MINSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 168

MINSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 168 (rus. Minskij lager Glavnogo upravlenija po dělam vojennoplennych i internirovannych Narodnogo komissariata [Ministěrstva] vnutrennich děl SSSR № 168 nebo zkr. lager GUVPI NKVD [MVD] SSSR № 168).

Je uveden v dochovaných dokumentech z 1. 11. 1944. Jeho správa byla dislokována v hlavním městě Běloruské sovětské socialistické republice (od roku 1990 samostatná Běloruská republika) Minsku a tvořilo ho sedmnáct táborových oddělení. Byli v nich soustředěni především němečtí a maďarští zajatci a internovaní občané z pobaltských států anektovaných Sovětským svazem. Všichni pracovali na obnově válkou zničeného Minsku: kromě jiného stavěli objekty pro Bělgospromstrojtrest (zkr. z rus. Bělorusskij gosudarstvennyj promyšlenno-stroitělnyj trest neboli čes. Běloruský státní trust průmyslového stavebnictví), pro Melstroj (zkr. z rus. Melničnoje stroitělstvo neboli čes. Výstavba mlýnů), pro Lidový komisariát dopravy a spojů Běloruské SSR (rus. Narodnyj komissariat putěj soobščenija BSSR nebo zkr. NKPS BSSR), pracovali ve stavebních organizacích Lidového komisariátu lesního průmyslu Běloruské SSR (rus. Narodnyj komissariat lesnoj promyšlennosti BSSR nebo zkr. Narkomles BSSR), v závodě na výrobu obráběcích strojů, v zelinářském kombinátu Ministerstva obchodu Běloruské SSR (rus. Ministěrstvo torgovli BSSR nebo zkr. Mintorg BSSR), v železničních opravnách, ve třech místních cihelnách, dokončovali válkou přerušenou stavbu Minského závodu na výrobu traktorů ¹, budovali nové objekty na válkou zničeném letišti v Minsku, prováděli stavební práce pro velitelství pohraničních vojsk a pro stavební organizace Ministerstva vnitra Běloruské SSR (rus. Ministěrstvo vnutrennich děl BSSR nebo zkr. MVD BSSR) a později také Ministerstva státní bezpečnosti Běloruské SSR (rus. Ministěrstva gosudarstvennoj bezopasnosti BSSR nebo zkr. MGB BSSR), stavěli obytné domy v Minsku a v sousední osadě Slepjanka (dnes součást města) nebo objekty v sedm kilometrů jihovýchodně od Miska vzdálené osadě Krasnoje uročišče (čes. volně Krásné zákoutí; později a dodnes sídlo vojenské základny). V prvních měsících roku 1945 byla v táboře vysoká úmrtnost: z 10500 zajatců a internovaných v lednu zemřelo 237 a během prvních dvaceti dnů února dokonce 474. Ani o rok později nebyla situace zřejmě jiná: v informaci „o výsledcích kontroly zajateckých táborů v řadě oblastí SSSR v lednu až únoru 1946“ z 15. 3. 1946 ² bylo opět konstatováno, že počet úmrtí neustále stoupá, především v důsledku podvýživy a velkého výskytu zápalu plic mezi zajatci. Podle zprávy kontrolorů ve všech táborových odděleních žili zajatci a internovaní v polorozbořených a přeplněných nezateplených barácích a vagonech ³ a v táborové nemocnici s 600 lůžky bylo umístěno 1200 nemocných (po dvou na jednom lůžku). Kontingent nebyl dostatečně vystrojen: chybělo 21595 vatovaných kamizol, 2029 vatovaných pracovních kalhot, 7083 plátěných pracovních kalhot, 47658 zimních onucí ⁴ a 379 pokrývek hlavy. Zajatci a internovaní neměli žádné lůžkoviny ⁵, zásoby potravin byly nedostačující a chléb byl vydáván jen jednou za den. Na poradě ministrů vnitra republik a náčelníků krajských a oblastních správ Ministerstva vnitra SSSR byl stav tábora označen jako špatný. Přesto je uveden ještě ve výkazech ze 1. 1. 1949. Po celou dobu existence tábora došlo k desítkám útěků německých zajatců a příslušníků pobaltských národů připojujících se k protisovětským partyzánským oddílům „lesních bratrů“ ⁶.