MAGADANLAG

MAGADANLAG (zkr. z rus. Magadanskij lager neboli čes. Magadanský tábor).

Zřejmě šlo o 10. samostatné táborové středisko SEVVOSTLAGU (viz) v severovýchodní Sibiři na Dálném východě v Magadanské oblasti poskytující vězně na práci na stavbách v přístavním městě Magadanu a v sousedním přístavu v zálivu Nagajeva v Taunské zátoce v Ochotském moři. Podle výpovědí pamětníků, zaznamenaných počátkem padesátých let ruskými historiky Jakovlevem a Burcevem, byly v Magadanu tři mužské tábory s kapacitou 700, 400 a 1000 vězňů, a ženský tábor se 700 vězenkyněmi. Všichni pracovali na dvaceti zlatonosných nalezištích v lokalitě asi tři kilometry od města. V letech 1945-1949 bylo přibylo ještě velké táborové oddělení s více než třemi tisíci japonskými válečnými zajatci vyčleněnými pro potřebu Dalstroje ¹. Šlo patrně o součást SACHALINSKÉHO TÁBORA HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 22 (viz). Všichni zajatci a internovaní byli později zřejmě převedeni mezi „odsouzené válečné zajatce a internované“ a zadržováni v magadanských táborech ještě v první polovině padesátých let, protože v roce 1953 v souvislosti s rozhodnutím Ministerstva vnitra SSSR č. 00576 povolit „písemný styk s příbuznými a přijímání balíčků odsouzeným válečným zajatců a internovaným, jakož i občanům jiných států odsouzeným [do nápravněpracovního tábora] vojenskými senáty Sovětské armády v zahraničí“ bylo stejně jako v některých dalších sídlech táborových centrál také v Magadanu zřízeno doručovací středisko označené jako tábor č. 5 p. schr. 5110/35 (rus. lager № 5 p/ja № 5110/35) nebo tábor č. 5 p. schr. 5120/35 (rus. lager № 5 p/ja № 5210/35) ². Viz rovněž KOLYMALAG.

Kapitola 11

VANINO

Jednou v podvečer, za krásného slunečného dne, jaké bývají na podzim na Dálném východě, jsme nakonec doputovaly do přístavu Vanino. Tam byl tranzitní tábor, přičemž společný. Vojáci, samozřejmě, ožili a my také. Příroda nám připadala moc krásná a podnebí pěkné. Začali nás vysazovat z vagónů. Někdo mohl jít, někdo ale nemohl. Těm, co nemohly jít, pomáhaly ty, co byly silnější. Eskorta nás popoháněla: „Dělejte, holky, dělejte“. Také nás chtěli co nejdříve předat a vydat se zpátky. My jsme zase toužily po pryčně, po horké vězeňské polívce, po které se našemu organizmu už začalo po tak dlouhé cestě stýskat. Vědomí, že to je konec našeho putování, a svěží vzduch, to všechno nám dodávalo novou vzpruhu. Překontrolovali nás a před námi byla brána tábora. Bylo nás hodně a náš zástup byl dlouhý.

V zóně nás okamžitě obklopili různí „urkové“ a „muňky“. „Hele, kontra“, poznali hned. Začali se vyptávat, odkud jsme. Odpovídaly jsme, protože jsme věděly, že lepší je nic si s nimi nezačínat. Jak se pak ukázalo, nebyl to první transport s politickými, a krimouši nám vysvětlili, že nám dají najíst a potom nás povezou dál, na Kolymu. Vaninský tábor byl také velký, rozdělený na uzavřené zóny a bloky. Když si člověk na něco stoupl, mohl zahlédnout, co se děje v mužské zóně. Kolem byla spousta strážních věží a na nich vojáci, a když se někdo snažil domlouvat se s mužskou zónou, hned se ozvalo varování. Později se ukázalo, že také v jedné z těchto mužských zón jsou političtí. V našem bloku bylo malé ambulatórium a marodka, kam vzali také pár našich ženských, aby je aspoň trochu spravili. Na práci nás nikam neposílali. Ale život byl dost nebezpečný. Lidé z galerky neměli zábrany a byli schopni všeho. V baráku, kde jsme žily, z druhé strany žili právě kriminálníci. Barák měl na obou stranách vysoké zápraží. Pak byl záchod a strážní věž. A „muňky“ chodily na zápraží a dělaly si ze strážných šoufky. Byli mezi nimi i „buzoši“, chlapi, taky žili spárovaní. Ti, co byli „muži“, vycházeli na zápraží v kalhotách, ve kterých měli vpředu díru, skrz kterou prostrkovali ruku a dělali směrem ke strážným různá gesta, a samozřejmě, měli k tomu jadrné průpovídky. A ti, co byli „ženy“, měli zase krátké sukýnky a na hlavě mašli, a snažili se podkasávat si sukýnky tak, aby ukázali, co mají pod nimi.

Jednou jedna „muňka“ vylezla na střechu záchoda, a záchod byl až úplně na kraji zakázané zóny, a začala na té střeše stepovat a neustále přitom předváděla strážnému bez jakéhokoliv studu úplně všechno, co před našima a za našima. Voják ji honil dolů, odháněl, ale marně. Pak mu asi praskly nervy a vystřelil. Žena upadla. Seběhli se všichni krimouši a snesli ji ze střechy. Kulka jí zasáhla do boku a žena zemřela. Co se stalo s vojákem nevím, ale galerka své družce uspořádal velkolepý pohřeb, vlastně rozloučení. Krásně ji oblékli a položili doprostřed jednoho ze stanových baráků. Sehnali dokonce svíčky. Přišli do našeho baráku s prosbou, aby naše ženy šli zazpívat zádušní písně. Byly mezi námi takové stařenky. Za to je celé dva dny strašně moc krmili. Teprve pak nechali nebožku pohřbít. Musím říci, že náčelníci tranzitky se v lágru objevovali zřídka. Život v táboře běžel po svém. Galerka si k nám nějak moc nedovolovala. Nic nám násilím nebrali, ale podváděli, kde to jen šlo.

Nějak mne zastavila jedna „muňka“ a povídá: „Dej mi, já si zkusím, jak by mi byly ty galoše“. Poslala mi je sestra v balíčku. Byl to jediný balíček, který jsem, za deset let v lágru dostala. Dala jsem ji jednu. Zkusila si ji a povídá: „A jsou obě stejné? Ukaž ještě druhou“. Tak jsem ji dala i druhou galoši a zůstala stát bosa. Pokývala hlavou, začala se smát a prchajíc, volala: „Ty jsi ale blbá, kontra“. Pak mi jednou nějak přinesla misku kaše a řekla: „Jez a nebuď tak blbá nebo zajdeš“. Pěkná škola, ne?

V tranzitce se dalo uvidět leccos, jednou jsem viděla, jak k oficírovi, který šel skrz zónu, přiběhla „muňka“ a praštila ho cihlou do hlavy. Důstojník se zapotácel a skácel na zem. Ze strážnice vyběhli vojáci, oficíra zvedli a odvedli dovnitř. Ale „muňku“ už nechytili. Tak se vyřizovaly účty. V mužské zóně byl život o hodně horší. Každé ráno z baráků vynášeli mrtvoly. Jeden druhé prohrál v kartách, účty si vyřizovali krimouši a kmotři, nebo galerka s kontra, jindy naopak kontra s galerkou. Uškrtit spícího lajntuchem nebo ho podříznout, to bylo normální. A jelo se dál. Každý si počítal svůj flastr: vězeň kolik ještě bude sedět, načalstvo kolik mu ještě zbývá, než vyprší smlouva, a vojáci z eskort kolik ještě musejí sloužit. Všichni bylo součástí vojsk KGB.

Kapitola 12

CESTA DO MAGADANU

Bylo to v říjnu 1949 v zátoce Vanino. Byla jsem v tranzitním lágru pro politické vězně. Věděli jsme, že nás čeká Kolyma. Tábor byl společný: i mužský i ženský; ale paragrafy jsme měli různé, politické i za normální kriminální věci. Celý tábor byl rozdělen koridóry z obou stran s ostnatým drátem na bloky a v každém bloku stály baráky, a v těch jsme žili my, vězni. Koridóry mezi dráty byl čas od času zorán, aby bylo hned vidět, kdyby tam někdo vstoupil.

Ostnatý drát ale nemohl zabránit, aby se lidé přes něj nedomlouvali, posílali si vzkazy a dopisy. Stráže to moc nehlídaly. Vím je zajímaly starosti vnější hranice tábora.

A pak nám jednou večer přikázali vzít si věci a odvedli nás a začali nakládat na loď. Parník stál na rejdě a nás převáželi po skupinách na člunech, ostatní zatím čekali na břehu. Parník byl nákladní. Po příšerně strmých schůdcích jsme sestoupily hluboko do podpalubí. V podpalubí pronikavě vonělo čerstvě nařezané dříví a to nám trochu zvedlo náladu. Naše myšlenky byly trudné. Mnohé se křižovaly a někdo se modlil. Byly tady ženy nejrůznějších národností a různě staré. Jakmile jsme vstoupily na parník, i když pořád stát na místě, cítily jsme, že už nejsme na pevné zemi. Místa v podpalubí bylo dost. Byla to hluboká železná jáma s poschoďovými pryčnami z neohoblovaných prken. Uprostřed podpalubí stál ohromný barel na hajzl. To bylo něco otřesného. Člověk musel vykonávat svoji „potřebu“ všem na očích. Schovat se nebo zakrýt nešlo. Ale ani posadit se alespoň na krajíček ohromné nádoby, protože to by také člověk mohl sám do ní zahučet. Lidé trpěli, čekali až bude noc a nebude tolik vidět. Chodilo se ve dvojicích, jedna si sedla a druhá ji přidržovala.

V noci jsme vyjeli. Začalo houpání. Bylo to strašné, mnohé se začaly modlit. Příštího dne byli lidé, kteří nemohli vstát, měli jsme první nemocné.

Mořská nemoc přemohla hodně z nás. Zdravoťák byl našinec a měl nějaké léky. Vojáci začali pouštět po jednom na palubu ty, komu bylo zvlášť zle. „Dýchat“ dovolovali patnáct minut. Na palubě byl záchod, připomínal špačičí budku, zřejmě pro vojáky, ale dovolovali nám, abychom ho také používaly. Do záchodu se vstupovalo z paluby, ale „výstup“ byl přímo do moře. A zespoda to foukalo, že se člověku zdálo, že ho to profoukne skrz naskrz. Budka se pod náporem větru chvěla tak, jako kdyby se měla každou chvíli utrhnout. Pak, když začala opravdová bouře, přestali nás tam pouštět. Já jsem po takovém větru dostala horečku, a také to věčné houpání dávalo o sobě znát. Jedna mladá holka umřela, nevydržela. Jmenovala se Elenite, byla to Litevka odněku od Alytusu. Udělalo se ji zle od srdce, snažili se jí zachránit, dali ji čtyři kubíky kafru, ale umřela. Pamatuji si její promodralé ruce.

Ohromný barel na hajzl, stojící uprostřed, byl za pár dnů plný, a jak se parník kymácel, začal obsah barelu vyšplouchávatt ven. Jedenáct dní jsme stáli. Dál plout se zatím nedalo. Jednou se mi nějak podařilo vyjít na palubu. Nikdy jsme v životě neviděla tak beznadějný obraz. Na nebi bylo nějaké slunce, schované za oblaky, kolem nekonečné, šedivé moře, bezútěšné až už to snad víc nešlo. V tom okamžiku jsem si myslela, že všechno je jen hrozný sen a už nikdy neuvidíme žádný břeh. Vojáci také byli celí zelení, také je vzalo neustálé pohupování lodi. Moře si nevybírá. Hodně z té cesty jsem už zapomněla. Ani za nic si nemůžu vzpomenout, co nám dávali jíst. Ale, že nám něco dávali, to vím určitě. Kolik dní jsme pluli si také nepamatuji. Ke konci cesty jsem pořád ležela. Vstát jsem nemohla, i když se mi celou dobu, stejně jako ostatním zdálo, že se už musíme utopít v té špíně, která už šplouchala kolem nás i pod pryčnami a v uličkách. Smrad jsme už ani necítily. Připadá mi to, že jsem vůbec už špatně vnímala.

Nevím, kolik uplynulo dní, ale pak jednou voják křikl do podpalubí: „Magadan!“ Pak se začali objevovat různí náčelníci. Všichni si před našim smradem ucpávali nos. Někdo se zeptal, jestli je někdo nemocný, a protože jsem už několik dní ležela a měla jsem vysokou horečku, ukázali také na mne. A tak jsem opouštěla tento věru nevábný dopravní prostředek na nosítkách.

V přístavu stálo několik sanitek. Do jedné strčili také mne. Bylo to devatenáctého nebo devětadvacátého října v devědačtyřicátém. V Magadanu byl sníh. Snažila jsem se koukat z okénka auta. Občas jsem zahlédla nějaké rozházené přízemní nebo patrové domy a pochopila jsem, že tam žijí lidé a asi tam mají teplo. Měla jsem radost. Radost, že zase je pode mnou pevná zem, já žiji a kolem jsou lidé.

Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale pak jsme zastavili. Musely jsme vystoupit z auta. Byla jsem někde, co vypadalo jako nějaké osada. Byla tam spousta stejných baráků, spousta lidí a spousta vojáků. Došlo mi, že je to lágr. Magadanská tranzitka čili Čtvrtý kilometr.

V tomto tranzitním lágru a v okolí Magadanu mně bylo souzeno zůstal do léta pětapadesátého a potom přímo v Magadanu žít ještě dalších třiadvacet let. Tehdejší tranzitka už není. Zůstala jenom v paměti těch, co prošli těmito těžkými lety.

Z knihy Niny A. Vajšvilleneové Suďba i volja (Nina A. Vajšvillene: Osud a svoboda), Magadan 1999, s. 51-56, ukázku z ruštiny přeložila Kateřina Jánská.

Nina Vajšvilleneová (rus. Vejšvilene) se narodila v roce 1919 v Šiluvě v Litvě jako dcera statkáře a baronky von Motto. V roce 1939 absolvovala kurzy Červeného kříže a téhož roku se provdala. V roce 1942 se jí narodil první syn. V únoru 1946 byla zatčena a odsouzena vojenským tribunálem k deseti letům pobytu v nápravně pracovním táboře s konfiskací majetku a k následným pěti letům ztráty občanských práv. V září téhož roku se jí ve vězení narodil druhý syn. V roce 1947 dítě onemocnělo a bylo předáno do výchovy babičky a záhy zemřelo. Ještě v tomtéž roce byla poslána do tábora Kuzbasslagu v Jaje a pracovala nejprve jako švadlena a později byla nasazena na práci v lese a pak jako chůva v táborovém kojeneckém zařízení. V roce 1949 byla převedena na kladení pražců do číslového tábora na stavbě železniční tratě Tajšet-Bratsk a potom do Magadanlagu na práci na zlatonosných nalezištích. V táboře se seznámila s belgickým spoluvězněm a v roce 1952 porodila dceru. V roce 1953 jí byla dcera odebrána a umístěna v dětském domově na Urale. Na podzim 1954 byla převedena na svobodné vyhnanství s přikázaným pobytem v Magadanu. Pracovala v zahradnictví a po předčasném propuštění jako sestra v poliklinice. Provdala se za bývalého ukrajinského spoluvězně a znovu se setkala s dcerou a prvním synem. V roce 1972 se přestěhovala do Lotyšska a dál pracovala jako sestra. Po rehabilitaci a ovdovění se s dcerou a vnučkou vrátila žít do Magadanu. V roce 1990 napsala své vzpomínky.

Číselný tábor (rus. cifrovoj lager) bylo označení pro dočasně zřizované tábory na některých stavbách; nebyly součástí žádné centrály a místo názvu byly po přechodnou dobu své existence označeny pouze číslem.

Svobodné vyhnanství (rus. volnaja ssylka) bylo poněkud nelogický – nebo cynický – název doplňkového trestu spočívajícího v přikázání pobytu na určeném místě zpravidla v odlehlých místech; potrestaní byli nazýváni svobodnými vyhnanci (rus. volnossylnyje).