KAZAŇLAG
KAZAŇLAG (zřejmě zkr. z rus. Kazaňskije lagerja neboli čes. Kazaňské tábory).
Je zmiňován ve vzpomínkách některých pamětníků. Tábory se nacházely na východě evropské části Ruska téměř 800 km od Moskvy na levém břehu Volhy v okolí hlavního města Tatarské autonomní sovětské socialistické republiky (dnes Tatarská republika v rámci Ruské federace; tat. Respublika Tatarstan) Kazani. Šlo o místní tábory Správy nápravněpracovních táborů a kolonií Správy Lidového komisariátu [od roku 1946 Ministerstva] vnitra SSSR v Tatarské ASSR (rus. Upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej i kolonij Upravlenija Narodnogo komissariata [Ministěrstva] vnutrennich děl SSSR po Tatarskoj ASSR nebo zkr. UITLK UNKVD [UMVD] po Tatarskoj ASSR) nebo o táborová oddělení JELABUŽSKÉHO TÁBORA HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU [od roku 1946 MINISTERSTVA] VNITRA SSSR č. 97 (viz) rozmístěného 215 km východně od Kazaně v lokalitě Jelabugy. V dochovaných dokumentech z roku 1945 jsou záznamy o nasazení 1100 válečných zajatců pro Lidový komisariát (později Ministerstvo) lehkého průmyslu SSSR (rus. Narodnyj komissariat [Ministěrstvo] ljogkoj promyšlennosti SSSR nebo zkr. Narkomlegprom [Minlegprom] SSSR) na výstavbu strojírenského kombinátu v Kazani; podle pamětníků stavěli němečtí váleční zajatci také budovu dnešního Tatarského státního akademického divadla opery a baletu Musy Džalily (rus. Tatarskij gosudarstvennyj akaděmičeskij těatr opery i baleta imeni Musy Džalilja) dokončenou v roce 1956 1.
-
V Kazani byla rovněž umístěna nechvalně proslulá Kazaňská vězeňská psychiatrická léčebna; podle oficiálních údajů ruského ministerstva vnitra a Federální služby bezpečnosti Ruské federace (rus. Feděralnaja služba bezopasnosti RF nebo zkr. FSB RG) v letech 1940-1970 zemřelo v této léčebně 1400 pacientů. Tatarský historik Michail Čerepanov uvádí, že šlo o 400 obyvatel Tatarstánu, více než 380 Ukrajinců, 59 Moldavanů, 43 Bělorusů a další občany bývalého Sovětského svazu a jiných zemí, například také z USA; mezi zemřelými bylo 130 žen. Většinu tvořili odsouzení za kontrarevoluční činnost; ještě v roce 1956 jich bylo přes 65%. ↩