KURGAN-ŤUBE

KURGAN-ŤUBE (n. Kurganťube).

Podle polských a ukrajinských pamětníků byly v lokalitě tohoto města (dnes tádž. Qürghonteppa) ve střední Asii v Tádžické sovětské socialistické republice (od roku 1991 samostatná Tádžická republika; tádž. Čumhurii Točikiston) vzdáleného 97 km jižně od Dušanbe již od počátku třicátých let četné tábory násilně přesídlovaných obyvatel především ze západních oblastí Sovětského svazu a z Kavkazu 1. Přesídlenci měli vybudovat síť zavlažovacích kanálů a začít pěstovat bavlnu na 22 tisících hektarů dosud neobdělávané půdy v údolí řeky Vahš 2; první kontingent tvořily v roce 1931 čtyři a půl tisíce rodin ze severu Tádžikistánu z Garmského vilájátu v předhůří Pamiru a nuceně usídlení (rus. rozselenije) demobilizovaní příslušníci dvou pluků Rudé armády. V následujících letech v rámci první vlny „kulackého přesídlení“ (rus. Kulackaja peressylka) přibyly další tisíce rolnických rodin z Ukrajiny 3; později na jaře 1935 bylo na vahžskou celinu přesídleno ještě 1000 finských rodin ze západních pohraničních oblastí Sovětského svazu 4. V letech 1939-1940 po vpádu Sovětského svazu na polská území v západním Bělorusku a v západní Ukrajině byly do Kurgan-Ťube přesunuty pracovní prapory mobilizovaných mladých Poláků. Všichni přesídlenci žili zpočátku v provizorních táborových barácích a teprve postupně si budovali osady spravované nejprve Jednotnou hlavní politickou správou SSSR (rus. Glavnoje upravlenije ispravitělno trudovych lagerej Objediněnnogo glavnogo političeskogo upravlenija SSSR nebo zkr. GULAG OGPU SSSR) a potom Lidovým komisariátem vnitra SSSR (rus. Narodnyj komissariat vnutrennich děl SSSR nebo zkr. NKVD SSSR) 5. Podle odhadů dosáhl tehdy počet nedobrovolných obyvatel zdejší oblasti až 36 tisíc [7].

  1. Viz Amguňlag pozn. 2. ↩

  2. Oficiální název stavby byl Vahšský zavlažovací systém (rus. Vachšskaja irrigacionnaja sistěma); neoficiální Vachšstroj. ↩

  3. V době násilné kolektivizace zemědělství a likvidace kulaků na přelomu dvacátých a třicátých byly z evropské části Sovětského svazu a z Kavkazu násilně vyhnány tisíce rodin dosud samostatně hospodařící rolníků (sedláků) neboli kulaků a nuceně usidlovány ve vzdálených a dosud hospodářsky neosvojených územích Sovětského svazu. První vlna přesídlení začala v roce 1930 a na Ukrajině postihla především bohaté polské rolníky; druhá vlna byla zahájena koncem následujícího roku a trvala až do roku 1932. ↩

    O původu slova kulak viz Narymlag pozn. 3.

  4. Přesidlované finské rodiny byli Ižorci (rus. ingermanlandcy; fin. Inkerilaiset nebo Inkerisuomalainen; lid. Inkeri); příslušníci národnostní ugro-finské menšiny žíjící od 14. století v oblasti dnešního Petrohradu a v Karélii. Přesídleny byly rodiny žijící na sovětsko-finských hranicích nejprve z území pohraničního pásma o šíři 22 km a později 100 km do hloubi tehdejší Leningradské oblasti. ↩

  5. Každou vesnici spravoval pověřený důstojník (velitel); o životě přesídlenců rovněž viz Tobolsklag. ↩

    Jednotná hlavní politická správa SSSR byla do roku 1934 předchůdkyní všesvazového Lidového komisariátu vnitra SSSR.