MINLAG

MINLAG (zkr. z rus. Miněralnyj ispravitělno-trudovoj lager [ITL] neboli čes. Minerální nápravněpracovní tábor).

Další oficiálně používaná označení: Osoblag № 1; Osobyj lager № 1 ¹; Miněralnyj lager.

Zřízen: 28. 2. 1948 v objektech INTALAGU (viz).

Zrušen: 6. 3. 1957 ².

Byl podřízen: zpočátku Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULAG MVD SSSR) a potom od 17. 3. 1950 Hlavní správě táborů důlních a hutních závodů Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije lagerej gorno-metallurgičeskich predprijatij Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULGMP MVD SSSR); od 28. 3. 1953 Hlavní vězeňské správě Ministerstva vnitra SSSR (rus.) Glavnoje ťuremnoje upravlenije Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GTU MVD SSSR) a od 8. 2. 1954 opět Hlavní správě nápravněpracovních táborů Ministerstva vnitra SSSR; od 7. 10. 1955 Ministerstvu vnitra Komijské autonomní sovětské socialistické republiky (rus. Ministěrstvo vnutrennich děl Komi avtonomnoj sovětskoj socialističeskoj republiky nebo zkr. MVD Komi ASSR) a od 31. 1. 1957 Hlavní správě nápravněpracovních kolonií Ministerstva vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych kolonij Ministěrstva vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GUITK MVD SSSR).

Nacházel se: na severu Uralu v Komijské autonomní sovětské socialistické republice (dnes Republika Komi v rámci Ruské federace).

Správa sídlila: v obci Inta ³.

Oficiálně udávané počty vězňů: plánovaný stav k 28. 2. 1948 25000; plánovaný stav k 30. 7. 1948 15000; 9. 1948 9332; 12. 1948 10373; 1. 1. 1949 24112; plánovaný stav k 27. 5. 1949 20000; plánovaný stav k 19. 11. 1949 26000; 1. 1. 1950 28371; plánovaný stav k 16. 1. 1950 28000; 1. 1. 1951 33056 ⁴; 1. 1. 1952 34448; 1. 1. 1953 27785; 1. 2. 1953 31834 ⁵; 1. 1. 1954 28055; 1. 1. 1955 15259; 1. 1. 1956 10327; 28. 3. 1957 6819.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: práce v Intském kombinátu (kombinát Intaugol) Ministerstva vnitra SSSR (později Ministerstva uhelného průmyslu SSSR; rus. Ministěrstvo ugollnoj promyšlennosti SSSR nebo zkr. MUP SSSR); těžba uhlí na šachtách č. 1─4, 6, 7 a 10; stavba nových šachet č. 5, 9, 11─14 (a těžba v těchto šachtách); bytová výstavba; investiční výstavba a silniční stavitelství; třídění a praní uhlí; práce v uhelných dolech Edžid-Kyrta (n. Jedžidy Kyrta) a Kožim ⁶; práce v opravárenském závodě v Intě; práce v cihelně; práce v dřevozpracujícím kombinátu; zemní práce; těžba dřeva; zemědělské práce; stavba závodu na výrobu škvárobetonových desek v kombinátu Intaugol Ministerstva uhelného průmyslu SSSR; skladování a přeprava dřeva.

 142 vězňů odsouzených k těžkým nuceným pracím a 957 občanů jiných států.

Podle svědectví běloruské básnířky Larysy Henijušové přímo v Intě se nacházelo 5. samostatné táborové středisko s vězněnými ženami (hlavně s Ukrajinkami, Běloruskami, příslušnicemi pobaltských národů a Němkami) a o několik kilometrů dál 1. samostatné táborové středisko s vězni nasazenými na práci v dřevozpracujícím kombinátu. Kolem Inty byla údajně také další střediska.

Téměř jedenáct tisíc vězňů bylo soustředěno východně od Inty v Abezském samostatném táborovém středisku sestávajícím z nejméně šesti menších táborů. V Abezu bylo také táborové oddělení pro více než šest tisíc invalidů a práce neschopných odsouzených za zvlášť nebezpečné protistátní činy.

Dnes je v Abezu dochován největší ze šesti hlavních hřbitovů Minlagu (rozprostírá se na ploše 4 ha); právě tam byli pohřbívání věznění občané jiných států.

Viz rovněž Abez.

V roce 1953 v souvislosti s rozhodnutím Ministerstva vnitra SSSR č. 00576 povolit „písemný styk s příbuznými a přijímání balíčků odsouzeným válečným zajatců a internovaným, jakož i občanům jiných států odsouzeným vojenskými senáty Sovětské armády v zahraničí [do nápravněpracovního tábora]“ bylo v Intě zřízeno doručovací středisko označené jako tábor č. 1 (rus. lager № 1).

Neklidně míjely tísnivě beznadějné dny. Správa tábora si pořád vymýšlela nové, stále „vykoumanější“ způsoby morálního ponížení. Například nám našili na záda čísla. Černé číslice na kusu bílé látky. Moje číslo bylo 0-287. Když se rozpoutala sněhová vánice a nemohly jsme pracovat, ale ještě bylo brzo na to, vrátit se do tábora, a když jsme nechtěly zmrznout jako zvěř, a strážný byl aspoň trochu slušnější, kolébaly jsme se sem tam na sněhu. Vůbec se nedivím, že se na nás dívali jako na blázny. A jednou mně někdo řekl, abych zaimprovizovala něco, a tak jsem spatra vychrlila verše o čísle na zádech. Dodnes si je pamatuji:

I když ne na ňadrech, ale mám

přece let svých monogram.

Připomíná ti tajemné šifry?

Monogramem mým teď jsou cifry!

Je to mého strádání monogram:

já číslo dvěstě osmdesát sedm mám!

Z knihy Larysa Henijušové Spovezd (Larysa Henijušová: Zpověď), Minsk 1993, s. 214-215, ukázku z běloruštiny přeložila Kateřina Jánská.

Larysa Henijušová (Genijušová) roz. Miklaševičová se narodila v roce 1910 v běloruské vesnici Zelva u Hrodna ve východním Polsku. Koncem dvacátých let se seznámila Ivanem Henijušem, který po pádu Běloruské lidové republiky a rozdělení běloruského území mezi Polsko a bolševické Rusko byl vyslán Běloruskou školskou radou v litevském Vilniusu do Československa na studia na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po sňatku a narození syna přijela za manželem do Prahy. Začala publikovat a v roce 1942 vydala svou první básnickou sbírku. Později byla jmenována generálním tajemníkem rady (exilové vlády) Běloruské lidové republiky. Po druhé světové válce žila s manželem dál v Praze a 27. června 1947 celá rodina získala československé občanství; koncem téhož roku si Ivan Henijuš zařídil vlastní lékařskou praxi ve Vimperku. Po převzetí moci v Ceskoslovensku komunisty byli oba manželé zatčeni a předáni do sovětského sběrného střediska v Praze a odtud odtransportováni přes Vídeň do Lvova. Počátkem roku 1949 byli Larysa a Ivan Henijušovi odsouzeni každý k dvaceti leti letům pobytu v nápravněpracovním táboře. Vězněna byla v Minlagu. Po propuštění v roce 1956 až do své smrti v roce 1983 žila v rodné vesnici tehdy v Běloruské sovětské socialistické republice.