KAMENLAG

Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců vznikla 19. 12. 1924 v jižní části Saratovské oblasti v místě osídleném v sedmnáctém století německými kolonisty. Po útoku nacistického Německa na SSSR 22. 6. 1941 a následujícím dramatickém ústupu Rudé armády do vnitrozemí propadlo sovětské vedení panice. Místo dosud hlásaného internacionalismu a především třídních měřítek podle nichž byla hodnocena důvěryhodnost a sociální loajalita občanů bylo rozhodnuto všemi prostředky mobilizovat ruský nacionalismus. ↩

Kromě jiného jeho důsledkem byla prefabrikace tajné informace Lidového komisariátu vnitra SSSR o údajném vřelém přijetí, jehož se mělo od Povolžských Němců dostat německým parašutistům, kteří se krátce po vypuknutí války objevili v některých obcích. Dnes se již ví, že tito „parašutisté“ ve skutečnosti byli německými komunisty, kteří uprchli z nacistického Německa do SSSR a naivně se domnívali, že sehráním této role zamezí tomu, aby byli odesláni do internačního tábora; nemýlili se: zmizeli v sibiřských táborech GULAGu. Informace Lidového komisariátu vnitra však stačila k tomu, aby 28. 8. 1941 sovětské vedení rozhodlo Autonomní sovětskou socialistickou republiku Povolžských Němců zrušit a její obyvatele přesídlit do hluboko do vnitrozemí.

Vzápětí nato stejný osud postihl další neslovanské členy „družné rodiny sovětských národů“. Ze sovětské ústavy bylo vypuštěno ještě pět jiných autonomních republik: Kalmycká, Čečenská a Ingušská, Karačajevská, Balkarská a Krymských Tatarů. Úřední výnosy byly uveřejněny zpravidla až po několika měsících nebo dokonce letech; Autonomní oblast Mchcetů byla likvidována a všichni Mchcetové byli přesídleni dokonce bez jakéhokoliv výnosu.

Podle Jacquese Rossiho „operace všude probíhala takto: pod záminkou konání cvičení vstoupily na území likvidované republiky početná seskupení pěchoty, dělostřelectva, tanků a letectva. Pokud příslušník armády pocházel z národa této republiky, byl předem převelen do jiného útvarů a operace se nezúčastňoval. Ve stanovený den v určenou hodinu uprostřed hluboké noci vojsko obklíčilo domy, do nichž současně vstupovali pracovníci státní bezpečnosti, doprovázeni ozbrojenými vojáky, aby ještě rozespalým lidem odebírali občanské průkazy a všem bez výjimky nařizovali připravit se na cestu. Na všechny otázky dávali stejnou odpověď: Po prověrce se vrátíte domů. Za ozbrojeného doprovodu všechny vyvedli a naložili do připravených nákladních aut, které je odvážely k vagónům, čekajícím na vzdáleném místě někde za nádražím. Lékař Lidového komisariátu vnitra na místě rozhodoval, kdo z nemocných pojede s ostatními a kdo bude zařazen do transportu nemocných spolu s evakuovanými z místní nemocnice. Na úsvitu byla operace ukončena a transporty se vydaly na cestu neznámým směrem. Po několika týdnech byli všichni deportovaní vyloženi v málo osídlených oblastech Střední Asie nebo Sibiře a předáni místnímu veliteli státní bezpečnosti, který každému proti podpisu oznámil, že nikdo pod trestem soudního stíhání nesmí opustit místo, kam byl vysídlen. Domy, opuštěné vysídlenými obyvateli, úřady přidělovaly ruským a jiným přistěhovalcům a tím zajišťovaly urychlenou porušťování území.

Příslušníci vysídleného národa, kteří se nalézali mimo její území (například bojovali v řadách Rudé armády s Němci) se dozvídali až ze služebních poznámek na dopisech domů, které se jim vracely jako nedoručitelné, že jejich rodiny „se na uvedené adrese nenalézají“.

O půldruhé desítky let později sovětské vedení usoudilo, že nastal čas „obnovit národnostní autonomii“ Balkarů, Čečenců, Ingušů, Kalmyků a Karačajevů a 9. 1. 1957 byl vydán příslušný výnos, podle něhož se původní obyvatelé mohli vrátit do svých zemí a pokusit se tam znovu žít a pracovat. Obnovení národnostní autonomie povolžských Němců, krymských Tatarů a Mchcetů nebylo však shledáno jako účelné a výnos se o nich nezmiňoval. A příslušníci těchto národností se i nadále nesměli usidlovat na svém původním území, třebaže již oficiálně nebyli považováni za vyhnance.“

(Viz Jacques Rossi: Encyklopedie GULAGu, přel. Vladimír Bystrov a kol., Praha 1999, s. 67─69.)

Povolžští Němci byli vysidlováni především do Kazachstánu, do Novosibirské oblasti, do Omské oblasti, do Altajského kraje a na další místa ve východní Sibiři a na Dálném východě.

Kolchoz (zkr. z rus. kollektivnoje chozjajstvo) byla forma družstevního podnikání ve druhé polovině dvacátých let násilně zavedená v sovětském zemědělství (odtud rus. kollektivizacija neboli čes. kolektivizace). Od československé formy jednotných zemědělských družstev se však lišila vlastnickými vztahy k obdělávané půdě, která nebyla družstevním majetkem, ale všelidovým vlastnictvím a kolchozníkům byla pouze svěřena

Ruskými historiky citované dokumenty odrážejí zmatek v pojmenovávání míst v právě zrušené Autonomní sovětské socialistické republice Povolžských Němců (rus. Avtonomnaja sovětskaja socialističeskaja respublika [ASSR] Němcev Povolžja nebo neofic. zkr. Němrespublika). ↩

Podle dokumentů byl Kamenlag dislokován v Saratovské oblasti nejprve ve vesnici Grimm v Kamenském a později v Krasnoarmejském okresu.

O příslušnosti území zrušené republiky do Saratovské oblasti není pochyb.

Jenže potíž je v tom, že vesnice Grimm se nalézala v Balzerském kantonu (okresu) a Kamenský okres mohl vzniknout až po jejím přejmenování v roce 1942 na obec Kamenskij; podle některých pramenů dokonce měla být administrativním centrem tohoto okresu. Takže v Kamenském okrese místo vesnice Grimm už byla obec Kamenskij.

Potíže se však množí, neboť Krasnoarmejský okres, do něhož je vesnice Grimm zařazováno později, nebyl pokračovatelem Kamenského okresu, ale rovněž v roce 1942 přejmenovaným Balzerským kantonem, kam původně vesnice náležela; nové jméno souviselo s přejmenováním bývalého kantonálního centra města Balzeru na Krasnoarmejsk. Takže ani tomto okresu se vesnice už nemohla nazývat Grimm.

Obdobně nesprávný je údaj o předání Lidovému komisariátu vnitra SSSR pozemků a majetku Kamenské strojní traktorové stanice a Grimmské strojní traktorové stanice; zřejmě šlo o stejnou stanici.

Zřizovatelé Kamenlagu zřejmě neměli čas sledovat místopisné úpravy probíhající ve stejné době jako zřízení tábora a proto používali nepřehlednou kombinaci starých a nových názvů.

Vesnice Grimm byla založena v roce 1765 jako kolonie Lesnoj Karamyš a později dostala jméno podle svého zakladatele Heinrich Ulrich-Gotfried Grimma. Po zrušení Autonomní sovětské socialistické republice Povolžských Němců o tři týdny později bylo 20. 9. 1941 všech 2243 obyvatel vesnice v železniční stanici Uvek na předměstí Saratova naloženo do transportu č. 834 a deportováno na Sibiř.

Toho 2214 žen. ↩

715 vězňů bylo odsouzeno za kontrarevoluční činnost.

Patrně asi 300 km severovýchodně v Penzské oblasti; dnes základna vojsk protivzdušné obrany Ruské federace. ↩