LINKOVYJ

LINKOVYJ.

Ve vzpomínkách některých pamětníků nazývaný: Ključ Linkovyj.

Takto nazývají pamětníci tábor na stejnojmenném úseku zlatonosného naleziště STACHANOVEC (viz) v povodí středního toku řeky Berelech v severovýchodní Sibiři na Dálném východě na severozápadě Magadanské oblasti v dnešním Susumanském okresu. Součástí tábora bylo trestné středisko (rus. štrafnoj punkt).Těžba byla zahájena v roce 1938. Tábor patřil do 6. (SUSUMANSKÉHO) SAMOSTATNÉHO TÁBOROVÉHO STŘEDISKA SEVVOSTLAGU (viz) a později ZAPLAGU (viz).

V srpnu 1938 náš náklaďák se čtyřiadvaceti vězni, po sedmi stech kilometrech cesty z Magadanu na severozápad, dorazil do bažinatého údolí mezi dvěma vysokými sopkami nazývaného Ključ Linkovyj. Dál jsme, zesláblí po měsíc trvajícím převážení z místa na místo, šli přes bažiny pěšky. Ty, co nestačili, popoháněli strážní bajonety. Úsek Linkovyj, který tehdy spadal pod zlatonosné naleziště Stachanovec, začal fungovat už v květnu výkopovými pracemi a promýváním zeminy. Vězni kopali ručně, na trakařích odváželi zeminu na transportér a propírali ji, aby vytěžili „šílené zlato“, z kubíku šest až osm gramů. Hloubili šurfy a odtokové stružky. Žilo se ve dvou obrovských stanech. Ani kuchyň tady nebyla. Za celé léto stačili postavit jenom to nejdůležitější: dřevěný barák pro stráže a zaměstnance, co nebyli vězni, a pro vězně táborovou basu. Hlavní byl těžba.

Když jsme přijeli, pracovalo na Linkovém už kolem sto padesáti chlapů. Přespali jsme pod širým nebem a ráno nás nechali nastoupit společně s dosavadními „obyvateli“. Nařvaný pracovní, zjevně buď zloděj nebo urka, hulákal, napodobuje hlasatele v rádiu: „Vězni! Republika vám darovala život! Čestnou prací získáte svobodu! A teď si poslechněte rozkaz Západní báňské správy: Za kontrarevoluční sabotáž, škůdcovskou činnost a neplnění pracovních norem budou zastřeleni...“ A potom přečetl seznam s více než sedmdesáti jmény, většinou z naleziště Malďak. Mezi nimi Margolina, ředitele letecké továrny ve Filji, kapitána průmyslu známého v celé zemi. Zavřeli ho v šestatřicátém a doslova v předvečer ho ještě vyznamenali Leninovým řádem.

Tak začal můj první pracovní den na Kolymě. První dvě zimy jsme žili ve stanech. Načalstvo usilovalo o co nejvyšší těžbu a se zařizováním tábora nijak nespěchalo. Pracovali jsme bez volného dne, kromě sedmého listopadu, prvního máje a Nového roku. V těchto dne zaměstnanci, ti, co nebyli vězni, měli volno, zatímco my jsme postávali na sněhu a absolvovali vyčerpávající filcunk, prohlídku s prohmatáváním nejen každého kousku hadru, ale hlavně každého z nás.

Jídlo se vařilo ve velkých kotlech přímo venku a hned fasovalo. Misek, lžíček, ešusů bylo málo, někdo si pomáhal plechovkou od konzervy. Pleskne vypasený kuchař polívku do maličké plechovky. Utahaný pracant rychle htá a žadoní o nášup. Dostává se mu odpovědi „Prokurátor ti přidá!“ nebo ránu naběračkou po hlavě. Kolem se rozléhají výkřiky: „Vrať mi faunk“, „Ukradli mi fasunk!“ to ve zmatku urkové zabavují chleba chroustům, vězňům slabší konstrukce, kteří se nedokáží se bránit. A už je tu rozkaz: „Nástup! Vyrovnat!“ a eskorta nás zase žene do práce.

Zima na Kolymě je dlouhá, od září do dubna. Mrazy nezřídka dosahovaly padesát stupňů i víc. Mizerná, jemně řečeno, strava, těžká a úmorná práce, na kterou mnozí nestačili, každý den dvanáct hodin, špatné oblečení, to všechno dalo o sobě brzy znát. Epidemii hromadných průjmů náš lapiduch Ryžov zvládal hypermanganem, téměř jediným medikamentem, který měl k dispozici. V prvním roce do „archivu Z“ (za příčinou úmrtí) byla převedena skoropolovina našeho transportu. Ze čtyřiadvaceti, co jsme v srpnu 1938 přijeli na náklaďáku spolu, zůstali živí tři.

Ze vzpomínek Ivana Pavloviče Aleksachina Iz zapisok kolymčanina (Ze zápisků kolymáka) in... Iměť silu pomniť: Rasskazy těch, kto prošjol ad repressij (... Mít sílu nezapomínat: Vyprávění těch, kdož prošli peklem represí), sost. L. M. Guvrič, Moskva 1991, s. 69-70, ukázku z ruštiny přeložila Kateřina Jánská.

Ivan Pavlovič Aleksachin se narodil v roce 1908 v Podolsku. Pracoval jako dělník. Od roku 1932 byl členem komunistické strany a pracoval jako novinář. V letech 1935-1937 pracoval v aparátu strany. V listopadu 1937 byl zatčen a v červenci 1938 odsouzen k deseti letům pobytu v nápravněpracovním táboře. Trest vykonával v táborech na Kolymě. V roce 1945 byl propuštěn. V roce 1948 byl znovu zatčen a odsouzen k doživotnímu vyhnanství v Krasnojarském kraji. V roce 1955 byl rehabilitován a bylo mu vráceno členství v komunistické straně. Později vykonával různé hospodářské funkce. Zemřel v roce 1970.

Letecká továrna ve Filji na okraji Moskvy vznikla počátkem dvacátých let jako licenční výroba německých Junkersů. Později byla převedena do vlastnictví sovětského státu jako Státní letecký závod č. 7 (rus. Gosudarstvennyj aviacionnyj zavod № 7) a koncem dvacátých let začala vyráběr první sovětské bombardéry. Stala se hlavním dodavatelem mnoha druhů letadel pro Rudou armádu a civilní dopravu. Dnes je součástí koncernu Lockheed a podílí se na výrobě komerčních družic Proton.

Urka byl v rus. zlodějském slangu devatenáctého století „velký a významný zloděj“; v sovětské společnosti označoval příslušníka podsvětí, „profesionálního“ kriminálníka, ale někdy i obyčejného zloděje.