NARYMLAG

NARYMLAG (zřejmě zkr. z rus. Narymskije lagerja neboli čes. Narymské tábory).

Používáno jako společné označení pro osady zvláštních přesídlenců 1 na západní Sibiři v povodí řeky Ob v lokalitě starého ruského města Narymu dnes v Tomské oblasti 2. Již carský režim posílal do Narymu do vyhnanství své politické odpůrce; v roce 1912 byl mezi nimi také Josif Stalin 3. V prvních letech sovětské vlády byli do vyhnanství do okolních ruských a osťáckých vesnic posílání po odpykání trestu kriminální zločinci. Počátkem třicátých let při násilné kolektivizaci zemědělství a likvidaci kulaků 3 bylo do oblasti Narymu nuceně přesídleno téměř čtvrt miliónu rolnických rodin z Běloruska, Ukrajiny a centrálního Ruska 4. V roce 1932 byl zřízen Západosibiřský kraj a vznikl Narymský okruh. Přesídlenci byli přiváženy na vlečných člunech po řece Ob do Narymu a rozmisťováni v osadách budovaných podél toku řeky a jejích četných přítoků (Vasjugan, Vach, Keť, Parabel, Čulym). Podle pamětníků na jednom vlečném člunu bylo přiváženo až 1500 lidí a po měsíci často zůstalo mezi živými jen sto. Uprostřed neobydlené tajgy a bažin umírali hladem; mrtví byli pohřbíváni přímo do řeky. Přesídlenci zpočátku žili v zemljankách a sami si museli postupně stavět provizorní dřevěné baráky pro 150 až 200 lidí stejné jako byly v táborech. Všichni podléhali pracovní povinnosti a podle plánů sovětské vlády měli v tajze rozvinout zemědělskou výrobu; jedinou odměnou jim byly občas poskytované naturálie. V každé osadě bylo místní velitelství Jednotné hlavní politické správy SSSR (rus. Objediněnnogo glavnogo političeskogo upravlenija SSSR nebo zkr. OGPU SSSR) 5 a později Lidového komisariátu vnitra (rus. Narodnyj komissariat vnutrennich děl neboli zkr. NKVD SSSR). Rozhodnutím Správy Lidového komisariátu vnitra SSSR v Sibiřském kraji (Otděl lagerej, trudoposelenij i měst zaključenij Upravlenija Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR po Sibirskomu kraju nebo zkr. OLTPiMZ UNKVD SSSR po Sibirskomu kr.) podléhali narymští přesídlenci SIBLAGU (viz). Nejznámější byly osady přesídlenců jižně na řece Ob u města PARABĚL a ještě dále u TOGURU a KOLPAŠEVA 6. V roce 1979 jarní tání strhlo část vysokého břehu v zákrutu řeky Ob na místě nazývaném KOLPAŠEVSKIJ JAR (čes. Kolpaševský sráz n. rokle) a odhalilo neznámý hromadný hrob přesídlenců zřejmě popravených počátkem třicátých let; ostatky volně plavaly po hladině řeky. Místní orgány nedovolily však řádné pohřbení a namísto toho daly pomocí motorových člunů plovoucí ostatky rozmetat ve vodě a definitivně klesnout na dno řeky. Místo tragédie není označeno a ani jinde v  Parabelském okresu není žádný památník připomínající zdejší oběti. Naopak tomu hlava Parabelského okresu Nikolaj Kobelěv v roce 2002 objednal pro město Narym za 300 tisíc rublů zhotovení pomníku Mladý Stalin sedící na lavičce. Podle Kobelěva se plastika „stane ozdobou narymského muzea a přiláká do kraje bohaté turisty“ 7. Viz rovněž OSTROV NAZINO.

  1. Rus. specialnyj pereseleněc nebo zkr. specpereseleněc. Šlo o nucené přesídlení nepohodlné osoby (skupiny osob) ve stanoveném místě na vzdáleném a neosídleném území doprovázené povinným pracovním zařazením ve zvláštní pracovní osadě (rus. specialnoje trudovoje poselenije). ↩

  2. Původně území Tomské gubernie a potom Sibiřského kraje; od roku 1932 Narymský okruh v Západosibiřském kraji a od roku 1944 Tomská oblast. ↩

  3. Podle historiků strávil tehdy v Narymu 41 dnů; a právě zde se podle legendy rozhodl zaměnit jméno Džugašvili za politický pseudonym Stalin. ↩

  4. Podle hlášení náčelníka Siblagu bylo do Narymského kraje jen od května 1931 do června 1932 přesídleno 43852 rodin (kolem 120 tisíc osob). Do konce navigace v roce 1933 měl být do Západosibiřského kraje přesídlen milión kulaků. ↩

  5. Jednotná hlavní politická správa SSSR (rus. Objediněnnoje glavnoje političeskoje upravlenije SSSR) byla do roku 1934 předchůdkyní všesvazového Lidového komisariátu vnitra SSSR (rus. Narodnyj komissariat vnutrennich děl SSSR nebo zkr. NKVD SSSR). ↩

  6. Parabel je dnes centrem stejnojmenného okresu a Narym se stal málo významným okrajovým městečkem. Také Kolpaševo (někdy pamětníky zkomoleně nazývané Kolbaševo nebo Kolbatševo) je centrem stejnojmenného okresu a Togur leží těsně na hranicích Kolpaševa. ↩

    Většina osad v tajze nebo na přítocích řeky Ob zanikla nebo vymírá. Mezi místními obyvateli opět převládá chudoba a hlad.

  7. V Narymském muzeu politického vyhnanství (rus. Narymskij muzej političeskoj ssylki) je teprve několik let nevelká expozice Vyhnanství v Narymu v sovětském období. Když jako reakci na Kobelěvovu provokaci místní sochař Leontij Usov muzeu věnoval svou plastiku Kolpaševský sráz. Ukřižovaný a rozčtvrcený, napsal ruský novinář Viktor Nilov sarkasticky: „A tak, zlé tomské jazyky už našly „třešničku na dortu“, když líčí scénu jako z absurdního divadla. V rudém koutku Narymského muzea stojí vedle sebe dvě plastiky – Mladý Stalin, hledící do budoucnosti, sedící na lavičce a Usovův Ukřižovaný a rozčtvrcený. Před plastikami, v polokruhu, klečí na kolenou tomčané. Klaní se ve stejném chrámu diktátorovi i jeho obětem. A kousek dál stojí a pozorují celou tuto absurdní scénu užaslí zahraniční turisté se slzami v očích.“ ↩

    Vesnice Togur ležela na strmém útesu nad řekou Ob. Žila v ní zhruba tisícovka lidí, z nichž přibližně polovina pracovala na místní pile. Mocenským orgánem byl obecní sovět, nacházející se ve stejné budově jako milice. Pro deportované bylo nejdůležitější institucí velitelství, kam se museli vracet častěji, než by si přáli – dvakrát měsíčně kvůli registraci. Navíc pokaždé, když se chtěli vydat do blízkého Kolpaševa nebo kamkoliv jinam, museli si obstarat písemné povolení k opuštění místa nuceného pobytu. Rodiny starousedlíků obývaly samostatné sruby s okny vyzdobenými překrásnými dřevořezbami, zatímco noví osadníci, mezi nimi i deportovaní, byli namačkáni v barácích, které patřily pile. Uprostřed vesnice se rozprostíralo náměstíčko s rozhlasovými ampliony, jež lidem často připomínaly, jakého se jim dostalo štěstí žít pod vedením velikého Stalina, a z nichž se na Vůdcovu počest ozývaly sovětské písně, plné neutuchající radosti.

    Z náměstí se paprskovitě do všech stran rozbíhaly ulice, kterým se tak dalo říkat jen do určité míry, protože cesty se na podzim a na jaře proměnily v rozbahněné oraniště s výmoly, do nichž se čas od času vysypal náklad pilin. Těch bylo na pile velké množství: jak se během let hromadily, vytvořily několikametrovou vrstvu. Když se jednou hromada pilin vzňala, lidé se marně snažili celé týdny oheň uhasit. Stejně jako při požárech rašelinišť se rychle vypořádali s plameny na povrchu, jenže uvnitř oheň doutnal dál. Ve vrstvách pilin tak vznikly velké dutiny, které se později sesuly a vzaly s sebou několik lidí, snažících se požár uhasit.

    Hlavní togurská ulice působila poměrně spořádaným dojmem, protože se po jejích krajích táhl prkenný chodník. Na jaře při oblevě se všechny ulice proměnily ve vodní tepny, přes něž se dalo přejít pouze po lávkách, podepřených dřevěnými špalky.

    Na rozdíl od kolchozních vesnic byla v barácích pily a v centru Toguru zavedena elektřina, která za temných mrazivých zimních večerů dokázala lidem zpříjemnit život. Bylo možné něco si přečíst nebo si poslechnout rozhlas, jehož příjem se Aivarsovi podařilo vylepšit. Kdykoliv se ve vysílání moskevského rozhlasu objevila zmínka o Lotyšsku nebo o Rize nebo kdykoliv v něm zazněla nějaká lotyšská melodie, poslouchali mí rodiče a Milda s hlubokým pohnutím a přáli si, aby tento zprostředkovaný kontakt s vlastí nikdy neskončil. Můj otec dobře věděl, že Rigu není možné naladit, když mu však bylo smutno, točil občas praskáním odněkud zdáli uslyší slova: „Hovoří rižský rozhlas.“

    Z knihy Sandry Kalniete V plesových střevíčkách sibiřským sněhem (Sandra Kalniete: Ar balles kurpem Sibirijas sniegos), z lotyšštiny přeložil Michal Škrabal, Praha 2005, s. 201-202.

    Sandra Kalniete se narodila v roce 1952 v Toguru v Kolpaševském okresu v Tomské oblasti v Ruské sovětské federativní socialistické republice. Jejími rodiči byla Lotyši deportovaní po druhé světové válce a anexi Lotyšska Sovětským svazem na Sibiř. V roce 1957 se společně s rodiči vrátila do Lotyšska a poprvé spatřila svou vlast. Po studiích na výtvarné akademii pracovala jako teoretička a historička umění a v osmdesátých letech byla spoluzakladatelkou Lidové fronty Lotyšska. V letech 1993-1997 byla lotyšskou velvyslankyní při OSN a v letech 1997-2002 velvyslankyní ve Francii. Od roku 2002 byla ministryní zahraničních věcí Lotyšské republiky a od roku 2004 je vysokou komisařkou Evropské unie.