NADĚŽDA

NADĚŽDA.

Pouze takto nazývají bývalí vězni tábor ve východní Sibiři v jihozápadní části poloostrova Tajmyr v někdejším Dolgano-Něneckém autonomní okruhu (dnes Tajmyrský [Dolgansko-něnecký] autonomní okruh) na území Krasnojarského kraje asi 300 km za severním polárním kruhem na severním okraji Norilska na úpatí hry Naděžda. Šlo zřejmě o detašované pracoviště (volně čes. z rus. podkomandirovka) NORILLAGU (viz) na stavbě železniční tratě Norilsk-Dudinka a úzkokolejné vlečky k zdejšímu dolu.

Do tábora Naděžda jsme dorazili ještě za dne. Bylo zde pět baráků a pět stanů. Do jednoho baráku se stěnami z překližky nás zavedli sto padesát. Zůstal jsem spolu s Ondráčkem, Bergerem a Morozovem. Barák měl patrové postele. Josef Berger se uložil dole, Ondráček, Morozov a já jsme si našli místo ve „třetím poschodí“. Uprostřed baráku stála železná kamna naložená uhlím. Shlukli jsme se kolem rozpálených kamen, sklíčení, protože se stále mluvilo o tom, že odtud není úniku.

Přišli první táboroví funkcionáři. Byli to kriminální zločinci, kterým byla svěřena naše „převýchova z kontrarevolucionářů na užitečné sovětské lidi“, Řekli nám, že ráno je třeba časně vstávat a jít do práce a že bude nejlíp jít teď spát. Ptali se nás, nemáme-li na prodej nějakou část oblečení.

„Líp, když to prodáte, protože vám to stejně určitě ukradnou,“ upozornil nás jeden kriminálník.

Byl jsem unaven a okamžitě jsem usnul.

V šest hodin ráno zazněl budíček.

Po patnácti minutách vpadli do našeho baráku s křikem „velitelé“, ozbrojeni dřevěnými klacky. Byla to táborová policie, skládající se z proslulých kriminálníků, kteří se starali o to, aby se vězňové nevyhýbali práci. Když někdo opožděně vstával, stáhli ho z postele násilím. Za půl hodiny bylo třeba sníst snídani. Kuchyně byla vzdálená třicet metrů: barák ze dřeva a plechu pokrytý lepenkou. Kuchyňským oknem si nás prohlížel plešatý starší člověk. Vedle něho stál nějaký mladší s naběračkou v ruce. Z dřevěného sudu stoupala pára. Na stole ležela hromada slanečků. Podal jsem poukázku, kterou jsem dostal spolu se šesti sty gramy chleba od brigadýra.

„A kde máš misku?“ zeptal se plešatý.

„Nemám.“

„A to ti mám polívku nalít do čepice?“

Vzal jsem solenou ryby a šel hledat nějakou misku. V ostatních barácích bylo těchto nádob dost, většinou plechovek od konzerv, ale starší je nechtěli nováčkům dávat. Zatímco jsem hledal nádobu, ozval se signál, který vyzýval do práce. Kuchyňské okénko se zavřelo. Tak zůstali mnozí z nás bez teplého jídla.

Určili nás na práci v dole a na výstavbu úzkokolejné trati. Mě přidělili do druhé skupiny.

V tomto malém táboře nebyl žádný plot. Později jsme se všude setkávali s oplocenými tábory. Tady byly jen strážní věže, každých padesát metrů jedna.

Seřadili nás do pětistupů. Rozděleni jsme byli do brigád po padesáti lidech. Brigadýra určila táborová správa.

Nyní nás převzala stráž. Komandant zařval: „Trestanci, pozor! Při pochodu je zakázáno mluvit, přecházet z jedné řady do druhé a udělat krok nalevo nebo napravo ven z řady. Když někdo přestoupí tyto zákazy, použije stráž bez upozornění zbraně. Rozuměli jste?“

„Rozuměli!“ vykřikovali jsme nestejně.

„Stráž, připravit zbraň! Kupředu, pochodem v chod!“

Několik set lidí se dalo na pochod. Kolonu provázeli policejní psi, které vedli vojáci. Psi štěkali jako vzteklí, skákali a snažili se nejbližšího vězně kousnout.

Místo naší práce bylo vzdálené asi patnáct minut od tábora. Rozdělili nás do skupin, každou brigádu zvlášť, a jeden inženýr vysvětli brigadýrovi, co máme dělat. Práce spočívala v převážení koleček štěrku ze štěrkovny na železniční násep. Na trojici lidí jedno kolečko a dvě lopaty. Pracovali jsme jedenáct hodin. Bylo třeba splnit normu: tři lidé, dvanáct krychlových metrů.

Vypočítali jsme, že splníme-li normu, dostaneme každý sedm set gramů chleba, ráno a večer litr polévky a čtvrt kila solené ryby. Každý měsíc nám dávali sedm set gramů cukru a padesát gramů mýdla. Ti, kteří by normu splnili na sto dvacet procent, by dostali i prémie v jídle – slanečky. Kdo nesplnil normu, ztrácel na chlebu a kaši. Cukr, čaj a mýdlo dostávali pouze ti, kdo normu plnili. Protože většina lidí byla slabá a nemocná, prémie se nedostávaly.

V osm hodin večer jsme se vrátili do tábora. Byl jsem tak unavený, že jsem nic nevnímal, dokonce ani hlad. Svalil jsem se a usnul. Po dvou hodinách jsem se probudil. Ondráček mi přinesl jídlo: polévku a kaši s kouskem chleba v nějakých plechovkách od konzervy, které si někde vypůjčil.

V baráku nebyla voda, a proto jsem po jídle šel na dvůr, abych si sněhem omyl ruce. Jen jsem šlápl na práh, křikl na mě hlídač z věže. Večer po desáté hodině nesměl nikdo vycházet.

Příští ráno jsem zase zůstal bez teplého jídla. Radil jsem se s přáteli jak získat nějakou misku. Nejrozumnější bude prodat šaty a koupit třílitrovou konzervu plnou fazolí. To pomůže nám všem. Když jsme se vrátili z práce, vyhledali jsme jednoho kriminálníka.

Dohodl jsem se s ním, že šaty prodám za osmdesát rublů. Musel jsem přidat i kravatu, která mi zůstala už jen jako směšná upomínka. V táboře byl kiosek, ve kterém jiný kriminálník podával mýdlo, pastu a kartáčky na zuby a další drobnosti. Byl jsem přešťastný, když se mi podařilo koupit velkou plechovku a brzy jsme – Ondráček, Berger, Morozov a já – společně spokojeně pojídali fazole dřevěnými lžičkami, které jsme si sami vyrobili.

Příští ráno mi Ondráček řekl, že se necítí dobře, že nemůže do práce.

Odvedl jsem ho na ambulanci. Tam už sedělo dvacet nemocných. Každé dvě minuty přišel jeden na řadu. Málokdo vycházel se spokojenou tváří. Ti šťastní nemuseli jít do práce. Když jsme vešli a lékař změřil Ondráčkovi teplotu, dal nám tři prášky a uvolnil ho pro ten den z práce.

Minul týden a Ondráčkovi bylo každým dnem hůř a hůř. Berger přišel nakonec na nápad, že bude nejrozumnější, poběžíme-li každý večer na ambulanci a budeme panicky křičet, že Ondráček umírá. To lékařem hnulo. Začal mít strach, že Rudolf opravdu zemře v baráku, což by pro něho bylo nepříjemné, protože NKVD má rád pořádek. Táborový vězeň měl umřít, ale ne v baráku, nýbrž v nemocnici. Ptal se nás, jestli by mohl Ondráček odjet na koni. Podíval jsem se na něho ohromeně. Pokrčil rameny. Příští ráno jsem se před odchodem do práce s Ondráčkem rozloučil a dal mu patnáct rublů, které mi zůstaly z prodeje šatů. Loučili jsme se těžko. Nacpali ho do nějaké bedny, tělo mu čouhalo ven; k bedně zapřáhli koně a tak ho po sněhu odvlekli. Zůstala za ním široká brázda.

Z knihy Karlo Štajnera 7000 dní na Sibiři (Karlo Štajner: 7000 dana u Sibiri), ze srbochorvatštiny přeložil Luboš Kohout, Praha 1991, s. 56-58.

Karlo Štajner (patrně pův. Steiner) se narodil v roce 1902 ve Vídni. Jako mladý tiskařský učeň vstoupil v roce 1919 do Komunistické strany Jugoslávie. Od roku 1932 žil v Sovětském svazu a působil v Balkánské sekci Komunistické internacionály. V roce 1936 byl zatčen a v září 1937 odsouzen k deseti letům pobytu v nápravněpracovním táboře. Od konce roku 1937 do léta 1939 byl vězněn v táborech Bělbaltlagu na Soloveckých ostrovech a potom byl převeden do Norillagu. V roce 1947 byl znovu odsouzen k dalším deseti letům v nápravněpracovním táboře a po putování několika věznicemi v roce 1949 převeden do Ozerlagu. V září 1953 byl propuštěn a poslán do vyhnanství v Krasnojarském kraji. V roce 1956 po intervenci tehdejší Federativní socialistické republiky Jugoslávie mohl opustit Sovětský svaz a vrátit se do Jugoslávie.