LOKČIMLAG

LOKČIMLAG (zkr. z rus. Lokčimskij ispravitělno-trudovoj lager [ITL] neboli čes. Lokčimský nápravněpracovní tábor).

Zřízen: 16. 8. 1937 1.

Zrušen: 17. 8. 1940 předáním všech táborových jednotek a výroby USŤVYMLAGU (viz) 2.

Byl podřízen: Hlavní správě nápravněpracovních táborů Lidového komisariátu vnitra SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR nebo zkr. GULAG NKVD SSSR).

Nacházel se: na severu Ruska v Komijské autonomní sovětské socialistické republice (dnes Republika Komi v rámci Ruské federace) 3.

Správa sídlila: v osadě Pězmogu v Syktyvkarském (dnes Kortkerosský) okrese na jihozápadě republiky 4.

Oficiálně udávané počty vězňů: 1. 1. 1938 18937; 1. 10. 1938 24403 5; 1. 1. 1939 26242 6; 1. 1. 1940 22585; 1. 1. 1941 10269.

Zaměstnání vězňů podle údajů z dochovaných hlášení a výkazů: těžba dřeva v lesních masivech Komijské autonomní sovětské socialistické republiky na horním toku řeky Vyčegdy o celkové ploše 3453 tisíc ha 7; splavování dřeva po řekách v povodí Vyčegdy a Severní Dviny (již v Archangelské oblasti).

  1. Podle některých ruských historiků spadají počátky Lokčimlagu již do roku 1932. Tehdy Zplnomocněné zastoupení Jednotné hlavní politické správy SSSR v Severním kraji usoudilo, že zdejší oblast „nejlépe zaručuje vytvoření odpovídajících podmínek pro provádění nápravněpracovní politiky mezi deklasovanými živly a uskutečňování vlivu práce a režimu na třídně cizí elementy“ a rozhodlo zřídit na horním toku Vyčegdy pracovní kolonii (rus. trudovaja kolonija); pracovní kolonie byly na přelomu dvacátých a třicátých let zřizovány jako nápravněpracovní zařízení pro vězně odsouzené k odnětí svobody nejvýše na tři a později na pět let a zpravidla měly menší kapacitu než nápravněpracovní tábory (původně stanovená kapacita 100 do 400 až 600 vězňů byla však nejednou překročena až do 2000). Po Pězmogské pracovní kolonii vzápětí vznikly ještě Postykeroská pracovní kolonie a v roce 1934 na levém břehu Vyčegdy u ústí řeky Lokčimu u osady Nidz na ploše půl čtverečního kilometru Lokčimská pracovní kolonie (některými pamětníky označovaná rus. lagernyj posjolok Nidz neboli čes. táborová osada Nidz). V roce 1934 bylo ve všech třech koloniích dohromady 2978 vězňů a společně tvořily Pězmogský kombinát. ↩

    V roce 1937 se Lokčimská pracovní kolonie stala Usťlokčimským táborovým střediskem Lokčimlagu.

  2. Viz pozn. 3. ↩

  3. Podle ruských historiků tvořilo Lokčimlag 21 táborových středisek rozmístěných ve čtyřech okresech (Usťkulomském, Storoževském, Kortkerosském a Syktyvdinském); všechna byla na březích Vyčegdy a jejích přítoků (například Lokčimu, Kuzobu-Ju, Pruptu, Němu, Timšeru a dalších). ↩

    Vnitřní organizace komplexu se však zřejmě průběžně měnila a proto dnes dostupné informace jsou často velice rozdílné.

    Například jiní historici uvádějí, že koncem třicátých let tvořilo Lokčimlag dokonce více než padesát táborových středisek (táborů nebo skupin táborů).

    A podle Algirdase Šerenase (lit. Algirdas Serenas; viz Intalag pozn. 2) šlo o ještě větší komplex, sestávající ze tří táborových oddělení, dvanácti táborových úseků (rus.lagernyj učastok; ve vnitřním uspořádání ústředně řízených sovětských táborů občas používané patrně o přechodné označení vyčleněného tábora) a asi 100 táborových středisek a tato střediska se dál dělila na pracovní kolony (podle postupu stavby operativně přesunovaná střediska) a rúzně detašované brigády a čety (rus. zvěno).

    Největší táborová střediska podle Algirdase Šerenase byla v Usť-Němu v Usťkulomském okresu, v Pězmogu (dnes Adžerom) v Usťsysolském okresu, v Usť-Lokčimu, Lopydinu a Mordinu v Kortkerosském okresu a v zřejmě dnes již zaniklých osadách Sol a Rubikasol,.

    Po zrušení Lokčimlagu zůstali v bývalé táborové nemocnici práce neschopní vězni vysokého věku nebo invalidé.

    Po útoku Německa na Sovětský svaz v létě 1941 byli v barácích Usťlokčimského táborového střediska a některých dalších bývalých táborech Lokčimlagu internováni nuceně pracovně nasazení (mobilizovaní) „společensko nespolehliví“ občané SSSR čínské, finské, litevské, německé, italské, polské a židovské národnosti.

    Po skončení války až do šedesátých let měl Usť-Lokčim postavení zvláštní osady (rus. specialnyj posjolok nebo zkr. specposjolok) pro politické vyhnance; vyhnanství (rus. ssylka) neboli „vybití (vykázání) z obvodu určitého místa s povinností usídlit se v jiných místech“ (rus. udalenije iz predělov opreděljonnoj mestnosti s objazatělnym poselenijem v drugich mestnosťach“) bylo od poloviny třicátých let doplňkovým trestem automaticky udělovaným každému odsouzenému za kontrarevoluční činnost a některé další trestné činy.

  4. Dnes Adžerom. ↩

  5. 12283 vězňů odsouzených za kontrarevoluční činy a 7809 jako společensko nebezpečné živly (rus. socialno opasnyj element nebo zkr. SOE) nebo společensko škodlivé živly (rus. sociaĺno vrednyj element nebo zkr. SVE). ↩

    3069 vězňů do května 1938 zemřelo.

  6. Během celého roku 1938 zemřeli 4003 vězni. ↩

    Mrtví byli pohřbíváni zpravidla do společných hrobů na dnes již nezjistitelných místech. Známý je pouze hřbitov nedaleko Usťlokčimského táborového střediska, zrušený teprve počátkem osmdesátých let, když bylo na jeho místě vybudováno nové dělnické sídliště rozšiřující se obce Usť-Lokčimu. V roce 1994 byl na místě bývalého hřbitova vztyčen pomník.

    Koncem osmdesátých let byl objeven hřbitov také v blízkém lesním masivu. Zpočátku nikdo nevěnoval pozornost lidským kostem (včetně dětských), jimiž byl promísen písek z lesního pískovny, určený pro stavbu silnice; tak byla část silnice zbudována doslova na ostatcích vězňů. Až ve druhé polovině devadesátých let se podařilo prosadit zastavení těžby písku a v roce 1997 byl hřbitov obnoven; tvoří ho velká skupina společných hrobů zpravidla každý s padesáti pochovanými vězni.

    Dalších 53 hrobů bylo nalezeno v okolí bývalého sídla správy Lokčimlagu nedaleko Pězmogu (dnes Adžerom); u dochovaného velitelského baráku byl koncem devadesátých let rovněž zbudován pomník.

    Podle Algirdase Šerenase vězeňský režim v Lokčimlagu byl mimořádně krutý.

  7. Vězni Usťlokčimského střediska pracovali v sedmi lesních hospodářstvích o ploše 389 620 ha. ↩