. 4. 1951 36843 4; plánovaný stav 40000; 1. 1. 1952 37093; 1. 1. 1953 31225; 1. 2. 1953 36152; 1. 1. 1954 29347 5; 1. 1. 1955 15791; 1. 1. 1956 14047; 1. 1. 1957 10563; 1. 12. 1957 14193; 1. 1. 1959 12251; 1. 1. 1960 12039.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: stavba železniční tratě Tajšet─Bratsk (320 km) a Bratsk─Usť-Kut (80 km) 6; těžba a zpracování dřeva; výroba řeziva; výroba pražců; výroba řadových montovaných domů pro stavby vodních zařízení a podniky Ministerstva vnitra SSSR (rus. Ministěrstvo vnutrennich děl SSSR nebo zkr. MVD SSSR); práce v lesním hospodářství trustu Tajšetles Ministerstva lesního průmyslu SSSR (rus. Ministěrstvo lesnoj promyšlennosti SSSR nebo zkr. Minlesprom SSSR); práce v továrnách na slídu Ministerstva vnitra SSSR v Nižně-Udinsku (dnes město Nižněudinsk) a v Tajšetu; provoz železniční vlečky a dalších technických zařízení Angarlagu; práce pro stavební úsek Angarlestransstroje Ministerstva lesního průmyslu SSSR; práce v průmyslovém kombinátu 3. správy Hlavní správy nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra SSSR v Tajšetu (později Správa č. 1 Hlavní správy nápravněpracovních táborů Ministerstva spravedlnosti SSSR [rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Ministěrstva justiciji SSSR nebo zkr. GULAG MJu SSSR]); provoz ústředních automobilových opraven v Tajšetu (oprava techniky Hlavní správy táborů železničního stavitelství Ministerstva vnitra SSSR [rus. Glavnoje upravlenije lagerej železnodorožnogo stroitělstva Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULŽDS MVD SSSR]) 7; provoz dřevozpracujícího kombinátu na 110 kilometru; práce v sovchozech Kujtun a č. 11 až č. 14; práce v Toporkovském kombinátu na výrobu spotřebního zboží; stavba kamenolomu; stavba objektů Nižněubského dřevařského těžebního závodu; stavba objektů Anzebského dřevařského kombinátu; stavba objektů Vichorevského dřevařského kombinátu; práce v Čulymském středisku na zpracování sena; úprava zemědělských ploch (klučení a orba) pro kolchozy Čunskij kommunar v Čunském okresu a Puť Lenina v Šitkinském okresu a pro kolchozy v Alzamajském okresu a v Tajšetském okresu 8; stavba kombinátu č. 823 Ministerstva středního strojírenství SSSR (rus. Ministěrstvo sredněgo mašinostrojenija SSSR nebo zkr. MSM SSSR); práce pro Správu podniků p. schr. 410 téhož ministerstva; práce pro Správu výstavby Bratské hydroelektrárny Ministerstva výstavby elektráren SSSR (rus. Ministěrstvo stroitělstva elektrostancij SSSR); práce pro Správu Angarské stavby Ministerstva těžkého strojírenství SSSR (rus. Ministěrstvo tjažologo mašinostrojenija SSSR nebo zkr. MTS SSSR); práce pro Jurgskou specializovanou Správu trustu Industroj; práce pro Irkutskou stavebně montážní správu Gidrolizpromstroje v osadě Sujeticha (dnes město Birjusinsk); práce pro Tajšetské lesní hospodářství kombinátu Tajšetles a pro Čunské lesní hospodářství kombinátu Bratskles.

  1. Viz Běrlag pozn. 1. ↩

  2. Tajšetu dodnes zůstalo po Ozerlagu dědictví: v bývalé ústřední táborové nemocnici, umístěné v barácích vybudovaných již ve druhé polovině třicátých let pro Tajšetský nápravněpracovní tábor Hlavní správy nápravněpracovních táborů Lidového komisariátu vnitra SSSR (viz), je od roku 1976 dětská okresní nemocnice a několik stacionářů pro dospělé! Podle ruských novinářů jsou však vybavenay stejně jako jejich vězeňská předchůdkyně – bez vodovodu a s nedostačujícím hygienickým zázemím. ↩

  3. Název Ozernyj lager byl táboru přidělen administrativním rozhodnutím z 7. 12. 1948; ruští historici nevysvětlují původ názvu tábora. ↩

    Kromě několik set kilometrů směrem na východ ležícího Bajkalského jezera totiž nebylo v okolí tábora žádné jezero a ani žádný z bývalých vězňů se nezmiňuje o krajině s jezerem. Proto někteří vysvětlují název Ozerlag jako původně zkr. z rus. Osobyj zakrytyj režimnyj lager (volně čes. Zvláštní uzavřený tábor se zvláštním režimem) a rozklíčování na slova Ozernyj lager pouze jako dodatečnou kamufláž podpořenou přidělením telegrafního kódu tohoto znění.

    V říjnu 2002 Irena Kodešová, která po únosu sovětským komandem z Československa v roce 1950 strávila v Ozerlagu následujících šest let, nám potvrdila: "V okruhu několika set kilometrů není jediné jezero a toto označení opravdu znamená jen a jen Osobyj zakrytyj režimnyj lager." Rovněž Konstantin Čcheidze ve svých pamětech obšírně popisující Ozerlag se nezmiňuje o jezeře; viz Viz Konstantin Čcheidze, Události, setkání, úvahy. Český překlad Jiřího Vacka. Rukopis 1967─1970, IX. kap.: Válka ─ "Rub" Sovětského svazu ─ Návrat, nebo Zírající do slunce. Literárněvědný sborník o životě a díle gruzínského knížete Konstantina Čcheidzeho, spisovatele v Čechách, Praha 2002, s. 343─358.

    Někteří jiní bývalí vězni ironicky hovoří o „poetickém duchu“ autorů pojmenování.

    V roce 1953 v souvislosti s rozhodnutím Ministerstva vnitra SSSR č. 00576 povolit „písemný styk s příbuznými a přijímání balíčků odsouzeným válečným zajatců a internovaným, jakož i občanům jiných států odsouzeným vojenskými senáty Sovětské armády v zahraničí [do nápravněpracovního tábora]“ bylo v Tajšetu zřízeno doručovací středisko označené jako tábor č. 7 (rus. lager № 7); zřejmě místo zrušeného Tajšetského tábora Hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných Lidového komisariátu [od roku 1946 Ministerstva] vnitra SSSR č. 7 (rus. Tajšetskij lager Glavnogo upravlenija po dělam vojennoplennych i internirovannych Narodnogo komissariata [Ministěrstva] vnutrennich děl SSSR № 7 nebo zkr. lager GUVPI NKVD [MVD] SSSR № 7).

  4. Z toho 8351 žen. ↩

    Z 36843 vězňů pouze 3618 vězňů tzv. všeobecného kontingentu (rus. obščij kontingent).

    33225 vězňů patřilo do tzv. zvláštního kontingentu (rus. osobyj kontingent) a z nich 3999 byli vězňi odsouzení k těžkým nuceným pracím.

    O zvláštním kontingentu viz Amguňlag pozn. 2.

  5. Z toho 28974 vězňů tzv. zvláštního kontingentu. ↩

    Podle pamětníků, jejichž výpovědi v první polovině padesátých let zaznamenali historici Jakovlev a Burcev, tvořila tehdy Ozerlag čtyři táborová oddělení.

    Z 2. táborové oddělení připomínali pamětníci zejména

    1. táborové středisko s 500 vězni (především Korejci, Číňany, Estonci, Litevci, Lotyši, příslušníky národů Kavkazu a Ukrajinci a naopak s velmi málo Rusy, třemi Francouzy, jedním Belgičanem a jedním Eskymákem) pracujícími mimo tábor,

    4. táborové středisko (kilometr 142) s 1600 vězni se sníženou pracovní schopností a invalidy,

    6. táborové středisko (kilometr 98) se 700 vězni pracujícími v cihelně a na lesní pile,

    19. táborové středisko (kilometr 145/6) s 1700 vězni pracujícími v dřevozpracujícím kombinátu,

    24. táborové středisko (kilometr 54) pro ženy vyrábějící kryty pro svítilny,

    28. táborové středisko (kilometr 136) s 300 vězni pracujícími v lese a na stavbě úzkokolejn lesní železnice a se zvláštním táborem s 300 invalidy,

    30. táborové středisko (kilometr 139) s vězni těžícími dřevo,

    33. táborové středisko (kilometr 129) s 500 vězni pracujícími v lese a v cihelně nebo vyrábějícími pražce,

    37. táborové středisko (kilometr 192) s vězni provádějícími impregnaci pražců,

    53. táborové středisko (kilometr 74) s 400 vězni se sníženou pracovní schopností a invalidy,

    táborové středisko (kilometr 68) pro ženy a

    táborové středisko Tajšet CARM (zkr. z rus. Centralnyje avtomobilno-remontnyje mastěrskije neboli čes. Ústřední autoopravny) s 1200 vězni provádějícími údržebu a opravy nákladní automobilů a lokomotiv.

  6. Stavbu tratě Bratsk─Usť-Kut řídila správa sousedního Angarlagu (viz) a Ozerlag poskytl deset tisíc vězňů na její dostavbu. Vězni z Ozerlagu pracující na stavbě byli soustředěni v 22. samostatném táborovém středisku asi 35 km západně od Bratska pojmenovaném podle řeky Vichorevky (viz). ↩

  7. Viz Angarlag pozn. 6. ↩

  8. Převzato od Angarlagu (viz) spolu s kontingentem vězňů zabezpečujícím stanovené práce. ↩

    Všechny tyto tábory (nebo kolonie či městečka) 01, 02, 022 atakdál byly uprostřed tajgy podél nedávno postavené železnice Tajšet - Bratsk a pak dál k Amuru. V letech 1945-1947 tady na stavbě železnice pracovali zajatí Japonci z kvantunské armády. Místní starousedlíci vyprávěli, že pod každým pražcem leží jeden mrtvý Japonec. Podnebí Východní Sibiře je opravdu „nejaponské“.

    Ve srovnání s jistou „liberálností“ rozřaďovacího střediska, kde jsem strávil přes pět let, zaskočila mne kolonie 022 Ozerlagu přísností režimu. Tady nežili lidé a dokonce ani vězni, ale jen očíslované bytosti. Bílý útržek s číslem člověku přišili na záda, na kalhoty a v některých koloniích také na rukáv a na čepici. V lese na mne jednou strážný volal: "Hej, ty AD 880!"

    Okna baráků byla jako ve věznici - s mřížemi. V deset večer se baráky zamykaly. V šest ráno odmykaly. Na noc nám přinášeli kýbly - jako ve vězeňských celách. Kontroly byly třikrát denně, někdy i častěji. Několikrát do měsíce prohlídky, někdy ve dne, někdy v noci. (...) V barácích se hemžilo štěnicemi. A ještě jedna strašlivá metla: tiplice. Objevovaly se uprostřed června a mizely koncem srpna. Místní lidé byli víc imunní proti jejich štípnutí. Ale i oni se museli chránit před útoky tohoto jedovatého hmyzu. Tiplice je několikrát menší než komár, ale stokrát agresivnější a nebezpečnější. Snaží se štípnout do rtů, víček, do citlivých míst. Po štípnutí vznikne několik dní trvající otok, který nesnesitelně svědí. V létě dostávali vězni na hlavu kuklu se síťkou z koňských žíní. Ale tiplice pronikaly skrz síťku a štípaly ještě zběsileji. Celé roje tiplic kroužily nad miskami s bryndou, padaly do ní, přidávajíce jí odpornou nasládlou chuť. Jít v létě na velkou nebo na malou stranu bylo opravdové utrpení. Generál Salkov (z Prahy) trpěl zácpou. Každá cesta na latrínu pro něj představovala muka. V prvních letech pořád si musel léčit pokousané a do dvojnásobné velikosti oteklé pohlavní orgány. V ženských táborech nejedna vězenkyně zešílela - zejména v období měsíčků. Tiplice je prokletí sibiřské tajgy.

    Z knihy Konstantina Čcheidzeho Události, setkání, úvahy. (Memoáry.) (Konstantin Čcheidze: Sobytija, vstreči, razmyšlenija [Memoary]), rukopis, z ruštiny přeložil Jiří Vacek, kapitola IX, Válka – „Rub“ Sovětského svazu – Návrat, s. 158n.

    Čcheidze, Konstantin (Aleksandrovič) se narodil v roce 1897 v Mozdoku v Kabardě na Severním Kavkaze jako syn usedlého gruzínského knížete a Rusky. V letech 1908-1917 studoval na vojenských školách v Rusku. V roce 1918 byl pobočníkem velitele kavkazských protibolševických oddílů a v roce 1919 pobočníkem dočasného správce Kabardy a velitele Kabardské divize. V roce 1920 odešel do emigrace do Turecka. V letech 1921-1927 žil v Bulharsku a pracoval jako dělník. V letech 1923-1928 studoval na Ruské právnické fakultě při Univerzitě Karlově v Praze. Pracoval jako novinář v ruských emigrantských periodikách a od počátku třicátých let pravidelně spolupracoval jako literární recenzent s předními českými listy a časopisy. Patřil mezi významné osobnosti českého literárního života třicátých let. Uveřejnil desítky povídek a vydal dobovou českou kritikou i čtenáři vřele přijaté čtyři romány; kromě prvotiny Země Prometheova všechny vyšly pouze v českém překladu. V roce 1945 byl z Prahy odvlečen jednotkami SMĚRŠe a odsouzen „za členství v antisovětské organizaci Eurasijské hnutí a účast v boji proti sovětské moci (v občanské válce na straně bílých)“ k deseti letům v nápravněpracovním táboře. Byl vězněn v Siblagu a v Ozerlagu. V roce 1955 se vrátil k rodině do Prahy. Zemřel v roce 1974 v Praze.

    O SMĚRŠi viz Lvovský tábor Hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných Ministerstva vnitra SSSR č. 275 pozn. 2.