MALĎAK

MALĎAK.

Podle této tohoto stejnojmenného přítoku řeky Berelech označují pamětníci tábor v severovýchodní Sibiři na Dálném východě na severozápadě Magadanské oblasti asi 650 km od Magadanu v dnešním Susumanském okresu severně od SUSUMANU (viz). Šlo o součást 6. (SUSUMANSKÉHO) SAMOSTATNÉHO TÁBOROVÉHO STŘEDISKA SEVVOSTLAGU (viz) a vězni pracovali na zdejším rozsáhlém zlatonosném nalezišti; těžba byla zahájena na přelomu let 1937 a 1938. Tábor tvořilo deset polních stanů každý pro padesát až šedesát vězňů a za plotem z ostnatého drátu několik dřevěných baráků pro ozbrojený dozor. První vězni byli do Malďaku převedeni z táborů 8. BŘEZNA a VODOPJANOVOVO NALEZIŠTĚ (oba viz) a převažovali odsouzení KR (rovněž k-r; zkr. z rus. kontrrevoljucioněr) a KRTD (zkr. z rus. kontrrevoljucioněr osužďonnyj za trockističeskuju dějatělnosť neboli čes. kontrarevolucionář odsouzený za trockistickou činnost) ¹. Nepříznivé přírodní podmínky a špatné pracovní zabezpečení způsobovaly vysokou úmrtnost a vězni se často bouřili; následovaly zastrašovací popravy několika tisíc odsouzených ². Později za plotem tábora vyrostla osada pro civilní zaměstnance Severní báňské správy (rus. Severnoje gornorudnoje upravlenije nebo zkr. SGRU) Dalstroje ³; dnes je v osadě sídlo prosperujícího těžebního podniku s. r. o. Malďak (rus. Obščestvo s ograničennoj otvetstvennosťu [OOO] Malďak).

Obědy a večeře byly nic moc. V poledne ovesná polívka se slanou rybou, večer dvě tři lžíce nějaké kaše. Čaj vypadal jako hnědá břečka. Chleba byl ze studeného skladu a museli jsme na bochníky brát pilu.

Začaly těžké mrazy, do čtyřiceti stupňů jsme ještě pracovali. Teď nedokáži ani vysvětlit, jak jsem vydržel při čtyřiceti stupních pracovat čtrnáct až šestnáct hodin venku, to znamená ne dole, ale nahoře na porubu. Při čtyřiceti stupních se vydechnutý vzduch mění v páru, která skřípavě hvízdá, jako když se čistí kotle lokomotivy. Chvíli pára nemizí a jako kdyby se zastavila ve vzduchu. Hrůza. Všechen organismus je napnut do krajnosti ve snaze nepodlehnout slabosti. Stačí, aby zeslábla vůle a celé tělo pronikne strašná zima, člověk chce všeho nechat a... Těžko říci, co to znamená a... Schovat se někde? Není kde. Kromě toho, kolem jsou ozbrojení strážní. Eskorta má teplé pláště, jim mráz nevadí. Takže jediná záchrana je neustálý pohyb, úporně se mrazu bránit. Na vytrvalosti a síle vůle závisí, jestli tento zápas skončí vítězně nebo porážkou. Porážka se rovná smrti. Při jedenačtyřiceti stupních (nebo dvaačtyřiceti) se do práce nešlo. Tady někteří autoři ve svých vzpomínkách silně zveličují, když uvádějí div ne až padesát stupňů nebo dokonce šedesát. To není pravda.

Poprvé jsem viděl, jak z tábora přivedli strážní na porub nějakého odmítače (odmítajícího jít do práce) jenom ve spodkách a nechali ho stát na mrazu. Potom jsem viděl, jak někam vedli koně, kterému umrzlo pohlaví (obalili mu ho pytlovinou). To byla zvláštní podívaná.

Příšerných scén byla, samozřejmě, spousta a byly už pokusy vylíčit je obrazem. Jenže zachytit v knižní ilustraci drama je velice těžké, škleb se snadno může zvrtnout v karikaturu.

Naleziště Malďak mělo zřejmě potíže s plněním plánu. Pracovní den byl prodloužen na šestnáct hodin. Týkalo se to i noční směny. Pamatuji si, jak jsme ráno byli na porubu, pořád ještě s eskortou, ale nikdo už nepracoval, všichni seděli každý kde se dalo. Tenkrát jsem poprvé viděl polární záři. Ze všech stran na obzoru vyšlehávalo zezdola nahoru světlo a pod nebeskou klenbou vířilo v podivném kolotoči. Chvíli jsem byl ještě schopen kochat se podivuhodnou podívanou. Ale potom jsem postupně otupěl. Začal boj o život.

Hlásil se hlad. Po těžké práci jídlo zjevně nestačilo. Tenkrát jsem se divil: proč musí Dalstroj šetřit na našem jídle, vždyť přece těžíme zlato? Vždyť to zlato bylo úplně zadarmo! Při dostatečném jídle se mohla těžba ještě zvýšit. Ale fungovala primitivní „zásada“: vězni nesmějí dostávat moc jídla, protože přece musí pociťovat trest... Už jsem začala ztrácet chlapskou hrdost a nestyděl jsem se sbírat zbytky z kuchyně mezi odpadky na táborovém smetišti, a protože hned vždycky zmrzly nehrozila žádná nákaza.

Začalo se umírat. Na sopce začal vyrůstat hřbitov s velice mělkými hroby, takže na jaře bylo vidět kusy těl, které trčely z hrobů.

Nevydrželi ani koně, mrtvé koně (když z nich předtím stáhli kůži) také odváželi na nějakou sopku. A pak se jednou někteří z naší brigády (a já mezi nimi) rozhodli, že zdechlou koninu ukradneme, což jsme také udělali. Při návratu večer do tábora jsme naházeli maso do nejbližšího šurfu, abychom ho až bude příležitost pronesli přes strážnici do tábora. Pronesli jsme ho. Začali jsme vařit, s chutí ho snědli, ale pak si nás zavolali na strážnici, kde nás náčelníci začali obviňovat div že ne ze zločinu, za který bychom měli dostat ještě dodatečný flastr. Zvlášť mne, jako inteligenta, všelijak uráželi a ponižovali. Ale už jsem byl otupělý a na nic nereagoval. Myslel jsem jenom na jediné: vydržím to ještě nebo už ne? To mi dodávalo sílu, kterou, jak jsem potom četl, neměl v osmatřicátém Osip Emiljevič Mandelšam, a to způsobilo jeho tragický konec... Jistě, byl o deset let starší než já a navíc těžce nemocen (jak jsem se mnohem později dozvěděl, nevydržel tábor ani Gustav Gustavovič Špet. Místo jeho smrti je také neznámé.)

Trochu lepší náladu jsem dostal, když Morozovovu brigádu z výkopových prací převedli na obsluhu bojlerů. Bojlery byly obrovské „samovary“, které vyráběly páru vháněnou do hadic k vrtačkám. S dlouhými nástavci na hadicích se zavrtávaly do skály bóry.

Aby bylo dost páry, potřeboval bojler hodně dříví a vody, ale s jedním i druhým to na Malďaku bylo špatné. Jestli někde na vrcholcích sopek ještě zbyla nějaká tajga, pak stejně nebylo jen tak nařezat tam suché dřevo a dotáhnout ho k bojlerům. A říčka Malďak v zimě byla skrz naskrz zamrzlá a do bojlerů jsme tak vozili led. S ledem to nejprve bylo dobré. Náš bojler stál nedaleko malé zamrzlé zátoky, ve které byla spousta ledu. Bojler obsluhovali dva starší chlapi, kteří když viděli, že já a můj parťák Gugula (Legašvili?) se snažíme, aby led pořád stačil, dovolovali nám, abychom se v pauze ohřívali u kotle. Mně nejvíc ze všeho trpěl mrazem nos. Vymyslel jsem si kožešinový nástavec, ale moc nepomáhal. Od té kruté zimy v osmatřicátém mám chronicky nastydlý nos. Gugula, Gruzínec, trpěl nepředstavitelně. Celou tvář a zápěstí mu pokrývaly krvácející jizvy. Byl to báječný, poctivý chlap, a jen podle jeho smutných očí a těžkého vzdychání jsem cítil, jak špatně snáší mráz. Byl silnější než já a pracovalo se nám spolu dobře. Chodili jsme na noční směnu. Bylo vidět, jak se nad nalezištěm převaluje kouř z komínů bojlerů a ze všech stran se neustále neslo srcervoucí volání: „Vodu! Led!“ To znamenalo, že bojlerům nestačila voda. Brzy jsme se i my s Gugulou ocitli v zoufalé situaci: všechen led na řece v nejbližším okolí jsme už vysekali. Chtít nahradit led sněhem nemělo smysl, sněhová přikrývka kolem byla tenká a dávno rozdupaná. Občas jsme nabrali něco v některém šurfu, kde byla voda, ale i to bylo za chvíli pryč. Nevím, jak by to skončilo, kdyby nás nepřevedli na přípravu dřeva pro bojlery.

Pro dřevo, to znamená suché modřínové kmeny, jsme museli na vrcholky sousedních sopek, protože dole už bylo všechno vyrubáno. I když sopky nejsou strmé, stejně stoupat na jejich vrcholky rovnou (to znamená ne klikatě nebo serpentinami) nebylo při naší zesláblosti snadné. Lehčí bylo běžet dolů, protože dřevo, které jsme táhli za sebou, nás zabrzďovalo. V zimní tajze bylo moc hezky. Udělali jsme si oheň a postupně jsme se ohřívali. Při pohledu do planoucího ohně se člověka zmocňovala šílená otupělost, tak asi se dívají na oheň zvířata. To srovnání se zvířetem mne napadlo právě tam, v malďacké tajze, když jsme tahali dřevo. Je to zvláštní, jak jsem si ten pocit zapamatoval, přestože uplynulo už téměř padesát let! Ano, byli jsme tenkrát, když ne zvířata, tak polozvířata...

Z knihy Georgije Karloviče Vagnera Iz glubiny vzyvaju... (De profundis) (Georgij Karlovič Vagner: Z hlubokosti volající... (De profundis)), Moskva 2004, s. 111-113.

Georgij Karlovič Vagner se narodil v roce 1908 ve Spassku v Rjazaňské gubernii. Byl historikem umění. V lednu 1937 byl zatčen a v létě téhož roku odsouzen k pěti letům pobytu v nápravněpracovním táboře. Trest vykonával na Kolymě v táboře Sevvostlagu u zlatonosného naleziště Malďak. V roce 1938 byl znovu vyslýchán a po věznění v Chatynnachu předeveden do tábora Nižnij Chatyngnach. V roce 1942 byl propuštěn s přikázáním pobytu v oblasti Kolymy. V roce 1947 se vrátil do Rjazaně. V roce 1949 byl znovu zatčen a odsouzen do vyhnanství v Krasnojarském kraji. Pracoval nejprve jako nakladač a později v geologickém průzkumu. Po Stalinově smrti v roce 1953 byl propuštěn a žil v Moskvě. Pracoval v Archeologickém ústavu akademie věd SSSR a zabýval se starým ruským uměním. V roce 1980 byl vyznamenán Zlatou medailí Akademie umění SSSR a v roce 1983 mu byla udělena Státní cena SSSR. Zemřel v roce 1995.