NARJAN-MAR
Takto označují pamětníci skupinu táborů se správou v tomto městě v Pečorské nížině na severu Ruska za everním polárním kruhem v Něneckém autonomní okruhu 110 km od Barentsova moře. Zřejmě šlo o tábory SEVPEČLAGU a PEČORLAGU (oba viz).
NARJAN-MAR
Ucítili jsme, jak se loď zakymácela a zastavila. Slyšíme, že spouštějí kotvy a ty se s velkým rachotem řítí do vody. Pak se odsunulo velké víko na palubě a nás oslnilo sluneční světlo, vlastně jen jeho odraz.
„Vystupovat podle brigád!“
Každý drží v rukách svůj uzlík, pokud mu ho neukradli, a s napětím a zvědavostí se dívá k východu. Počáteční chaos zvládli dozorci znamenitě. Postupujeme spořádaně za sebou ke schodům. Jedna palanda za druhou se vyprazdňuje. Pokud jste tam něco zapomněli, už se nevracejte, nic tam nebude. Dozorci by to ostatně ani nedovolili, ztratili byste kontakt s brigádou a to nejde. Počátečního chaosu na lodi využili zloději, aby ukradli všechno, co ještě zbylo, nebo aby vám vytrhli z rukou váš ubohý uzlík.
Já jsem si pro jistotu vzal svůj dlouhý kabát na sebe, čímž jsem ho zachránil. Na palubě je nás plno, ale stojíme v zástupech. Ostatní jsou ještě v lodi, a než se všichni dostanou ven, bude večer.
Venku je slunný den a je poměrně teplo na tuto severní šířku. Jsme v nějakém přístavu, ale žádné město tu není. Primitivně zařízený přístav, jen pro vězně. Kotvíme u vysokého strmého břehu. Naše brigáda konečně vystoupila na břeh a před námi se objevil všem dobře známý vysoký plot a na něm ostnatý drát – podobný tábor jako v Archangelsku, možná větší. Jdeme kolem plotů, vlevo vidíme široké nekonečné moře, a pod námi kotvící Varjagu. Žádné stromy, žádné keře, nehostinný kraj. Rovina a samá voda, snad i bažiny a tráva.
Tundra, došlo mi konečně. Tento veletábor je v tundře, vždyť už jsme za polárním kruhem. Jsme u velkých vrat a formality probíhají způsobem, který už dobře známe. „Křestní jméno, jméno po otci, délka trestu atd....“ Přebírá nás zdejší otrokář a mizíme v útrobách obrovského tranzitního tábora. Zatím se můžeme po táboře volně pohybovat, ale ne daleko, aby nás Nikolaj našel.
Stojím tu se studentem z Ubly a rozhlížíme se. „Kde jsme?“ ptáme se jednoho vězně, který stojí opodál ve skupině. Je to starší muž s příjemným obličejem, usmívá se, i když je v táboře. „Petr Ivanovič,“ představuje se. Je to neobvyklé, ale podává mně i Michajlovi ruku.
„A odkud jste vy? „My jsme z Československé republiky.“ Petr Ivanovič vrtí nechápavě hlavou a dívá se na mě. Mezitím se skupina rozešla – až na Petra.
„Mladí muži, je vás tady víc?“ „Je nás hodně, snad tisíc.“ Dívá se na nás, prohlíží si nás, jako by si nás chtěl koupit, neříká nic. Tady jsou lidé opatrní, mají své zkušenosti. Já jsem jeho mlčení přerušil. „Prosím vás, kde to jsme?“ „Copak vy to nevíte?“ pousmál se. „Ne, nevíme.“ „Právě vás vylodili na řece Pečoře a jste od Archangelska vzdáleni po moři 1170 kilometrů. A tento tábor je na Narjan-Maru. Stejnojmenné něněcké město je kousek odtud.
„To jméno jsem nikdy neslyšel.“ „To vám věřím.“ „A kde to je?“ „Na severu, mladý muži, hodně na severu. Široko daleko je jen divoká a nebezpečná tundra.“ Byl to asi vzdělaný muž podle toho, jak nám všechno trpělivě vysvětloval. „Tam, kde zapadá slunce, pokud dovedete určit, kde to je, by měla být Malozemelská tundra a odtud na východ až k jihu je Velkozemelská. Ta se táhne až k Uralu. O něco jižněji po řece je městečko Pustozersk – takže kam račte, pánové? U nás je všude místa dost. Můžete si zabrat půdy kolik chcete, můžete lovit ryby, zvěř, všechno, co chcete. Ani o smrt tu není nouze. Možná, že si na ni budete zvykat, až budete umírat víckrát.“ „Moc lákavé to není,“ poznamenal jsem k ironické poznámce Petra Ivanoviče. „A co jste tu hledali – rozkoš, přepych, štěstí nebo ráj na zemi?“ Pokrčil jsem jen rozpačitě rameny a neřekl jsem nic.
„Šli jste do ráje, že? Jste v ráji, kde vládne ďábel se svými pochopy. On to ještě není ráj, ten teprve přijde. Tohle je očistec.“
„A jak dlouho jste vy v tom očistci?“
„Já už jsem tu pět let, ale mám před sebou ještě dvacet.“
„Proboha, dvacet pět let? To snad není možné?“
„Je, mladý muži. Já byl odsouzen, pochopitelně bez soudu, podle KRD, tj. za kontrarevoluční činnost, rusky dějatělnost.“
Užasle na něj zírám a nechápu, co mohl udělat. Pětadvacet roků? „Co to je ta kontrarevoluce, za kterou dávají tolik let?“
„Kontrarevoluce, to není, chlapče, obyčejné slovo, to je prokletí a je skloňováno ve všech pádech a ve všech jazycích. Ve jménu tohoto strašného slova padají lidské hlavy, bortí se lidské životy, rodiny, osudy, přátelé i dějiny. I já jsem jednou z těch obětí této kontrarevoluce. Mohu být rád, že jsem nebyl zastřelen. Dvacet pět let je za tuto činnost normální trest. Pět let jsem si odkroutil a zbylo mi už jen dvacet. Maličkost. No a vy, za co vás odsoudili a na kolik?“
Ukázal jsem pět prstů. Petr Ivanovič se je usmál a prohodil: „To je dětský trest, tady je běžné, že tři nebo pět let se nepočítá za trest, normální trest je patnáct, dvacet a pětadvacet let.“ „Jsme tady za ilegální přechod hranic,“ vysvětloval jsem.
„Ach tak.“
„Ale já vaše hranice nikdy ilegálně nepřekročil, mě přes ně násilím převezli.“ „To, co tvrdíte vy, není rozhodující, pravda je to, co tvrdí vyšetřovatel.“
Ještě se nás znovu zeptal, odkud jsme, že jsme museli překročit jejich hranice. Odpověděli jsme, že z Československa. Chvíli uvažoval, nejsem si jist, že věděl, kde to je. „Češi, proto máte tak pěkné kabáty a z vlny, takové tady nejsou,“ a ukázal na svoji ošoupanou a špinavou tělogrejku. Podíval se na mě šibalsky a překvapil mě otázkou: „A co vám v tom kapitalistickém Československu scházelo, že jste utekli k nám?“
Naštěstí jsem zaslechl Nikolaje, jak nás volá. Rozloučili jsme se, takže jsme na ošemetnou otázku už nemuseli odpovídat. Lhát se mi nechtělo, a říkat skutečnou pravdu? Budu o této otázce dlouho, dlouho uvažovat...
Odcházeli jsme, ještě jsem zahlédl, jak si Petr Ivanovič odplivl. Blázni...
Z knihy Štěpána Luťanského Pečorlag, Útěk do ráje (1939-1942), Praha 1999, s. 114-117.
Štěpán Luťanský se narodil v roce 1916 ve Volosiance na Podkarpatské Rusi. Po rozpadu Československa a maďarské okupaci Podkarpatské Rusi uprchl koncem roku 1939 do Sovětským svazem okupovaného východního Polska. Byl zatčen a po několika měsíčním pobytu v sovětském vězení byl v červnu 1940 odsouzen zvláštní poradu Lidového komisariátu vnitra SSSR za nezákonné překročení hranice Sovětského svazu a pro podezření ze špionáže k pěti letům pobytu v nápravněpracovním táboře. Téměř tři roky strávil v Sevpečlagu. Koncem roku 1942 byl propuštěn a odeslán do sběrného střediska v městě Buzuluku, do něhož byli z internačních táborů po celém Sovětském svazu soustřeďováni Češi a Slováci, kteří se přihlásili do vznikající československé vojenské jednotky v rámci sovětské armády. Po válce byl učitelem. Své vzpomínka dopsal v roce 1950. Zemřel v roce 1997.