AKMOLINSKLAG

Autor Encyklopedie GULAGu Jacques Rossi sice vysvětluje tuto přezdívku jako zkr. z rus. Akťubinskij lager žon izmennikov Rodiny neboli čes. Akťubinský tábor žen vlastizrádců (viz Jacques Rossi: Encyklopedie GULAGu, přel. Vladimír Bystrov a kol., Praha 1999, s. 16), ale jde zřejmě o omyl, neboť bývalé vězeňkyně shodně vzpomínají na Alžir nedaleko Akmolinsku (dnes Astana). ↩

V Petropavlovské věznici jsme nebyli dlouho. V noci nás vyvolali do transportu a řekli nám, že nás čeká ještě poslední vězení – Akmolinsk. Z Akmolinské věznice nás na nákladních autech odvezli na šestadvacítku, kde byl náš tábor.

Na korbě jsme byly dvě: Káťa s holčičkou a já se synem. Bylo už září, zima. Káťa mi dala blůzu. Zachumlala jsem Slávu do blůzy a přikryla senem. Jeli jsme šedesát kilometrů stepí. Byla strašná zima. Do tábora jsme přijeli v noci. Dali nás do izolace. Sláva onemocněl, měl kruposní zápal plic. Léky nebyly, nikdo dítě neléčil, spoléhali na jeho organismus. Syn nemoc překonal.

Náš tábor byl ve stepi, obehnaný vysokým plotem a ostnatým drátem. V létě bylo hrozné horko, ale zima studená, s mrazivými vichřicemi se sněhem. Do jídelny se chodilo tak, že jsme se přidržovaly jedna druhé, aby nás neporazil vítr.

Měly jsme zakázané jakékoliv dopisy, byly jsme odtrženy od celého světa. Maminka nevěděla, kde jsem já, a já jsem nevěděla, kde jsou moje dcery.

V táboře nás žen bylo dvanáct tisíc, nejrůznější národnosti. Byly tady ženy s vysokoškolským vzděláním i obyčejné ženské z kuchyně. Všechny byly pracovité, trpělivé, bez ohledu na všechno trápení.

Do jara jsem zůstala společně se Slávou (synem). Potom v táboře zřídili dětské jesle, mateřskou školku, protože přibylo matek: někoho zatkli a odvezli s dítětem, někdo porodil cestou. Naše děti nám vzali. Setkání nám dovolovali jednou za měsíc. Děti si začaly odvykat od rodičů. Nabídli mi, abych šla pracovat do účtárny, ale odmítla jsem. Bála jsem se, že se zblázním. Tři děti jsem ztratila, muž je pryč. Jak to vydržet! Šla jsem dělat tu nejtěžší práci, fyzickou. V zimě jsem chodila zadržovat sníh ve stepi, chodily jsme tam, ať byl jakýkoliv mráz. Střežila nás eskorta, dva chlapi, a nás bylo sto. Vyvedli nás ze zóny, do stepi. Nás nechali pracovat a sami se šli schovat do tepla. Strážní nám říkali: „Nikam nemůžete utéci, kolem je samá step, ještě rády poběžíte do zóny.“

A tak jsme pracovaly. Ještě jsme v zimě chodili také na jezero sekat rákos: v táboře se topilo rákosem. Měly jsme stanovenou normu. Snažily jsme se normu nejen splnit, ale dokonce přeplnit. Dělaly jsme až půldruhé normy. Na rákos s námi eskorta nechodila. Jenom brigadýrky, také vězenkyně. Celý den jsme byly ve sněhu. Chodily jsme ve vatových kalhotách a vatovaných blůzách. Na nohách jsme měly hadrové válenky. Vracely jsme se večer celé promáčené a hladové. Ráno nám dávali čtyři sta gramů chleba a polívku. Nevěděly jsme, jak to udělat s chlebem: sníst ho ráno nebo si ho nechat na večer. Zachraňovaly nás ženské z krejčovské dílny. Strkaly nám, co jsme pracovaly venku, pod polštáře svůj chleba. A my jsme byly rády, že jsme něco navíc a byly jsme jim vděčny. Vždyť jsme se vracely promrzlé. A sušit nebylo kde. Sušili jsme se, jak to šlo. Prádlo rozvěšené po palandách nestačilo do rána uschnout. Pak nás napadlo spát v mokrém, co se dalo jsme sušili vlastními těly. Ráno jsme odcházely do práce v prádle, které pořád nebylo suché.

V táboře byla hospodářská sekce, dílny, kde se dělaly krejčovské opravy a kde se šilo a velké zahradnictví. Pěstovaly se rajčata, okurky, dýně, melouny, brambory a musely jsme kopat zavlažovací kanály, protože žádna voda samozřejmě nebyla. Zalévalo se ručně. Úroda byla velice slušná. V létě jsem pracovala na nakládce. Vykládala jsme auta se zeleninou. Pytle se nosily do sklepa a na špejchar. Vykládaly jsme dvě a pytle vážily padesát kilo. Hodili nám vždycky pytel každé na rameno a ještě nás popoháněli: „Švihem, švihem, skládejte rychleji!“ Jenže pytel se musel odnést dolů, do sklepa, a vysypat na špejchar.

Potom mne převedli jako uklízečku v jídelně. Musela jsem vymývat kotle a naplnit je vodou, do kotle se vešlo třicet až padesát kýblů, a kotlů bylo dvacet. Umýt všude dokola podlahu; v jídelně, v kuchyni a v dalších pomocných místnostech. V brigádě nás bylo dvanáct. A tady nás také honili: „Rychle přines vodu, naplň kotle.“ Musely jsme celou směnu běhat, loužemi, vodu jsme nosily v kýblech.

Ale brigadýrku jsme měli fajn. Galju, také vězenkyni. Chovala se k nám hezky. Vždy po směně se snažila dát nám něco dobrého na zub, aby to neviděli náčelníci.

Dopisy nám v táboře povolili po čtyřech letech, ale jenom těm, kdo měl dítě v dětském domově, aby si ho mohl najít. Tak jsem nazdařbůh napsala do dětského domova v Permi. Přišla mi odpověď, že moje dítě si vzali příbuzní, ale kdo, to mi nenapsali. Ukázalo se, že maminka našla moje dcera a vzala k sobě. Později mi vyprávěli, jak je našli...

Ze vzpomínek Zinaidy Maksimovny Bušujevové in Gody těrrora: Kniga pamjati žertv političeskij repressij. Sost. A. Suslov (otv. za vyp.), N. Gaševa (Léta teroru: Kniha vzpomínek obětí politických represí. Sest. A. Suslov [odp. za vyd.] a N.Gaševová), Perm 1998, s. 119-120, ukázku z ruštiny přeložila Kateřina Jánská.

Zinaida Maksimovna Bušujevová se narodila v roce 1906 v Solikamském újezdě v Permské gubernii. Pracovala jako učetní. V roce 1932 se provdala. V roce 1933 se jí narodila dcera Nela a v roce 1935 dcera Ala. V červenci 1937 byl zatčen její manžel a rodina byla vystěhována z bytu. V únoru 1938 se jí narodil syn Vjačeslav. V srpnu téhož roku byla spolu se šestiměsíčním synem uvězněna a dcery byly dány do dětského domova. Po putování rozřaďovacími (tranzitními) věznicemi ve Sverdlovsku, Kurgansku, Petropavlovsku a Akmolinsku byla vězněna ve 26. samostatném táborovém středisku nedaleko Akmolinska. Teprve od roku 1942 měla právo na dopisy. Po propuštění žila v Permi a pracovala znovu jako učetní. V roce 1957 byla rehabilitována a dostala přidělenu samostatný pokoj v komunálním bytě. Současně byl posmrtně rehabilitován její manžel. Zemřela v roce 1992.