NOVYJ JERUSALIM

NOVYJ JERUSALIM (čes. Nový Jeruzalém).

Pouze takto nazývají pamětníci tábor v centru Ruska na západě Moskevské oblasti padesát kilometrů od Moskvy v lokalitě osady (dnes město) Istra proslulé pravoslavným klášterem ze sedmnáctého století Novyj Jerusalim ¹. Vězni pracovali v místních cihelnách a továrnách. Šlo zřejmě o součást některé táborové centrály dislokované v Moskevské oblasti; pamětníci se však o ní nezmiňují ².

Snad až od půl dvanácté zmožený tábor spí.

Ale ve čtvrt na pět se nad našim malinkým táborem i nad ospalým kolchozním okolím, kde si staří lidé ještě dobře pamatují vyzvánění istrinských zvonů, rozléhá zvuk zpěvného kovu. Možná, že i náš stříbrohlasý zvon je z kláštera, že si už tam zvykl volat s prvním kuropěním mnichy k modlitbě a práci.

„První směna, budíček!“ křičí dozorce v každé místnosti. Hlava zamžená z nevyspaní, ještě nerozlepené oči – jaképak mytí! A oblékat se nemusíš, vždyť jsi oblečený. Rovnou do jídelny. Vstupuješ tam a ještě se motáš v rozespalosti. Každý se někam cpe, přesně víc, co chce, jedni spěchají pro příděl, jiní pro šlichtu. Jenom ty bloudíš jako náměsíčný v matném světle žárovek a za stoupající párou ze šlichty nevíš, kde máš dostat jedno i druhé. Konečně jsi dostal – pět set padesát přepychových gramů chbeva a hliněnou misku s něčím horkým a černým. To jsou černé šči, šči s kopřiv. Černé cáry vyvařených lodyh plavou v načernalé, nemastné vodě. Žádné maso, ani ryby, ani tuk. Dokonce ani sůl ne: vařené kopřivy veškerou sůl pohlcují, a tak ji do polévky vůbec nedávají. Jestliže je tabák - táborové zlato, je sůl – stříbro a kuchaři s ní šetří. Je to odporné žrádlo, ta nesolená šlichta z kopřiv! Máš hlad, ale nějak to do sebe nemůžeš nalít.

Zvedni oči. Ne k nebi, ke stropu. Oči si již zvykly na matné světlo lamp a mohou přečíst dlouhé heslo, napsané oblíbenými červenými písmeny na tapetovém papíře:

„Kdo nepracuje, ať nejí!“

A srdce se rozechvěje v těle. Ó, mudrci z kulturně výchovného oddělení! Jak jste byli spokojeni, když jste vynalezli toto veliké biblické a komunistické heslo – pro jídelnu tábora. Ale v Matoušově evangeliu se praví: „Hoden jest zajisté dělník pokrmu svého.“ Ale v Deuteronomiu se praví: „Nezavážeš úst vola mlátícího.“

Ale vy potřebujete vykřičník! Díky vám za vola mlátícího! Teď budu vědět, že můj tenký krk nesvíráte proto, že byste takových měli málo, že mě neškrtíte z prosté chtivosti – ale ve jménu světlých principů budoucí společnosti! Jenomže v táboře nevidím, že by ti, co pracují, jedli, ani nevidím, že by hladověli ti, co nepracují.

Svítá. Předjitřní srpnové nebe bledne. Jen ty nejzářivější hvězdy jsou ještě vidět. Na jihovýchodě, nad továrnou, do níž nás teď povedou, je vidět Prokyon a Sirius – alfy Malého a Velké psa. Všechno nás opustilo, dokonce i nebe se spolčilo s vězniteli: psi na nebi, jako na zemi, v rukou dozorců. Psi zuřivě štěkají, poskakují, chtějí nás rafnout. Jsou výborně vycvičení na lidské maso.

První den v táboře! Ani nepříteli takový den nepřeji! Mozek se vzpírá pojmout všechnu krutost. Jak to bude dál? Co bude se mnou“ – zavrtává a zavrtává se do mozku. Nováčci dostávají nejnesmyslnější práci, jen aby byli zaměstnáni, než se všechno uspořádá. Nekonečný den. Nosíš nosítka nebo vozíš kolečko a s každým kolečkem dne ubývá jen o pět, deset minut a hlava je volná, jen pro to jediné je volná, aby mohla přemýšlet: jak to bude dál? jak to bude dál?

Vidíme nesmyslnost převážení toho smetí, snažíme se mezi kolečky si povídat. Zdá se, že jsme už zmoženi prvními kolečky, že jsme už na nich nechali všechnu sílu – a jak máme vozit osm let?

Z knihy Alexandra Solženicyna Souostroví GULAG (Aleksandr Isajevič Solženicyn: Archipelag GULAG), část III. Vyhlazovací a pracovní, z ruštiny přeložil Kruh překladatelů Praha, vydalo OK CENTRUM Praha 1990, 2. díl, s. 87-88.

O Aleksandru Isajeviči Solženicynovi viz Běrlag.