KANDALAKŠSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU VNITRA SSSR č. 513

KANDALAKŠSKÝ TÁBOR HLAVNÍ SPRÁVY PRO ZÁLEŽITOSTI VÁLEČNÝCH ZAJATCŮ A INTERNOVANÝCH LIDOVÉHO KOMISARIÁTU VNITRA SSSR č. 513 (rus. Kandalakšskij lager Glavnogo upravlenija po dělam vojennoplennych i internirovannych Narodnogo komissariata vnutrennich děl SSSR № 513 nebo zkr. lager GUVPI NKVD SSSR № 513).

Byl zřízen rozkazem z 28. 7. 1944 na severozápadě evropské části Ruska za severním polárním kruhem v Murmanské oblasti na Kolském poloostrově 227 km jižně od Murmanska v lokalitě města Kandalakša na břehu Kandalakšského zálivu (tzv. Kandalakšský břeh) Bílého moře zřejmě v objektech předválečného KANDALAKŠSKÉHO NÁPRAVNĚPRACOVNÍHO TÁBORA (viz) 1. V táboře mělo být soustředěno dvacet tisíc zajatců a internovaných 2 a měli obnovit po dobu války zakonzervovanou stavbu Kandalakšského závodu na výrobu hliníku 3. Tábor je zmiňován ještě koncem léta 1945.

  1. Podle ruských historiků již před tímto táborem bylo 30. 11. 1939 zřízeno v Kandalakše přijímací středisko válečných zajatců (rus. prijomnyj punkt vojennoplennych) pro 500 finských zajatců z tehdejší finsko-sovětské války. ↩

  2. Historici Jakovlev a Burcev na základě výpovědí pamětníků, zaznamenaných koncem první poloviny padesátých let, uvádějí dokonce až k 126000. ↩

  3. Dnes akciová společnost Kandalakšský závod na výrobu hliníku (rus. Otkrytoje akcioněrnoje obščestvo [OAO] Kandalakšskij aljuminijěvyj zavod). ↩

    Podle Jakovleva a Burceva byli však zajatci a internovaní používáni také na práce v dolech, na stavbách přehrad, na stavbách říčních kanálů a přístavů a na práce v lese. Rovněž zřejmě představovali významnou pracovní sílu pro provoz a dostavbu Nivské kaskády; šlo o tři hydroelektrárny (rus. gidroelektrostancija nebo zkr. GES) na řece Nivě označované jako GES Niva-2 (dobudovanou již v roce 1934), GES Niva-3 (jejíž stavba byla po dobu druhé světové války přerušena a dokončena až v roce 1949) a GES Niva-3 (jejíž stavba byla zahájena v roce 1950).

    Tábory byly údajně dlouho pouze stanové a teprve postupně vznikaly dřevěné baráky. Pracovní doba byla deset až dvanáct hodin denně.

    Pamětníci také vzpomínali na táborové oddělení v 200 km severně vzdáleném Murmansku s kontingentem 2200 převážně německých zajatců a na táborové oddělení v 87 km severovýchodně vzdáleném Mončegorsku s kontingentem 5000 zajatců a internovaných rozdělených do jedenácti táborových středisek. V seznamu koncentračních táborů v SSSR, zpracovaném Jakovlevem a Burcevem v první polovině padesátých let, je uvedeno rovněž oddělení naopak na jihu až v Karelské autonomní sovětské socialistické republice (v letech 1940─1956 Karelo-Finská sovětská socialistická republika a dnes Respublika Karelija v rámci Ruské federace; fin. Karjala nebo Pohjois-Karjalan Lääninhallitus) u Poveneckého zálivu na severním břehu Oněžského jezera v Mědvěžjegorsku; oddělení tvořilo devatenáct táborových středisek a mezi zajatci a internovanými byli také četní Slováci.